Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Filosofie + duchovní věda 1

8. 12. 2013

Nespokojený občan
14.11.2010, 22:30:58
Smysl života
Reagovat
Mnozí lidé hledají smysl života.Jedinec žije časově odsud posud, jeho život skončí. Věří-li v boha či jiný posmrtný život nebo v nic – je odsouzen v nekonečném moři času odžít si svou malou částečku, jaký to má smysl?



Jsou-li opakované životy – je to k ničemu, protože si nepamatuje a neuvědomuji předchozí…Nevidím smysl v tom, že ten člověk tady miliardy let předtím nebyl a po smrti zase nebude, je tu jen zlomek času..Někteří tvrdí, že si pamatují, že tu už byli ….Ale nikdo to nemůže dokázat….ověřit, jestli to je jejich snění, a nebo tu skutečně byli…Ať člověk na životě lpí a nebo nelpí, tak stejně zemře…Jeden chce žít „hodnotně“ druhý jakoby nehodnotně, a stejně nežije déle…A je tu bytost, která to hodnotí…?Je bůh?Copak nevidí, že se lidé zabíjí? Prý je to jejich věc, bůh prý nechá lidi rozhodovat, prý nezasahuje.Proč se ale v tom případě tvrdí, že bůh vede něčí kroky? Na životy stamilionů kašle a kroky jednoho řídí? A když něco uděláš špatně, tak bůh tě potrestá? Tam se zabíjejí stamiliony lidí, ty nepotrestá, tam nezasahuje a v případě jednotlivce ano? To se zdá nepravděpodobné…



Válčí-li dvě strany válečného konfliktu stejného náboženství, na obou stranách jsou desítky kněží, které slouží polní mše a modlí sek bohu za vítězství … aby jejich vojáci zabili a zmrzačili co nejvíce lidí na druhé straně.



Jestliže jedna strana – připusťme, že spravedlivě zvítězila – pak prokazatelně kněží na straně poražených nejsou bohem vyvolení a nejsou jeho služebníci…pokud vítězství druhé strany byla vůle boží… Jestli se jedni modlili neoprávněně, pak tam nemají co dělat…Kněz uslyšel hlas boží….? Měli by být kněží vykopáni z toho řádu…



Anebo v bibli se káže, že se má zlo odpouštět, … nebo: uhodí-li tě někdo, nastav druhou tvář…(to je samozřejmě podobenství)A jak to je s odpouštění, když se v bibli říká přibližně (neumím přesně citovat, jde tu o myšlenku, ne o slova): nebude-li kdo věřit v boha, tak bude potrestán….Lidi si mají odpustit a být velkorysí, ale když se nemodlí, tak bůh neodpustí?Všichni se mají modlit…Bůh je tak ješitný, že kdo se k němu nemodlí a nechová se dle jeho zásad, tak přijde do pekla bude trpět? Z toho až mrazí, jestli je ta nějaká vyšší bytost tak ješitná či nedůtklivá…Jen proto, že nebudu věřit v Ježíše, tak budu věčně trpět a půjdu do pekel? On přeci má první odpouštět!



Je to v podstatě totéž, jako když jedno z božích přikázání zní: Nezabiješ!Ale na jiném místě bible se říká: I přikázal bůh Izraelským, aby zabili všechny, nešetříce žen ani dětí…Jaké tedy je vlastně boží přikázání? Co bůh přikazuje, když vydá tak zrůdný příkaz vedoucí k zabíjení žen a dětí?
-zmp-
14.11.2010, 22:32:32
Odpověď nespokojenému občanovi (smysl života)
Reagovat
Na jedné straně je vždy radostnou zvěstí, ptají-li se lidé po smyslu života, neboť to svědčí o tom, že nechtějí žít tupě a odevzdaně jako dobytek. Na druhé straně tu máme spoustu církví, spoustu škol, spoustu „odborníků na všechno“, takže je s podivem, jak je možné, že na otázku smyslu života nedávají lidem uspokojivou odpověď. Mají vůbec tyto instituce a mocní tohoto světa zájem na tom, aby lidé znali pravdivou odpověď?



Naštěstí má dnes každý člověk své vlastní nástroje poznání (smysly, rozum a soudnost), takže je každý sám s to posoudit, co je a co není pravda. Pomocí těchto nástrojů objevují badatelé a myslitelé makrokosmické a mikrokosmické zákonitosti objektivní reality (přírody a přirozenosti), stejně jako subjektivní reality (myšlení, cítění a chtění).



Váš příspěvek se týká otázek subjektivní reality, zvané v případě makrokosmu „vůle Boží“, v případě mikrokosmu „vůle lidská“. Že tyto dvě vůle zpravidla nejsou v souladu, o tom mj. svědčí také Váš příspěvek. Nejsou, protože lidé většinou nic nevědí o tzv. vůli Boží. Tím méně mohou posoudit, zda Bůh ví něco o vůli lidské a jak se k ní vůbec staví. Podporuje ji, nebo potlačuje? Kdyby ji potlačoval, pak by nedávalo smysl, proč ji vlastně člověku dal. Takový Bůh by měl sotva všech pět pohromadě.



Předpokládejme tedy, že Bůh lidskou vůli podporuje podobně, jako rodiče vychovávají své děti k samostatnosti.



Kdyby vychovatel uvázal chovance na řetěz, který by umožňoval dělat jen to, co je z pedagogického hlediska správné, pak by ze svých chovanců vychoval pouhé loutky, nikoliv bytosti jednající samostatně z vlastní svobodné vůle. To pro vychovatele znamená odstranit řetěz a umožnit chovancům dělat nejen to, co je pedagogicky správné, ale i to, co je nesprávné:



„Běda světu pro pohoršení! Pohoršení musí přijít, avšak běda tomu, skrze koho přijde.“ (Matouš: 18, 7)



Správná výchova tedy spočívá v tom, že vychovatel dá chovancům určitou míru volnosti, s poučením, jaké chování bude odměňovat a jaké trestat (srovnej biblická přikázání atp.). Dokud chovanci nedospějí k dostatečné míře zralosti (rozumnosti), nemá smysl jim vysvětlovat, proč je co dobré či zlé, či konečný cíl (účel) jejich výchovy. Např. dvouleté dítě nic takového nemůže pochopit. Tzn., že zpočátku musí být vychovatel autoritativní a stavět na víře svých chovanců.



