Filosofie + duchovní věda 12
Spatrakus
19.04.2012, 18:42:24 jsou zlo a dobro duální protiklady
Reagovat
Někde tady padlo, že podstata člověka je zlo. K dobru tedy směřuje negací zla. Pak v něm bude obráceno zlo v dobro? Je tedy dobro a zlo duální protiklad? Nebo je zlo samo o sobě existující a dobro také samo o sobě? Neumím si s tím poradit. K čemu směřuje zlo a k čemu dobro?
ZMP VM
20.04.2012, 11:22:27 RE:
Reagovat
Někde tady také padlo, že existují dva druhy opaků:
pravý opak = protisíly jsou uspořádány pod pravým úhlem (90 stupňů)
naprostý opak = protisíly jsou uspořádány pod zcela nepravým úhlem (sto osmdesát stupňů)
Pojmeme-li zlo například jako nepravdu, nepoctivost, nemírnost atd., nahlédneme, že se ve všech případech jedná o negaci (NE) dobra (pravdy, poctivosti, mírnosti atd.). To znamená, že tím, co zveme „zlo“ je vlastně negace „NE“ dobra, přičemž zlo samo o sobě je negativem (NE)...
Řekneme-li, že „k dobru směřuje negace zla“, pak bychom si měli také uvědomit, že tu mluvíme o „negaci negace“, to je o potírání zla (NE) zlem (NE).
Proti tomu se samozřejmě ozve řada uznávaných bojovníků za dobro (Gándhí, Tolstoj, Chelčický aj.), kteří namítnou, že nemá smysl nahrazovat jedno zlo (NE) jiným zlem (NE), ale proti zlu že je třeba bojovat opakem zla, to je dobrem...
Ti dobráci si však neuvědomují, že všude, kde dochází ke konfrontaci dobra a zla (NE), vítězí vždy bez výjimky zlo. Dobro vždy zcela neodvratně prohraje!
Zlo + dobro = NE + dobro = nedobro = zlo
Dokáže snad někdo uvedenou rovnici překopat tak, aby opravdu vyhrálo dobro? Což je možné, aby platilo, že:
NE + dobro = dobro??? (= falešný pozitivismus)
Zkrátka, kdyby bylo možné zlo přemáhat dobrem, pak by se zlo nemohlo vůbec nikdy a nikde projevit, neboť by nemohlo nic znegovat. Zlo by pak mohlo navěky trvat pouze a jen v latentním stavu jako „NE samo o sobě“ a v našem světě by prakticky vůbec neexistovalo.
Realita je však opačná. Co se například zlepšilo na životě drtivé většiny Indů, kteří jsou díky Gándhímu odíráni celebritami indickými, namísto anglickými?...
Proto nezbývá, než přece jen vyzkoušet „negaci negace“, to je negování zla zlem. Jen si při tom musíme být vědomi, jaký je rozdíl mezi mechanismy „negace dobra“ a „negace zla“:
- negace dobra = síly dobra i zla jsou uspořádány v poloze relativně naprostých opaků, které se takto sčítají nebo odečítají:
NE + dobro = nedobro = zlo
NE – dobro = NE = zlo
- negace zla = síly zla a zla jsou uspořádány do relativní horizontály a vertikály relativně pravých opaků („T“), které se takto vzájemně násobí (vstupují do interakce):
NE x NE = ANO (A = změněný horizontální negativ, NO = změněný vertikální negativ)
Spojíme-li nyní pravé síly pozitivu (ANO) s kterýmkoliv dobrem, dostaneme:
ANO + dobro = ANO dobro = potvrzené dobro (tvrz dobra)!
Spojíme-li však positiv se zlem, dostaneme:
ANO + NE = ANO NE = NE = potvrzené zlo
NE + ANO = NE ANO = NE = negace potvrzeného dobra
Z toho si musíme vzít dvojí poučení:
- v nepravé konfrontaci naprostých opaků zla a dobra (či potvrzeného dobra), vítězí vždy zlo!!!
- v pravé konfrontaci pravých opaků zla a zla vítězí vždy pravé potvrzení dobra = napravení zla!!!
Samotné zlo (bez pravé negace opačným zlem) v tomto světě nikdy neprohraje.
Samotné dobro (nepotvrzené negací negace) v tomto světě nikdy nezvítězí.