A jako je omezená volnost, daná vychovatelem chovancům, tak je také omezená doba výchovy chovanců, neboť kdyby výchova trvala věčně, z chovanců by se nikdy nemohly stát samostatné bytosti.



Na Vaši otázku: Jaký má smysl náš krátký život v nekonečném moři času, či opakované životy které si nepamatujeme, tedy odpovídáme: Naše jednotlivé životy jsou jako řada dnů, v nichž střídavě bdíme (jsme vychováváni) a spíme (zpracováváme úkony vtisknuté vychovatelem na vlastní schopnosti). Jeden život představuje jakousi „školní docházku“, během níž se vyučíme jednomu z mnoha možných řemesel. Řada životů pak představuje řadu různých učebních oborů, které musíme zvládnout, abychom jednou mohli být samostatní. Z toho je patrné, že neexistuje žádné „nekonečné moře času“, jak se domníváte, ale pouze čas našich školních let, který je konečný. Dospějeme-li skutečně k samostatnosti (což se špatným chovancům nepodaří), vystoupíme z času vychovatele do věčnosti, v níž budeme mj. také pány času (vychovateli).



Že je tzv. „nekonečno“ nereálnou iluzí, o tom se můžete dozvědět na našem webu pod hlavičkou „FILANTROPOSOFIE“ (konkrétně v Zénónově aporii proti mnohosti).





Pokračujme však dál:

V řadě životů není jen neustálý pokrok, následkem tzv. „dobrých skutků“, ale také propadání (úpadek), následkem tzv. „špatných skutků“. Proto na řadu životů dohlíží tzv. „karma“, která nás nutí splácet dluhy jiným („trestání“ negativní karmy), nebo nutí jiné splácet dluhy nám („odměňování“ pozitivní karmy). Tím je dáno, že člověk není v řadě životů vždy úspěšný, ale také neúspěšný. Vychovatelovi však nejde o to, neustále chovancům připomínat jejich minulé úspěchy či neúspěchy, ale o to, aby chovanci neustále usilovali o svou budoucí samostatnost. Jinými slovy, vychovatel nemá zájem na tom, aby se chovanci ohlíželi zpět (aby si pamatovali minulé životy), ale má zájem na tom, aby hleděli v před (aby sledovali svůj konečný cíl). V jednom životě je tedy žádoucí, aby si chovanci výuku v předchozích dnech pamatovali, v řadě životů je žádoucí, aby si předchozí osudy nepamatovali. To, co si v předchozích životech osvojili, nesou dál nikoliv ve své dočasné paměti, ale ve svém trvalém podvědomí.



Představte si, že jste vychovatel lidstva, zvaný Bůh a že vidíte, jak se lidé na Zemi zabíjejí. Jak se zachováte? Uvážete lidstvo na řetěz, nebo budete usilovat o to, aby lidé sami pochopili, že to není správné, aby sami učinili potřebná preventivní opatření (např. zavedli TSO)? Zde je třeba také vzít v úvahu, že vrah myslí jen na svůj prospěch, nikoliv na křivdu spáchanou na bližním. Tuto křivdu si bude moci plně uvědomit v okamžiku, kdy sám bude zavražděn (negativní karma). V průběhu tisíciletí spáchali jednotliví lidé takové množství zločinů (a nečiňme si v tomto ohledu o sobě nijaké iluze), že se vyrovnávání jejich karmy stává technicky stále obtížnější. Proto nelze vyloučit ani hromadné vyrovnávání karmy v podobě válek, přičemž nadále platí: „Běda těm, skrze koho přijdou!“ (to platí i pro kněze, žehnajícím zbraním)



Nikdo se nemůže stát plně samostatným, bez předchozího vyrovnání karmy.



Kdybychom byli ve svém obviňování Boha důslední, museli bychom ho označit za největšího masového vraha vůbec, neboť je to přece On, kdo na lidstvo dopustil smrt (po vyhnání Adama a Evy z ráje). Na toto karmické téma již na našem webu proběhly diskuse, v nichž se mj. dozvíte o třech úrovních karmy.



Vaše vyjádření biblické myšlenky vlastními slovy „nebude-li kdo věřit v boha, tak bude potrestán“, lze vyjádřit také jako slova vychovatele k chovancům: „Kdo nevěří, že jsem oprávněn ho vychovávat, ten má přikázání nebude respektovat, takže ho budu muset trestat, nikoliv odměňovat.“ Vychovatel tak nemluví z ješitnosti, či nedůtklivosti, ale z nutnosti.



Také otázkou odpuštění jsme se v diskusích na našem webu již velmi podrobně zabývali. Zde si jen řekněme, že odpustit škůdci je oprávněn (nikoliv povinen) pouze poškozený. Naproti tomu, škůdce je oprávněn prosit poškozeného o odpuštění jen tehdy, nahradí-li mu způsobenou škodu a pokorně se mu omluví (= modlí se k němu).



Protože není chovance, který by se nějak (vědomě či nevědomě) a opakovaně neprovinil proti přikázáním svého vychovatele, je tzv. modlitba k Bohu vždy namístě.



Pozoruhodná jsou následující Vaše slova: „Jen proto, že nebudu věřit v Ježíše, tak budu věčně trpět a půjdu do pekel?“



Ježíš Kristus předvedl lidtvu cestu k samostatnosti se současným vyrovnáváním karmy (kříže). Zatímco Ježíš Kristus touto cestou prošel během jediného lidského života, lidé jí budou procházet v dlouhé řadě životů. Neuvěříme-li v Krista, nebudeme ho na cestě ke svobodě následovat a zůstaneme v područí vychovatele trestajícího naši nedbalost (negativní karmou). Peklo je totiž zde na Zemi, kde se vyrovnává karma.