Potvrdit dobro znamená pravdivě (pravě) poznat nepravdu (NE pravda) i pravdu (ANO pravda). Nestačí poznávat jednostranně, jen jedno (pravdu, či nepravdu)...
Jak takto poučeni jsme s to porozumět rčení:
„Všechno zlé je k něčemu dobré!“
zmp
stal
17.04.2012, 19:47:33 Kdo ve skutečnosti přijde do pekla?
Reagovat
Kdo ve skutečnosti přijde do pekla?
Křesťané říkají, že ti, kdo nevěří v boha a nemodlí se k němu atd atd. přijdou do pekla. Z toho např. vyplývá, že jednoznačně všichni muslimové, židé, buddhisté atd.atp., přijdou do pekla.
Muslimové naopak zase tvrdí, že všichni, kdo nevěří v Alláha, nemodlí se atd., jsou nevěřící psi, proklatí ďauři apod. a přijdou také do pekla.
A poněvadž na to křesťané mají svaté knihy, vzdělané teology a teologické křesťanské university a muslimové mají kupodivu také svaté knihy, vzdělané teology a teologické muslimské university, nelze tomu tady i tam nevěřit.
Z toho tedy vyplývá, že všichni přijdeme do pekla a je tedy zbytečné se tím zabývat.
Předpokládám, že všechna ostatní náboženství co jich je, mají pro ty, co v jejich náboženství nevěří, vymezené své vlastní peklo.
ZMP VM
18.04.2012, 11:20:38 RE:
Reagovat
Všechny představy o pekle, jak je zmiňujete jsou tendenčně naivní, jenže zlovolné. Nic takového neexistuje. Jaké jsou asi příčiny takových představ o pekle naznačují například velmi příznačné události z let 1378-79, kdy se křesťanům dostalo dvou papežů. Papež Urban VI. tehdy uvrhl do kladby papeže Klementa VII. a jeho straníky a Klement VII. udělal na oplátku totéž. Veškeré tehdejší křesťanstvo se tak ocitlo v kladbě, bez ohledu na své modlení, na své svaté knihy, na své univerzity! Právě naopak, s ohledem na své učené teology, jimiž byli také oba papežové a jejich přisluhovači. Ani k tomu nebylo zapotřebí intolerance jinověrců. Stačila k tomu jen vláda odborníků, po níž se dnes opět tolik volá...
Představa pekla jako místa kde ve věčném utrpení odpykáváme své hříchy je patrně inspirovaná tak zvanou „kama-lokou“, to je stavem, v němž člověk po fyzické a éterické smrti postupně odkládá také své astrální tělo. V tomto stavu prožívá celý svůj fyzický život jaksi pozpátku a ještě s tím rozdílem, že vše, co ve fyzickém těle prožíval jako své jednání ze svého pohledu, prožívá nyní z pohledu druhých lidí, jichž se jeho jednání týkalo. Tento stav samozřejmě netrvá věčně, ale zhruba třetinu fyzického života, což je čas, který ve svém fyzickém životě prospíme. Dovedete si jistě představit, jaké utrpení musí v tomto stavu prožívat člověk, který mnohým lidem ubližoval. A to ho ještě v příštích fyzických životech čeká karmické „peklo“, neboť musí vyrovnávat svá osudová aktiva i pasiva.
Náboženství odborníků ani jiné druhy učené nevědomosti s tím nemají nic společného, pokud se ovšem odborně karmicky nezadlužíme tím, že někomu horoucně přejeme peklo podle své naivní představy. I zlé úmysly se musejí karmicky vyrovnávat...
Máte tedy pravdu: Všichni přijdeme do pekla (do Kama-loky), kterým ovšem jen projdeme. Každý si totiž vymezuje své vlastní peklo, jenže osobní, nikoliv náboženské či jinak skupinové...
zmp
rebel
10.04.2012, 22:02:42 přirozený stav
Reagovat
Jaký je přirozený stav věcí? Chaos nebo řád?
Původní božský stav je řád nebo chaos? Jestliže na počátku stvoření bůh nevěděl, co dělá, protože ani nevěděl, že je na počátku, protože neměl žádnou zkušenost, tak tady musel být chaos. Ale spíš to vypadá, že bůh měl již zkušenosti se stvořením, což dokládá tvrzením a tím, že věděl, že je na počátku. Takže chaos nebyl. Může vůbec někdo bez poznání konce vědět o počátku? Ale i na konec cesty se dá dojít chaoticky, nepletu-li se. Což zase prokazuje, že chaos byl.