Příkazy k zabíjení žen a dětí nepochází od novozákonního Ježíše Krista (hlasatele odpuštění a lásky), ale od starozákonního Jahveho (hlasatele karmy: „oko za oko, zub za zub“)…



-zmp-
Pavel
14.11.2010, 21:17:25
manas
Reagovat
Úvaha, která i vznikla díky vývoji diskuse v sekci – pilíře TSO – kulturnost – otázka "Já"…..Nebo přeci jen s mystériem na Golgotě má lidstvo možnost přijmout zprvu "duchovní "Já"-manas. Že tedy u dítěte se to "Já" ,jak pravíte, začne projevovat až od druhého roku života (možná díky úplnému oddělení od matky – konec kojení),ale ještě musí projít prací "Já" na duši cítivé,rozumové a vědomé,kdy toto završení (dospělost – cítí,rozumí,ví) – astrální tělo je plně vyvinuté – mravní,morální zásady – značí předpoklady pro duchovní "Já" – manas. Že díky inkarnacím se nachází někteří lidé už v takové fázi vývoje,že mají duši cítivou,rozumovou a vědomou tak už plně vyvinuté,že jsou schopni začít vnímat mysterium na golgotě a tedy začít přecházet ,v rámci inkarnací, do další fáze vývoje – manas .Možná apoštolové byli ti,kdo už měli plně vyvinuté astrální tělo – díky tomu zahlédli Kristovo poslání. Bohužel ale tato společnost je "odrazem" plně nevyvinuté většiny a lidé, kteří si mystérium na golgotě uvědomují (pokud lidé plně astrálně vyvinutí mají vůbec o této události možnost se něco pravdivého dozvědět) ,tak ti v tomto stávajícím systému společnosti podléhají snadno depresím atd. jako pro ně nevědomý následek fungování společnosti,která už ale nenabízí předpoklady pro rozvoj "Já" – na manas.Tato společnost je dle mne projev duše rozumové,vůbec ne duše vědomé.Myslím, že jsem také "mladý" anthroposof, mě ale přijde vaše pojetí společnosti – TSO, jako o pravdu se snažící, jako snahou o takovou společnost,která je tvořena už pomocí duše vědomé,kde budou předpoklady pro vývoj "Já" – manas…Asi tak toto vnímám momentálně já, třeba to není objektivně pravdivé, nevím, ale můj vlak přes to momentálně pomalu jede Usmívající se , ale jsem ochoten připustit omyl,ať už pravdu říkajíc budete Vy,dítě,zloděj,mimozemšťan, pokud budu vnímat,že to projasňuje mou mozaiku vnímání reality,rád cokoliv přehodnotím,možná k určitým souvislostem ještě nejsem vývojově připraven,třeba ještě nemám plně vyvinuté astrální tělo,nevím,ale momentálně je má vnitřní mozaika takováto….
-zmp-
14.11.2010, 21:19:07
Odpověď Pavlovi (manas)
Reagovat
Zdá se, že klíčem k porozumění Vašemu postoji jsou slova: „… díky inkarnacím se nachází někteří lidé už v takové fázi vývoje… že jsou schopni začít vnímat mysterium na Golgotě a tedy začít přecházet… do další fáze vývoje – manas.“



Zde mluvíte o lidech, kteří mají náskok ve vývoji, kteří vyvíjejí nebo již vyvinuli to, co ostatní lidstvo bude vyvíjet teprve později. Vyvíjejí to jaksi předběžně v pozemských podmínkách, takže tento vývoj budou muset znovu potvrdit v následujících manvantarách…



To, co nazýváte plně nevyvinutou většinou, je ostatní lidstvo, více méně ve vývoji zaostávající a proto také snadněji manipulovatelné (iluzemi pozorování, učenými klamy atp.). Toto „ostatní lidstvo“ je složeno z klamajících a klamaných, takže nenabízí nijaké předpoklady pro zdravý rozvoj čehokoliv. Ani to není jeho úkolem. S příslušnou nabídkou přišla Golgota…



Reprezentanti západní části této společnosti (ostatního lidstva) nastoupili vývoj duše vědomé zhruba v 15. století. Předchozí stupeň duše rozumové tu předpokládáte patrně pro nerozumnost současného lidstva, zatímco u duše vědomé předpokládáte nějaké pravdivé vědění, které současná společnost bytostně postrádá. Jenže pojem „duše vědomá“ neznamená duši, která ví něco pravdivého, ale duši, která uvědomování sebe sama přivádí k tzv. „sebevědomí“ (více méně neoprávněnému), jež není založeno na společenském postavení, ale pouze a jen na obsahu svého vlastního nitra. Takové sebevědomí se svým „já“ začíná emancipovat od svého národa, od své víry, od veškerých autorit, atp., ale také od pravd přijatých duší rozumovou. Protože toto emancipující se „já“ je stále ještě egoidní, je svévolné, konfliktní, nesnášenlivé a ke všemu kritické. Je jako čtrnáctiletý puberťák, schopný svou negaci dovést až k zarputilému sebezničení. Proto se duše vědomá zdá být v každém ohledu horší (morálně i mravně), než duše rozumová…



Z uvedených důvodů nemůže být idea TSO plodem pubertální duše vědomé, ale plodem vývoje, následujícího po pubertě lidstva, odpovídajícího zhruba věku 21 let a více. Je to věk, v němž by se měl člověk učit kdykoliv změnit svůj názor, ukáže-li se být nesprávným, neboť jak praví moravské přísloví: „Jen špatný vozka neumí otočit!“ V tomto věku by se měl člověk učit přihlížet pouze k předmětu sporu, k názoru atp., bez ohledu na osobu.