Nebo ta slova napsal někdo další, kdo byl schopen sledovat boha stvořitele a vědět, co dělá. Což mohl jen jiný bůh. Takže zde máme doloženu existenci minimálně dvou bohů a to už od počátku?
ZMP VM
11.04.2012, 10:37:15 RE:
Reagovat
Přirozený je chaos (například prales). Řád je umělý (například zahrada):
„Na počátku byl chaos!“ (starořecký mýtus.)
Původní božský stav je tedy umělý řád, zvaný počátek (počátek řádného stvoření) ztrácející se v přirozeném chaosu. Chaos ulpívá ze všech stran na řádu (na počátku), což učené blázny vede k domněnce, že chaos má řád, že je uspořádaný a tedy řádem. To je opravdový chaos v myšlení. Chaos nemá řád, ale je původně vedle řádu, jakoby promíchán s řádem, neboť by jinak původní Nirvána nemohla být absolutně vším a ničím, kdyby v její totální jednotě chyběl chaos nebo řád.
Představte si například, že rozeberete soukolí na mnohost koleček. Tu dostanete dvojí:
-mnohost koleček = chaos
- jednotlivé kolečko = řád
Tak i prales představuje chaos řádů (stromů).
Odtud Mojžíšovo: „Na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi.“ (na řádu stvořil Bůh chaos Nebe a Země).
Tento počáteční stav odpovídá našemu snivému spánku (chaosu řádných obrazů). Z tohoto stavu se rytmus života vychyluje jako kyvadlo na dvě opačné strany:
- Na jedné straně k totálnímu chaosu, odpovídajícímu našemu bezesnému spánku (iluzi bezvědomí). Totální chaos si lze představit jako mnohost prachu, zrnek písku na poušti, či hvězd na Nebi.
- Na druhé straně k duálnímu uspořádání světa relativně opačných projevů, odpovídajícímu našemu bdělému předmětnému vědomí.
Relativní dualita opačných projevů v bdělém předmětném vědomí, je jediný stav, ve kterém lze nastoupit cestu pravdivého poznávání všeho a ničeho, což je v ostatních stavech nepoznatelně promícháno. Ten, kdo se v tomto stavu učí poznávat, je kapka lidského vědomí, oddělená od moře božského vědomí (od Nirvány). Je to tedy samotný Bůh Stvořitel, který se jako člověk učí poznávat své vlastní relativní projevy a jejich prostřednictvím sám sebe. Tato kapka je Mojžíšův „Duch Boží, vznášející se nad vodami“, což je samotný počátek stvoření.
Takto je možno sledoval Boha Stvořitele z venčí jako jiného člověka a z nitra jako sebe sama...
Na otázku, zda lze bez poznání konce vědět o počátku si dokážete každé ráno odpovědět sám, i když nevíte jak daný den vlastně skončí...
Pravdou je, že na konec cesty se dá dojít i chaoticky. Není však konec jako konec. V principu jsou dva různé konce:
konec chaotického bloudění = slepá ulička
konec systematického poznávání = pravdivé poznání pravdy
zmp
rebel
08.04.2012, 13:52:29 Kristus
Reagovat
Je-li člověk náboženstvím bohů, je i náboženstvím Krista? Nebo Kristus je něco jiného a Kristus je náboženstvím člověka? Zní mi to moc abstraktně, že Kristus je vrcholem pyramidy a pyramidou. Jakobych nevěděl nic. Slova, prázdná slova. Co s tím prakticky? Co je pro mne Kristus skutečně?
Takovým pojmům jako Elohim Pleroma vůbec nerozumím. Neumíte to říci nějak česky, moravsky, normálně? Nebo musí člověk projít nějakým vzděláním, aby tady mohl komunikovat? Elohim, pokud tuším, je v Bibli označení boha.
Napsali jste také, že křesťanství by nebylo ani náboženstvím. Tak je nebo není? A čím je nebo jako by mělo být?
ZMP VM
08.04.2012, 17:39:00 RE:
Reagovat
Je-li Kristus Bůh, pak je člověk i jeho náboženstvím. Jinak by se přece tak drasticky neobětoval...
Například král je vrcholem lidské hierarchie a současně celou hierarchií:
„Stát jsem já!“ (Ludvík XIV.)
Co je na tom abstraktního?
Co s tím prakticky? Víme-li to a prakticky to respektujeme, vyhneme se nemalým obtížím a zbytečným překážkám ve vývoji:
„Představené je třeba v strachu poslouchat!“ (Jan Hus)
Co je pro mne Kristus skutečně? Příklad k následování:
„Vezmi svůj kříž a následuj mne!“
Pojem „Elohim pleroma“ jsem současně vysvětlil Česky jako „jednotu mnohosti“ (např. ozubené soukolí). Co je na tom tak těžkého k porozumění? Pokud, jak pravíte, mají pro Vás pojmy jen abstraktní smysl, pak žádným pojmům nikdy neporozumíte...
Elohim je v křesťanské esoterice hierarchií Exusiai. Jahve Elohim je v bibli pojímán jako Bůh Hospodin, jako Stvořitel světa. V křesťanské esoterice je za Stvořitele pokládán Kristus (Elohim Pleroma)...
Náboženství je cesta k Bohu v podobenstvích, jako tzv. „lidové pohádky“. Když člověk na cestě poznání „dospěje“, nahradí pohádky duchovní vědou, která je ryzím křesťanstvím, které tedy není v pravém slova smyslu náboženstvím...
zmp
rebel
07.04.2012, 16:24:15 křesťanství
Reagovat
Můžete říci něco o náboženství bohů? Takové neznám.
Křesťanství je pyramidou nebo vrcholem pyramidy? Proč?
Co je to za smíchaninu monoteismu a polyteismu toto křesťanství? Že oni tak chtějí být zadobře se všemi?
ZMP VM
08.04.2012, 09:39:46 RE:
Reagovat
Vrchol pyramidy representuje celou pyramidu, neboť bez vrcholu není pyramida celá, není dokonaná (dokonalá). Křesťanským vrcholem a celou náboženskou pyramidou je Kristus, který je také vrcholem i celou hierarchií (jednotou) sedmi Elohimů, jako Elohim Pleroma...
Elohimové jsou oni „Bohové“ na něž se v bibli obrací Jahve (čtvrtý Elohim) slovy „učiňme člověka!“. Tím je dáno „náboženství“ bohů, neboť člověk je bohem desáté hierarchie.
Stvoření člověka a zabezpečení jeho potřeb tzv. „přírodou“ a ostatním „zjevením“ je shora dolů tímtéž, jako náboženské úkony a oběti člověka zdola nahoru...
Pokládáme-li za Stvořitele mnohost (7) Elohimů, jsme polyteisté.
Pokládáme-li za Stvořitele Jahve Elohima (Boha Hospodina), jsme monoteisté.
Pokládáme-li za Stvořitele jednotu mnohosti (7) Elohimů (Elohim Pleroma), jsme křesťané...
zmp
rebel
06.04.2012, 19:59:06 křesťanství
Reagovat
V křesťanství se hovoří nejen o jednom bohu Otci, ale i o bohu jako o Synu. Je křesťanství vůbec monoteistické náboženství? Tak je označován i islám a judaismus. Co jóga a budhismus - polyteismus? Jaký je cíl jednotlivých náboženství? Jestli je jiný, mohou vedle sebe existovat v míru?
ZMP VM
07.04.2012, 08:57:50 RE:
Reagovat
V principu jsou jen dva náboženské cíle:
- cílem náboženství lidí je Bůh
- cílem náboženství Bohů je člověk
Oba druhy náboženství vykazují různé fáze na cestě k cíli, jako jakési postupné „dílčí cíle“, jak je můžeme sledovat u náboženství lidí. Poskládáme-li jednotlivá náboženství do řady či do jakési časové pyramidy, dostaneme jedno univerzální náboženství, které se jmenuje křesťanství. Křesťanství by snad ani náboženstvím nebylo, kdyby ho nezneužívaly různé mocenské instituce. A jako vrchol pyramidy a pyramida sama nemůže existovat bez kamenů ne všech předchozích stupních, tak mohou všechna náboženství existovat společně v míru, neboť kdo chce na vrchol, musí postupovat po všech nižších stupních.