Jak praví R. Steiner: „Čím méně toho budeme vědět o Goethovi, tím více budeme moci porozumět jeho dílu!“



-zmp-
Pavel
14.11.2010, 21:20:37
RE:
Reagovat
Souhlasím s Vaší reakcí na mou úvahu, zdá se být pravdivá. TSO vnímám tak jak jste popsal, jen jsem to neuměl pravdivě vyjádřit…(často se mi nedaří pravdivě vyjádřit to co cítím Zamračený , často jsou to jen mé intuice – kterým věřím, které ale často neumím vyjádřit )…děkuji Vám…
Pavel
14.11.2010, 21:04:34
příspěvek z 28.6.2010
Reagovat


Dobrý den, opět moc děkuji za Vaši reakci. Jak si říkám,čím více teorii člověk zná,tím větší šance je,že mezi nimi najde tu (i díky jejich vzájemné vnitřní konfrontaci), která je pravdou pro jeho vnímání nejblíže. Proto Vám moc děkuji za prozatím velmi kvalitní pro mne konfrontační materiály Usmívající se.





V souvislosti s tou vývojovou otázkou mne ještě napadlo – Vznik života a člověka – nebo spíše existence života (virů, rostlin, živočichů a člověka) ve hmotné rovině. Osobně si myslím že po vzniku této planety,s e postupně, díky chladnutí a postupného ustálení formy, začaly projevovat určité formy života,což byly jen formy (jedinečné sloučeniny) hmotné reakce v závislosti vzájemných jedinečných podmínek na zemi a pohybu vesmíru a jedinečné polohy země v něm. Pokud by teoreticky vše ve vesmíru stálo na místě,život by se neprojevil, či pokud by se pohyboval, ale forma by neměla šanci se projevit (extrémní teploty,planeta blízko slunce atd.). A pokud by se teoreticky stejná planeta nacházela jinde ve vesmíru a měla všechny zmíněné podmínky, zde by se myslím vyvíjely jiné formy života, právě díky jiné poloze a vlivu vesmíru. Myslím že v určité nízké formě tu byly viry už od počátku, rostliny už od počátku, živočichové už od počátku, člověk už od počátku,že to byly určité mikroorganismy, které v sobě měly předpoklady vývoje,růstu a evoluce, ale evoluce jen ve své formě. Podle dnešní evoluční teorie, pokud jsem ji správně pochopil, by znamenalo, že ten strom, na který teď z okna koukám, že se za miliardu let může vyvinout v třeba v člověka, což je dle mne absurdní. Toto vše byl asi ode mne ale materialistický pohled. Ten asi pravdivý - esoterní - si zatím moc uvědomit nedovedu. Nebo byl na počátku jen mikroorganismus předpokladu člověka a jeho postupná cesta vývoje z něj, jako nepotřebné (rušivé) předpoklady, štěpila rostlinstvo a živočichy. A že toto první štěpení započalo vlivem námahy první inkarnace (primitivního Já)z duchovních světů do té vývojové fáze člověka, kde se už značily předpoklady pro vývoj ´´Já´´..?… Toto byla jen má taková rychloúvaha…
-zmp-
14.11.2010, 21:07:03
Odpověď Pavlovi (vznik života):
Reagovat
Je-li fyzická (tzv. hmotná) úroveň ponechána sama sobě, svým vlastním zákonitostem, projeví svůj charakter v podobě rozkladu (eroze). Sama o sobě je fyzická úroveň říší smrti. Život v ní není z ní, ale je importem z jiných úrovní (duševně-duchovních), jako když loutkář oživí mrtvou loutku (marionetu z venčí, maňásku z nitra). Vlastní říší fyzické smrti je tzv. „říše nerostná“. V ní oživené loutky představují říši krystalů, rostlin, zvířat (vč. mikroorganismů) a lidí. Pouze říše lidská se vyvíjí z vnějšího oživení (skupinovou duší) k vnitřnímu oživení (individuální duší). Tělesné orgány člověka jsou však nadále oživeny z venčí (nepodléhají vůli člověka), jako ostatní říše přírody (makrokosmu). Proto je člověk pojímán také jako mikrokosmos, obsahující v sobě (v malém) vše, co v sobě (ve velkém) obsahuje makrokosmos (vesmír)…





Ať už si původ fyzických organismů vysvětlujeme jakkoliv, vždy musíme předpokládat, že takový organismus musel být od počátku nejen možný, ale musel mít také možnost existence, tj. možnost příznivého životního prostředí, příznivých vnějších podmínek. Tím dospíváme k podvojnému principu, jehož pochopení je pro pravdivé poznání reality důležitější, než tu a tam někde vykopané ostatky „vehenolé žóžele“ (hanácký výraz pro brontosaura a spol.).





Možnost a možné:



Možnost není možností, pokud nic neumožňuje (neumožňuje-li možné) a možné není možným, pokud ho nic neumožňuje (není-li umožněno možností).





Možnost a možné jsou vzájemně neoddělitelným relativně duálním axiomem reality!



O axiomech byla v našich diskusích (zejména na téma „teoretická věda“) již vícekrát řeč. Zde si tedy jen připomeňme, že máme na mysli axiomy ve smyslu Aristotelově („každému zjevná a srozumitelná skutečnost“), nikoliv „axiomy“ (ve skutečnosti však „vzdoro-axiomy“) ve smyslu současného akademického školství…



Nuže, možný je příslušný organismus, možností jeho existence je jeho vnější okolí, počínaje bezprostředním mikroklimatem (místem usazení), pokračující planetární přírodou a uspořádáním makrokosmu (planetární soustavy). Jinými slovy, příznivé životní podmínky musejí být sjednány (zapříčiněny) současně s příslušnými životními formami. Tzn., že jedno není příčinou druhého, ale obojí (možnosti i možné) je duálním (relativním) následkem společné vyšší příčiny.