Ta ostatní náboženství však o křesťanství nechtějí nic slyšet, neboť za univerzální a nejvyšší pokládají sama sebe, což je na příslušném stupni vývoje oprávněné.
Odtud také náboženství, která mají opačný směr vývoje „zpět od cíle“, pod různými ušlechtilými hesly: „návrat k Bohu“ či „návrat k prvotní církvi“ (Husité), „návrat k přírodě“ (Rouseau) atp.
Křesťanství v sobě zahrnuje také politeismus (trojnost) a monoteismus (jedinost) v jednotu (trojjedinost: Otec, Syn, Duch)...
zmp
Milan Šupa
29.03.2012, 11:55:59 Tajomstvo ľudského mozgu
Reagovat
Je zvláštne, že ľudstvo, a to i pri dnešnom vývoji, sa doposiaľ nenaučilo a takmer vôbec nedokáže využívať jednu z najvyšších a najdokonalejších funkcií svojho mozgu. Ide o epifýzu, nazývanú aj šišinka mozgová.
Súčasná civilizácia je civilizáciou materialistickou a to so všetkými, tomu zodpovedajúcimi dôsledkami. No a jedným z nich je i tvrdé odmietanie existencie všetkého, čo sa nachádza mimo hmoty. Čiže odmietanie vyšších duchovných svetov a odmietanie jestvovania Stvoriteľa.
Že tomu ale tak je a že tomu tak vôbec môže byť je spôsobené práve neschopnosťou využitia orgánu šišinky mozgovej, pretože táto nám má slúžiť ako určitá anténa, schopná zachytávať podnety a impulzy z vysokých sfér, nachádzajúcich sa nad hmotnosťou.
Dnes už nikto nepochybuje, že existujú molekuly, atómy, protóny a neutróny, čiže celý obrovský mikrosvet. Ten však existoval vždy a teda i dávno pred objavením mikroskopu. Mikrokozmos bol ale ľuďom dovtedy neznámy a nedostupný. Tento neznámy a pre nás doposiaľ neexistujúci svet mohli ľudia objaviť a jeho objav plne zužitkovať až po vynájdení mikroskopu.
No a podobne je to aj s vyššími duchovnými svetmi a existenciou Stvoriteľa. Ak by ľudia dokázali správne využívať orgán šišinky mozgovej, nosiaci vo svojej hlave, stal by sa pre nich tento záhadný a nepoznaný svet obdobne vnímateľným a uchopiteľným, ako svet hmotný. Jeho existencia by sa stala nezvratnou, pretože človek má k jeho poznaniu v sebe, čiže vo svojom mozgu všetky predpoklady.
Ako ich však aktivovať a správne využiť?
V oblasti zhluku nervových buniek v blízkosti srdca, nazvanom srdcová pleteň sídli náš duch - naše skutočné a pravé „ja“. Do tej oblasti vždy smeruje náš prst vtedy, ak hovoríme o sebe samých.
Hlasom nášho ducha, hlasom našej skutočnej a pravej osobnosti je hlas citu, alebo inak povedané, hlas svedomia. Ak mu začneme viac načúvať, je nám tento tichý hlas schopný v každej životnej situácii ukázať ako jednať správne, dobre, čisto a spravodlivo. K tomu netreba žiadneho štúdia a žiadnej námahy. Túto schopnosť nosí vo svojom srdci - vo svojom duchu každý z nás úplne rovnako. Človek musí iba dbať, aby nenechal tento tichý hlások prehlušiť niečím iným.
Aby tomu v nijakom prípade nemohlo dôjsť a aby sme mali v hmotnom svete pevnú oporu v rozlišovaní správneho od nesprávneho, boli nám z vysokých duchovných sfér, a to prostredníctvom k tomu vyvolených ľudí, ešte navyše sprostredkované jednoduché zásady pre správny život človeka vo stvorení. Sú obsiahnuté v Desatore a v Kristovom učení o láske k blížnemu, ako k sebe samému.
Tieto zásady boli ľudstvu dané nie v zmysle základu pre vznik rôznych cirkví, ale jedine v zmysle ich praktického a každodenného využívania v reálnom živote. Ak by sa ľudia riadili vo všetko svojom myslení, cítení, reči a jednaní hlasom svojho svedomia a korigovali by to Desatorom a Kristovým učením o láske k blížnemu, ak by túžili byť čoraz lepší, čistejší a spravodlivejší, práve touto ich túžbou a touto ich snahou by sa stále viac a viac rozochvieval orgán šišinky mozgovej. Ako anténa by sa čoraz čistejšie nalaďoval na vysoké sféry podobne, ako je tomu pri ladení rádioprijímača, ktorý musí byť naladený na rovnakú frekvenciu s vysielačom. Kým nie je naladenie dokonalé, nie je dokonalý ani príjem. Toto ladenie vykonávame naším vlastným, čistým a spravodlivým životom. To sa dá dotiahnuť až do dokonalosti, totožnej s vnímaním vyššej reality. Hovorí sa tomu osvietenie, alebo vhľad do Pravdy.
Práve o dosiahnutie tohto stavu sa vždy snažili rôzni mnísi a takzvaní „svätci“ všetkých dôb, ktorí svojim čistým a spravodlivým životom postupne ladili orgán šišinky mozgovej na príjem vnímania vyšších sfér, čím dokázali vnikať do úplne inej reality a objavovať nové svety. Nové svety a nové dimenzie, ktoré žiaľ všetkým ostatným zostávali skryté. Mnohí mnísi si napríklad z tohto dôvodu holili vlasy na hlave práve práve v oblasti epifýzy a to preto, aby bol „príjem“ čo najčistejší. Schopnosť vyciťovania a vnímania vyšších sfér má však v sebe každý z nás a vôbec si k tomu nemusí vyholiť hlavu.
Ak človek dneška neverí v Stvoriteľa a v duchovné bytie, pretože on osobne to nie je schopný vnímať, neznamená to, že táto vyššia realita neexistuje. Znamená to, že on sám nebol doteraz schopný využiť činnosť orgánu šišinky mozgovej, ktorej funkciu podviazal vlastným materialistickým svetonázorom, svojim nespravodlivým, nečistým a necnostným životom a svojim obmedzeným využívaním len a len funkcií veľkého, rozumového mozgu.
Správnu činnosť epifýzy, ako tej najjemnejšej časti mozgu možno priamo poškodiť napríklad nadmerným požívaním alkoholu a rôznych iných omamných látok a to preto, lebo v mozgu sa ako prvé poškodzujú vždy tie najjemnejšie a najcitlivejšie funkcie.
Podviazaním a znefunkčnením epifýzy, alebo dokonca jej poškodením sa človek pripravuje o poznanie ďalšieho a zásadného rozmeru bytia, čo možno pokojne prirovnať k tomu, ako keby bol slepým, alebo hluchým. Ako keby bol a v skutočnosti aj je handicapovaný. Takto handicapované materializmom, vlastným nezriadeným životom a využívaním iba veľkého, rozumového mozgu je dnes takmer celé ľudstvo, ktorému je ako nevidiacemu veľmi ťažko vysvetliť, aký nádherný, mnohoraký, farebný a pestrý je skutočný život. Súčasný materialistický svet, podobne ako nevidiaci vníma iba tmu a túto tmu považuje za jedinú realitu. A všetkých tých, ktorí sa mu snažia otvoriť brány k nádhere skutočného sveta, ktorý on nikdy nevidel, všetkých tých považuje iba za bláznov a fantastov. Chyba však spočíva iba v ľuďoch samotných, ale to si dokáže iba málokto priznať.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
ZMP VM
29.03.2012, 18:35:51 RE: Tajomstvo ľudského mozgu
Reagovat
Neschopnost řádně využívat všech tělesných orgánů a to nejen orgánů fyzického těla, ale také orgánů ostatních vyšších těl, není přirozená, neboť by tyto orgány přirozeně již neexistovaly (degenerovaly by a odpadly). Lidé je zpravidla neumí využívat vědomě.
Vznik hmotného světa by nebyl k ničemu, kdyby se lidem postupně neodebrala schopnost vnímat světy nad ním. S tímto procesem souvisí mimo jiné také drastické „upalování čarodějnic“ (atavisticky jasnozřivých lidí, což se týkalo zejména žen), pokud nešlo o zištné či jiné zneužívání čarodějnických procesů. Jen tak bylo možné přivést lidstvo k materialismu, z něhož má vytěžit síly logického myšlení, síly individuální svobody, lásky atp. S těmi se pak má plně vědomě a svým vlastním úsilí postupně opět vracet do vyšších a vyšších světů...