Jakmile však možnost a možné (podmínky i organismy) na fyzické úrovni jsou, lze jedno ovlivňovat (měnit) prostřednictvím druhého. Proto organismy mění své životní prostředí (možnost) a změněné prostředí mění organismy (možné). Nemáme-li potuchy o společné příčině podvojného následku (možnosti a možného), nutně naše poznání reality uvízne v bludném kruhu, v němž podvojný následek (možnost a možné, tj. podmínky a organismy) pokládáme mylně za kauzalitu „příčiny a následku“ (resp. naopak). Proto lidské poznání uvízlo v bludném materialismu…



Správně uvažujete, že bez pohybu by se život na fyzické úrovni neprojevil. Bez pohybu by se však neprojevila ani smrt (erozivní rozklad), tedy ani samotná fyzická úroveň. Proto mezi pohyb a život nelze klást automaticky rovnítko…



Z uvedeného nade vší pochybnost vyplývá, že určité formy života musely být již na počátku, ne však nízké, tj. zapříčiněné (fyzické), ale ty nejvyšší, tj. příčinné (duševně-duchovní)…



Protože to možné není zapříčiněno možností, tím méně samo sebou (možným), nemohly se vyšší organismy (možné) vyvinout z nižších (možných), jak učí materialistické teorie učené nevědomosti. Proto se ani lidský organismus nevyvinul z mikroorganismů, nebo z jiných organismů říše zvířecí (např. z opice), či z říše rostlinné. Tím méně se mohl fyzický člověk vyvinout z říše nerostné (z rozkladné říše fyzické smrti)…



Vývoj fyzického člověka se vyznačuje postupným vymaňováním ze závislosti na původním životním prostředí, z determinace přírodou, vymaňováním z říše nerostné, rostlinné a zvířecí. Toto vymaňování pak nemohlo probíhat jinak, než že člověk od sebe ostatní říše přírody postupně odděloval. Proto se Vámi pozorovaný strom nemůže vyvinout v člověka, z něhož byl vyloučen, proto se člověk nemohl vyvinout z jiných organismů, které ze sebe vyloučil a dodnes vylučuje. Zkrátka, na počátku tvořila lidská přirozenost jednotu s ostatní přírodou, takže na počátku musel být člověk makrokosmem!..



Po tělesném zrození si člověk sám sebe zpočátku uvědomuje jen ve třetí osobě „on“ („Pepiček papal!“ atp.). Teprve v druhém roce svého života (u přírodních národů nikdy) o sobě dokáže mluvit v první osobě „já“ („já jsem papal!“ atp.). Tzn., že fyzický člověk zpočátku nijaké „já“ (primitivní, či jiné) nemá. Jeho „já“ je produktem pozdějšího vývoje…



-zmp-
Pavel
14.11.2010, 21:08:13
RE:
Reagovat
Nemají "Já" (přírodní národy, děti v druhém roce), či si ho jen neuvědomují..?..třeba protože,dítě je ještě "nerozkoukané" a u přírodních národů "Já" ještě nepracuje na astrálním těle nebo teprve začíná,což v budoucnu bude znamenat,že si "Já" také uvědomí…?…Že člověk měl v sobě už od prvopočátků tělo fyzické,éterné,astrální a i "Já" a že právě toto "Já" svou (dlouhodobě nevědomou) prací na nižších článcích člověka z něj např. oddělovala tu ostatní živou a neživou říši, že si touto prací samo sobě "Já" rozšiřuje své možnosti působení, aby člověk zprvu (v této epoše) z velmi hmotné substance jednou dospěl do nehmotného stavu..?..Že bychom vnitřní energii vesmíru v sobě mohli pociťovat jako "Já" (makro a mikrokosmos)..?..



A pokud na tom něco je,má tato naše cesta do nehmotného stavu vůbec jistý cíl..?..že buď cíl je jistý a záleží tu na cestě (pravdivější cesta=lepší výsledek=lepší předpoklady do další epochy),že právě proto bychom se měli snažit o vymanění se od sil zla (egoismu a materialismu)…..nebo spíše je cíl nejistý a zla (ego+mat=která teď zapříčiňují i např. konec vývoje – opakování totalit), že tyto zla, pokud jim dáme tu možnost, mohou nadměrným bržděním vývoje zapříčinit,že až v budoucnu tato hmotná epocha vesmíru zanikne (makrokosmos) , že my se nestihneme díky tomu odhmotnit (zánik našeho mikrokosmu)…?…
-zmp-
14.11.2010, 21:09:32
Odpověď Pavlovi (otázka „já“)
Reagovat


Duchovní věda učí, že člověk zpočátku, v první manvantaře (saturnské), představoval jen tělo fyzické, ač ne ještě v současné hutné substanci. Druhá manvantara (sluneční) k němu připojila tělo éterické, třetí manvantara (měsíční) tělo astrální a konečně současná čtvrtá manvantara (zemská), ve své půli, připojila „já“.



Všichni lidé ovšem nedrží s vývojem krok. Někteří ve vývoji zaostávají, jiní vývoj jaksi předbíhají. Lidé kteří dosud nedospěli k „já“, zaostali nejméně na úrovni třetí manvantary (měsíční) a inkarnují se tedy v přírodních národech (ale také v totalitních hlavách tzv. kulturních národů).



Protože s každou novou inkarnací se veškerý vývoj zkráceně opakuje (jak si všimla také materialistická věda na vývoji zárodku), je člověk počat v duchu prvních tří manvantar, a opakování čtvrté manvatary (její poloviny) dosahuje ve druhém roce po svém zrození…



Práce lidského „já“ na těle astrálním, éterném a fyzickém, představuje vývoj budoucích manvantar a v zemských poměrech je již dnes předběžně napodobován lidmi, kteří ve vývoji předbíhají.



Vývoj do poloviny čtvrté zemské manvantary je sestupný, daný zhušťováním duchovních substancí do zemité (hmotné).