Pokud pravíte, že „dnes už „nikto nepochybuje, že existujú... atómy, protóny a neutróny“ pak Vás mohu ujistit, že já na tyto akademické iluze nevěřím. Vámi zmíněným mikroskop je sám údajně složen z mnohosti atomů, takže jím nelze pozorovat jednotlivý atom, tím méně jeho údajné částice. Jak by ho bylo možné odlišit od atomů mikroskopu?
Přesto nám akademičtí iluzionisté sugerují, že atom vyfotografovali. Je to stejně chytré jako tvrdit, že jsme hrotem jehly našli a napíchli hrot jiné jehly. Neexistuje nástroj ani mechanismus, jímž by bylo možné dokázat existenci akademického atomu, tím méně jeho údajných částic. Jsou to pouhé výmysly, jež nás mají, jako ostatní výmysly (doslova lži) tzv. „teoretické vědy“ učinit neschopnými tento hmotný svět pravdivě poznat a vycházet z něj k pravdivému poznávání světů vyšších.
Lidé nemohou správně používat svých orgánů (fyzických, duševních a duchovních), mají-li o nich nepravdivé představy a pojmy. Nemá tedy smysl zoufat si nad šišinkou. Je třeba umožnit lidem pravdivé poznání reality nejdříve na úrovni fyzické. Neboť kdo staví na lži, ten se s pravdou nepotká ani náhodou...
„Kdo splete první knoflík, ten se již správně nezapne!“ (J.W. Goethe)
Pravdou je, že lidé mají k pravdivému poznání všechny předpoklady. To jediné, co jim zpravidla chybí jsou pravdomluvní učitelé. Tím je dáno, že čím jsou lepšími žáky takových učitelů, tím jsou hloupější...
Máte pravdu také v tom, že když mluvíme o sobě, o svém „já“, tu bezděčně ukážeme prstem na svou solární pleteň. Tak to udělá i ten nejzarytější materialista. Jak je to možné? Lži-učitele máme totiž relativně krátce, neboť úkolem dnešní doby je pravdivě poznat a vlastními silami překonat všechny možné druhy zla, které jsou v dnešní civilizaci v nevídané míře koncentrované a mocné. Nástroje k tomu zpravidla ještě nemáme ve svém vědomí, ale ve svém podvědomí, kde nosíme pravdivé učení (nikoliv ještě vlastní pravdivé poznání) učitelů všech předchozích věků...
Hlas svědomí sice apeluje na náš cit, není však hlasem citu. Právě naše city (žádosti) nás přece svádějí ke zlu, neboť nejsou korigovány zdravým rozumem, který nám naši lži-učitelé účinně a důsledně vyhánějí z hlavy.
K naslouchání hlasu svědomí a k jednání podle něj opravdu nepotřebujeme nijaká studia, bez námahy se to však neobejde. Díky lži-studiím, jejichž základy si dnes musíme nechávat vyplachovat mozky dokonce povinně (povinnou školní docházkou), máme totiž vůči hlasu svědomí téměř nepřekonatelné předsudky iluze a mnohá přehlušování. Je nám tedy zapotřebí takových studií, která nám pomohou prohlédnou lži-studia a překonat je vlastní silou, jako všechna ostatní zla. Bez této námahy se nedopracujeme k „rozlišovaní správneho od nesprávneho“. Pak se hlas svědomí bude moci ozvat nejen zřetelněji, ale budeme ho moci také se vší závažností respektovat. Hlas svědomí není třeba „korigovat s Desatorom a Kristovým učením“, neboť pramení z téhož zdroje jako Desatero a Kristovo učení. Naopak, hlasem svědomí je třeba korigovat to, co je nám dnešní lži-učeností předkládáno jako Desatero či Kristovo učení...