Vývoj od poloviny čtvrté zemské manvantary (od mystéria na Golgotě) je vzestupný, daný vystupováním z hmotné substance do duchovních. Právě zde dochází jaksi k nejmasovějšímu zaostávání ve vývoji.



Smyslem tzv. hmotné substance je, aby člověk kvůli pravdivému poznávání reality nalezl „pevnou půdu pod nohama“.



Pevnost „země“ (tzv. hmoty) může být nahrazena pouze reálným logickým myšlením, jehož pravdivost je prokázána reálnými axiomy (v duchu Aristotelově), tj. myšlenkami tak pevnými (neotřesitelnými), že přes ně, jak se praví „jede vlak“. Jen s takovým myšlením se člověk obejde bez idejí uložených do pevné zemitosti…



Jde tedy o to, poznat pravdu pravdivě, nikoliv jak pravíte „pravdivěji“, neboť naše poznání je buď pravdivé, nebo nepravdivé. Stupňování pravdivosti není možné. Kdo má pravdivé poznání, ten má nejen pevné myšlení, ale také pevný (jistý) cíl…



Proti tomu se skutečně staví „mocnosti zla“ (zaostalé ve vývoji), jejichž charakteristiku naleznete na našem webu v podobě tzv. „pilířů totality“ a způsob jejich překonání v podobě tzv. „pilířů TSO“…



Jak praví Logos: Nebe a Země pominou, ale má slova (reálně logicky promyšlené) nepominou…



-zmp-
Pavel
14.11.2010, 21:10:23
RE:
Reagovat
Já měl namysli prvopočátky člověka v této hmotné rovině (že měl tělo fyzické,éterné,astrální a Já),tak jste mi to vlastně téměř potvrdil, s tím rozdílem,že dle Vás – a dle duchovní vědy, se "Já" k člověku připojilo až následkem mysteria na Golgotě. Nemohlo přeci jen tu být "Já" už od prvopočátku a že mysterium na Golgotě je "jen" projev začátku práce "Já" na těle astrálním (zprvu mravní,morální zásady atd.)? Tedy začátek práce na astrálním těle pro ty,kteří si to mystérium -ten impuls, mohou uvědomit? Že čím více lidí si to mysterium na Golgotě uvědomí, že to uvědomění značí právě ten projev "duchovního Já – manas" – práce "Já" na astrálním těle? A že jak píšete,že v budoucnu (nyní už to začíná – zatím nevědomé měnění povahy – zlomek z možností) začnou lidé mysterium na Golgotě vnímat i na éterné úrovni a poté na úrovni fyzické (také začíná – schopnost těla vstřebat jen určité prvky – doplněk stravy – které doteď mohl člověk strávit jen díky pomoci sil astrálních a éterných od zvířat a rostlin,což byli dříve jeho součástí,ale tím že mu jsou stále jeho potravou značí,že se od nich stále ještě úplně neodpoutal,až úplný projev "životního ducha – buddhi" tomu bude, že si bude člověk tvořit tělo sám z prvků,což povede k tomu,že si člověk bude tvořit dokonalé tělo,s dokonalou povahou,což povede k schopnostem,že člověk dokáže vědomě navodit to a vědomě prožít to,co probíhá nyní na konci našeho života – tedy smrt – vědomá cesta do další (nehmotné) epochy….Je pravdou,že mnou vědomě prochází láska k poznatkům z duchovní vědy teprve asi necelé 4 roky, proto tuším,že určité souvislosti mi mohou ještě unikat,či ve mně nedozrály,proto tuto mou úvahu (mé myšlenky+poznatky z duchovní vědy) tak berte,já jen ať trochu víte, čeho si jsem v tomto vědom,ať trochu víte kdo je,či byl, váš spoludiskutující,třeba je to nepodstatné,ale třeba ne… Usmívající se ….







(Chtěl jsem už tento příspěvek vložit pod téma – Duchovní věda – ,ale stránka mi to neumožnila,nebo je to stále otázka kultury? Pro mne vlastně jo)…
Pavel
14.11.2010, 21:11:17
Oprava
Reagovat
Oprava – tam kde zmiňuji že "Já" přetváří tělo éterné – to je projev "životního ducha – buddhi"……a tam kde "Já" přetváří tělo fyzické – to je projev "duchovního člověka – átman"….
-zmp-
14.11.2010, 21:15:28
Odpověď Pavlovi (ještě k „já“)
Reagovat


V rámci kultury spadá diskuse o „já“ do oboru Duchovní vědy. Proč Vám naše stránka neumožnila vložit příspěvek právě tam, musíme prověřit a uvést do pořádku…



Řekli jsme si již, že si své „já“ uvědomujeme ve dvou letech po narození. V tomto věku lze sotva mluvit o mravních či morálních zásadách, tím méně o vědomé práci já na těle astrálním. Obdobně je tomu s počátky „já“ u člověka vůbec. Tzn., že s Golgotou přijalo lidstvo „já“, jako dvouleté dítě. Práce na těle astrálním atd. bylo tehdy schopné pouze „Já“ Ježíše Nazaretského, který tím ovšem sjednal tutéž možnosti pro všechny své následovatele.