Tak zvaná kněžská či mnišská tonzura (holení hlavy) je dvojí. Latinská a Jánská. Latinská holí temeno hlavy a okolí nechává zarostlé. Jánská naopak holí okolí a temeno nechává zarostlé. Tyto tonzury nemají za úkol vyjasnit či zatemnit příjem šišinkou, ale naznačují charakter příslušného zasvěcení. V našich diskusích jsme již zmínili nutnost rozlišování mezi tvarem (Jánská tonzura) a formou (latinská tonzura). Jánská tonzura byla příznačná pro ostrovní, tzv. „Irskou církev“, která je starší než církev Římská a která vyznávala především mužský princip Božství Ježíše Krista. Latinská tonzura byla příznačná pro kontinentální (středomořskou), tzv. „Římskou církev“, která ji jaksi mechanicky převzala od Velké Moravy, neboť ta vyznávala ženský princip Božství již v podobě pohanské Děvy (Evy), později nenásilně christianizované na Matku Boží a ještě později násilně latinizované na Pannu Marii. Samotný Řím na ženský princip Božství fakticky nevěřil ještě ani v 16. století...
zmp
Spatrakus
29.03.2012, 02:06:02 duše
Reagovat
Můžete mi prosím ještě nějak přiblížit to, odkud, kam a jak člověk nebo duše vchází do života nebo koloběhu zrozování?
Jak je tomu se světem idejí? Je-li věčný, potom by tam měly být všechny ideje od počátku a nové ideje by se již neměly vytvářet. Jak je tomu ale s idejemi, které jsou vynalezeny až následkem vývoje. Nebo v možnosti jsou od počátku úplně všechny ideje?
Např. idea stolu nebo počítače. Stůl ani počítač nebyly asi v ráji při stvoření světa. Nebo vytváří člověk nové ideje,které se nějak dolévají k původnímu počtu idejí?
Tedy může člověk objevit něco zcela nové a vytvoří tak i novou ideu, nebo jen může tak maximálně "obšlahnout" něco ze světa idejí?
ZMP VM
29.03.2012, 16:52:25 RE:
Reagovat
Člověk vchází nejdříve z absolutna do jeho relativního projevu, který se vyvíjí postupně od světů nejvyšších až po ten nejnižší, to je po svět plných relativních projevů (hmotný). Teprve v tom nejnižším světě, který je tu relativně krátce, existuje zrození a smrt, tedy také reinkarnace, do níž člověk vchází a z níž vychází na obvodu kola osudu, které ho má provádět všemi světy, které se s pokračujícím vývojem také proměňují.
Vývojové změny se týkají také světa idejí, do něhož přispívá svými ideami (myšlenkami) také vyvíjející se člověk. Nikde není nic strnule neměnné, dogmatické, mrtvé, i to, co je trvalé a předem dané mění své působení a své projevy. Vše se vyvíjí a mění buď směrem k pokroku nebo k úpadku. Zastavit se znamená totéž jako upadat, neboť vzhledem k pokroku má klid relativně opačný směr zdánlivého pohybu...
zmp
Spatrakus
31.03.2012, 17:46:41 k ideji
Reagovat
Jakým způsobem se člověk nachází v absolutnu? Co jej přiměje - vede - nutí??? k projevu v relativnu?
Jestli jsem to pochopil, tak jste řekl, že svět idejí jako takový je věčný, ale jeho jednotlivé ideje se mohou měnit, vytvářet, rodit. Takže ideje nejsou věčné? Které jsou božské a které lidské? Nebo existují ideje jen díky člověku? Nebo vznikly ideje dříve, než byl člověk? Jak a proč?
ZMP VM
01.04.2012, 09:25:42 RE:
Reagovat
V absolutnu se může člověk nacházet dvojím způsobem:
Jako součást absolutna – rozpuštěný v Nirváně, jako kapka v moři
Jako bohočlověk – přítomný v Nirváně osobně, jako ryba ve vodě
K relativnímu projevu nutká absolutno totéž, co i nás nutká k relativním projevům, když se probudíme ze spaní. Říká se tomu seberealizace. Absolutno se však nemůže relativně realizovat celé, ale jen po kapkách...
Svět idejí je věčný, protože ideje jsou věčné. Jakmile jednou idea vznikne, trvá věčně. Ideje se mění tak, že ke starým idejím přibývají nové. Nemohou však vznikat samy od sebe, ale musejí mít svého stvořitele (Božského, lidského či Boho-člověka). Protože člověk (jeho vědomí) je kapkou Božství, nelze vždy rozpoznat, kdo je jejich stvořitelem a nemohly vzniknout dřív než člověk. Obecně lze říci, že ideje makrokosmu jsou Božské. Bohové se však mohou inkarnovat také jako lidé. Pokud je dokážete identifikovat, potud víte, že jsou také ideje mikrokosmu Božské...
zmp