Nuže, který z jeho učedníků byl již tehdy schopen takového následování, když se apoštolové po zatčení Ježíše rozprchli a při ukřižování na Golgotě nebyli? Jan tam sice byl, ten však pod křížem přijal Ježíšovu matku, nikoliv samotného Krista (Ježíšovo „Já“). Události po zmrtvýchvstání pak podávají velmi zhuštěný obraz budoucího vývoje, jehož pravý historický obraz se ani zdaleka nevyčerpává demonstrativním, autoritativním a násilným vývojem římsko-katolického křesťanství…



Avšak nedejte se odradit. Vaší otázce jsme nemuseli zcela porozumět a jistě toho víte víc, než jste nám zatím naznačil. Otázky a odpovědi je třeba cizelovat. Jde totiž o to, převádět duchovní vědu do jasných (reálně logických) představ a pojmů mateřského jazyka. Jinak je nám studium duchovní vědy nanic, jak můžeme bohužel vidět u rádoby „anthroposofů“, jejichž učené nejapnosti se projevily i v diskusi na našem webu a i jinak kují pikle proti děvínské verzi TSO…



-zmp-
ZMP VM
02.11.2010, 13:34:34
Odpověď Milanovi Chaloupkovi (k aporii proti mnohosti):
Reagovat

M.Ch.: „... neboť bez stupňování není nic velké ani malé. Počátek veškerého stupňování tedy nijakou míru nemá, resp. má míru absolutně nulovou.“ Není-li něco velké nebo malé, neznamená to ještě, že to nemá nijakou míru...

zmp: Velké a malé tu representuje veškeré míry. Nemá tedy smysl tvrdit, že to může být např. Ještě staré nebo mladé či jiné...

M.Ch.: Zda-li je něco velké nebo malé se netýká jen věci samé, ale také kontextu, ve kterém věc porovnáváme. Bez kontextu není velkého či malého, ani většího či menšího, ale míra je zde i bez kontextu...

zmp: Zde se doslova „na pětníku“ podařil dokonalý protimluv (sofisma):

a/ bez kontextu není míry

b/ míra je zde i bez kontextu...

M.Ch.: ...neboť jak říká Zenón: „co nemá míru, to vůbec neexistuje“. Co neexistuje, to nelze ani stupňovat...

zmp: Zénón říká: „nemá-li prostor míru, neexistuje!“ Předmětem stupňování je však míra. Má míra míru, nebo nemá? A má-li míra míru, pak jakou má míru?...

M.Ch.: U pojmu velké/malé je kontextem normální velikost (tuto normu si zpravidla určuje sám člověk dle potřeby)...

zmp: Kontextem „velké/malé“ není „normální“, ale „vnější/vnitřní“...

M.Ch.: ... u pojmu větší/menší je kontextem dvojice porovnávaných entit, u pojmu největší/nejmenší je kontextem mnohost všech porovnávaných entit. Proto považuji také označení 0 za základní míru za zavádějící. Vhodnější by byl symbol 1 (jedničku lze zvětšovat i zmenšovat, tedy, lze tu stupňovat v obou směrech, nulu stupňovat nelze, neboť vůbec neexistuje, nulu lze pouze nahradit např. jedničkou - iluze zvětšování nuly, a zmenšovat ji lze jen iluzorně abstraktně nahrazením zápornými hodnotami)...

zmp: Taky si myslím, že vhodnější by byla jednička. Jenomže Stvořitel si nedá poradit. Začal od nuly (z ničeho) a tak mi nezbývá než akceptovat nulu, která je (existuje) jako absolutně anulovaná míra spáry mezi vnějším a vnitřním.

Experimentální důkaz „stupňování míry od nuly“:

Mechanismus vah v původní rovnováze = jazýčky vah ukazují nulu (resp. neukazuje žádnou míru).

Mechanismus vah není v rovnováze = jazýčky vah ukazují míru vychýlení...

M.Ch.: „Velké může být jen největší, malé jen nejmenší!“

Tvrzení, že velké může být jen největší, pak také tvrdíš, že velké nemůže být ničím jiným než největším. Velké může být např. také druhé největší, a malé také např. druhé nejmenší. Proto tvá "jen" jsou neoprávněná...

zmp: Obdobně lze říci: Vnější míra (velká) může být jen „největší“, vnitřní míra (malá) jen „nejmenší“. O vnějším (velkém) je tu řeč jako o relativním opaku vnitřního (menšího), nikoliv jako o jednom z mnohosti vnějších či menších. Ke stvoření prostoru skutečně stačí jedno jediné „velké“ a jedno jediné „malé“...

M.Ch.: Chápu, že tím "jen" narážíte na to, že nemohou být nekonečně velká, resp. malá, ale v extrému pouze (jen) největší či nejmenší. Tento kontext by však měl být součástí takto zvýrazněného citátu. Jako vytržený výrok (sám o sobě) prostě pravdivý není.
Výrok „Proto lze velké plně vystupňovat jen na největší, malé jen na nejmenší.“ je už snad v pořádku. Byť i zde je to trochu diskutabilní kvůli pojmu „lze“ (týká se možnosti). Ale proto tam asi uvádíte slůvko „plně“. Možná by bylo srozumitelnější použít pojem "ve skutečnosti", či "uskutečnit stupňování", atp. (s tím, že by bylo před tím vysvětleno, že uskutečňování a naplnění možnosti je jedno a totéž)...

zmp: Uskutečnění možnosti a využití skutečné možnosti naplněním možného není totéž. Relativní opaky „možnosti a možného“ musejí být přece uskutečněny dřív, než lze naplnit možné. Bez uskutečnění možnosti a možného, není co naplňovat. Např. bez uskutečnění hrnce, hrnec vodou nenaplníme...

M.Ch.: Ještě k výroku: Protože pořadová čísla vznikají počítáním, když nová stačí jen do nekonečna nějak pojmenovávat (škarbalión, srandalión atd.), nemůže se jich nikdy nedostávat.
Mrázek mluví o tzv. spočetnosti nekonečných množin. Nekonečné množiny jsou totiž buď spočetné nebo nespočetné. Spočetné znamená, že každý prvek množiny má své pořadí v této množině, jež je vyjádřeno přirozeným číslem. Např. množina všech možných zlomků je nekonečná a spočetná (lze vymyslet způsob, jak všechny zlomky takto očíslovat), na žádný případ však nelze očíslovat např. množinu všech možných reálných čísel (tj. krom zlomků sem patří také iracionální čísla jako pí, odmocnina ze 2, atp.). Tato nespočetnost se u těchto množin dokazuje např. sporem. Vychází se z předpokladu, že očíslování je možné a dojde se ke sporu. Spočetnost se naopak dokazuje konstruktivně, tj. popíše se způsob jak prvky (např. zlomky) očíslovat. Způsob, který nade vší pochybnost očíslovává všechny možné zlomky.
Říkám to proto, že z vaší reakce na Mrázka, je jasné, že vůbec nevíte, o čem mluví. Spočetnost prostě není o tom, že by se nám nedostávala další čísla, ale prostě o tom, že nelze vymyslet způsob, který by při číslování nějaký prvek nevynechal...
zmp: Dovolil jsem si podtrhnout slova, na která reaguji:

a/ (lze vymyslet způsob, jak všechny zlomky takto očíslovat)...

Tento výrok je pravdivý pouze ve vztahu ke konečnému počtu zlomků. Ve vztahu k nekonečnému počtu je nepravdivý, neboť nekonečný počet zlomků není možný, tím méně je možné jeho očíslování.

b/ Vychází se z předpokladu, že očíslování je možné...

Takový předpoklad má smysl jen ve vztahu ke konečnému počtu iracionálních čísel. Ve vztahu k nekonečnému počtu je klamný, neboť nekonečný počet není možný...

c/ Způsob, který nade vší pochybnost očíslovává všechny možné zlomky...

Nalézt takový způsob lze jen ve vztahu ke konečnému počtu. Ve vztahu k nekonečnému počtu je toto hledání bláznivé a pojem „nade vší pochybnost“ je tu, slušně řečeno vědomým ohlupováním...

d/ z vaší reakce na Mrázka, je jasné, že vůbec nevíte, o čem mluví...

Mám za to, že jsem v aporii i zde dokázal, že Je to Mrázek, kdo neví o čem mluví, pokud vědomě nelže...

zmp
Milan Chaloupka
01.11.2010, 23:13:47
K aporii proti mnohosti
Reagovat
Začetl jsem se do studie "aporie proti mnohosti" a mám několik výhrad.
Cituji: „... neboť bez stupňování není nic velké ani malé. Počátek veškerého stupňování tedy nijakou míru nemá, resp. má míru absolutně nulovou.“
Není-li něco velké nebo malé, neznamená to ještě, že to nemá nijakou míru. Zda-li je něco velké nebo malé se netýká jen věci samé, ale také kontextu, ve kterém věc porovnáváme. Bez kontextu není velkého či malého, ani většího či menšího, ale míra je zde i bez kontextu, neboť jak říká Zenón a v čem s ním souhlasíte: „co nemá míru, to vůbec neexistuje“. Co neexistuje, to nelze ani stupňovat.
U pojmu velké/malé je kontextem normální velikost (tuto normu si zpravidla určuje sám
člověk dle potřeby), u pojmu větší/menší je kontextem dvojice porovnávaných entit, u pojmu největší/nejmenší je kontextem mnohost všech porovnávaných entit. Proto považuji také tvoje označení 0 za základní míru za zavádějící. Vhodnější by byl symbol 1 (jedničku lze zvětšovat i zmenšovat, tedy, lze tu stupňovat v obou směrech, nulu stupňovat nelze, neboť vůbec neexistuje, nulu lze pouze nahradit např. jedničkou - iluze zvětšování nuly, a zmenšovat ji lze jen iluzorně abstraktně nahrazením zápornými
hodnotami).
Cituji: „Velké může být jen největší, malé jen nejmenší!“
Tvrdítei, že velké může být jen největší, pak také tvrdíte, že velké nemůže být ničím jiným než největším. Velké může být např. také druhé největší, a malé také např. druhé nejmenší. Proto vaše "jen" jsou neoprávněná. Chápu, že tím "jen" narážíte na to, že nemohou být nekonečně velká, resp. malá, ale v extrému pouze (jen) největší či nejmenší. Tento kontext by však měl být součástí takto zvýrazněného citátu. Jako
vytržený výrok (sám o sobě) prostě pravdivý není.
Cituji: „Proto lze velké plně vystupňovat jen na největší, malé jen na nejmenší.“
To je už snad v pořádku. Byť i zde je to trochu diskutabilní kvůli pojmu „lze“ (týká se možnosti). Ale proto tam asi máte to slůvko „plně“. Možná by bylo srozumitelnější použít pojem "ve skutečnosti", či "uskutečnit stupňování", atp. (s tím, že by bylo před tím vysvětleno, že uskutečňování a naplnění možnosti je jedno a totéž).
Cituji: „Protože pořadová čísla vznikají počítáním, když nová stačí jen do nekonečna nějak pojmenovávat (škarbalión, srandalión atd.), nemůže se jich nikdy nedostávat.“
Mrázek mluví o tzv. spočetnosti nekonečných množin. Nekonečné množiny jsou totiž buď spočetné nebo nespočetné. Spočetné znamená, že každý prvek množiny má své pořadí v této množině, jež je vyjádřeno přirozeným číslem. Např. množina všech možných zlomků je nekonečná a spočetná (lze vymyslet způsob, jak všechny zlomky takto očíslovat), na žádný případ však nelze očíslovat např. množinu všech možných reálných čísel (tj. krom zlomků sem patří také iracionální čísla jako pí, odmocnina ze 2, atp.). Tato nespočetnost se u těchto množin dokazuje např. sporem. Vychází se z předpokladu, že očíslování je možné a dojde se ke sporu. Spočetnost se naopak dokazuje konstruktivně, tj. popíše se způsob jak prvky (např. zlomky) očíslovat. Způsob, který nadevší pochybnost očíslovává všechny možné zlomky.
Říkám to proto, že z vaší reakce na Mrázka, je jasné, že vůbec nevíte, o čem mluví. Spočetnost prostě není o tom, že by se nám nedostávala další čísla, ale prostě o tom, že nelze vymyslet způsob, který by při číslování nějaký prvek nevynechal...
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář