Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Filosofie + duchovní věda 16

19. 12. 2013

občanská obrana
11.11.2012, 13:33:38 mluvení jazyky
Reagovat

Přes velice poutavé líčení se raději zeptám znovu: Co je mluvení cizími jazyky?

Snad jste chtěli říci, že vylití ducha na apoštoly znamená vylití božské moudrosti? Rozumím Vám správně?

Tedy hovořit cizími jazyky znamená hovořit z božské moudrosti? Tedy hovořit moudře?

Dá se skutečně říci, že pro mnohé naše současníky jsou pravda a pravdivá sdělení něčím, jako by cizím jazykem. Mnozí naši současníci jsou z hlediska pravdy cizinci na této zemi. Nerozumí pravdě.

Tak jste to mysleli? Jestliže ne, co tedy znamená mluvit cizími jazyky?

Biblické líčení mi nasvědčuje spíš jako hovoření nějakým jiným jazykem než pravdivým způsobem.


ZMP VM
11.11.2012, 16:30:32 RE:
Reagovat


Ano, vylití ducha na apoštoly znamená vylití božského rozumu (vč. moudrosti).

Hovořit cizími jazyky však automaticky neznamená hovořit z božského rozumu, neboť naučit se cizímu jazyku lze také napodobováním a pomocí paměti, což dokáže také nerozumný člověk, nejlépe dítě...

Hovořit cizími jazyky neznamená mluvit moudře, neboť cizím jazykem můžeme říkat i naprosté hlouposti, omyly a lži...

Jazyčnictví není schopnost mluvit cizími jazyky, ale schopnost dát se proniknout Duchem cizího jazyka, což zpravidla nesvedou ani lidé, kteří se do národa příslušného jazyka narodili...

Opravdu se dá říci, že pro mnohé naše současníky jsou pravda a pravdivá sdělení jakoby cizím jazykem. Mnozí naši současníci jsou z hlediska pravdy cizinci na této Zemi. Bohužel však nepravda, omyl a lež na této Zemi natolik zdomácněly, že se role obrátily a cizinci se na této Zemi stali lidé pravdiví.

Biblická líčení zobrazují řeč skrytých mysterií v určitém jazyku, nikoliv obvyklou řeč v tom či onom jazyku, či ve všech jazycích, co jich na světě je...

zmp
Kristina
12.11.2012, 20:31:53 RE:
Reagovat

Svátek letnic - jako symbolický svátek - souvisí s nejhlubšími mystérii, s nejposvátnějšími duchovními statky lidstva. Je obtížné jejich pochopení i s pomocí duchovní vědy.

V křesťanském vědomí připomínají vylití Ducha svatého na učedníky a apoštoly Kristovy, takže začali mluvit ve všech možných jazycích. To znamená, že se jim otevřel přístup ke každému srdci a mohli mluvit vždy podle chápání lidí. Je to puze jen jeden z významů svátků letnic, a to ne ten nejhlubší. (R.S. Z obsahů esoterní školy).


občanská obrana
11.11.2012, 13:10:07 Jak dokázat nebo vyvrátit tvrzení, že někdo má osobní vztah ke Kristu?
Reagovat

Někdo např. tvrdí: Já mám myšlení srdcem. Já mám osobní vztah ke Kristu. Co mi to tu vykládáš, ty tomu snad rozumíš? Najdi si osobní vztah ke Kristu a nezpochybňuj tady můj postoj.
Proto se ptám: Existuje nějaké objektivní nebo snad rozumové nebo jiné? vyložení toho, co je pravdivé? Objektivní stanovisko pravdivosti.
Co je tím pravdivým a skutečným vztahem ke Kristu?
Když mi někdo tvrdí, že on má skutečný osobní vztah ke Kristu. Co já s tím? Mám tomu věřit nebo se hádat? Jak dokázat pravdivost nebo lživost nebo mylnost takového tvrzení? Lze objektivně potvrdit pravdivost takového výroku?
ZMP VM
11.11.2012, 16:00:27 RE:
Reagovat


Nástroje, které máme k disposici pro pravdivé poznání reality, objektivní (vnější) i subjektivní (vnitřní), se jmenují „cítění, myšlení a chtění“.

Do oboru cítění patří mimo jiné především vnímání smyslových obrazů fyzické, duševní a duchovní reality. Hlavním nástrojem jsou tu vždy tělesné smysly (vnitřní a vnější).

Do oboru myšlení, patří uvažování, které je buď reálné (o vnímaném), nebo nereálné (bez ohledu na vnímané = vymýšlení). Hlavním nástrojem je tu mechanismus vah, který je buď objektivní (váhy) nebo subjektivní (rozum).

Do oboru chtění (vůle) patří usuzování, které je buď nespravedlivým soudem (zlá vůle) nebo spravedlivým soudem (dobrá vůle poznat pravdu). Hlavním nástrojem je tu mechanismus soudu...

Správné vnímání (pozorování), uvažování (myšlení) i usuzování (soud) nesmí být nikdy tendenčně jednostranné, ale vždy oboustranné, vždy relativně duální, neboť předmětem jsou tu vždy dva relativní opaky:

- předmětem správného pozorování jsou relativními opaky vnějších a vnitřních smyslových obrazů

- předmětem reálného uvažování jsou relativními opaky levá a pravá miska vah (porovnávání vnímaných opačných relativních projevů)

- předmětem spravedlivého soudu jsou relativními opaky sporné strany (žaloba a obhajoba, pro a proti)

Zatímco při reálném uvažování bere myslitel v úvahu opaky, které sám vnímal, při spravedlivém soudu musí brát soudce v úvahu to, co vnímali jiní, jako svědci žaloby, či obhajoby. Jinak by nešlo o nestranného soudce, ale o svědka jedné ze sporných stran (svědek není soudce)...

Člověku je přirozený (vrozený) jen nespravedlivý soud na základě vnímání. Reálné uvažování je něco umělého, co si lze osvojit jen umělou výchovou (výcvikem) a co je nutné vložit mezi vnímání a usuzování.

Spravedlivý soud = nestranné usuzování na základě reálného uvažování o oboustranně vnímaném.

Spravedlivý soud = inteligence...

Tvrdí-li někdo například, že má myšlení srdcem, či osobní vztah ke Kristu, pak si nevšímejme toho, jaké podmínky si klade pro to, aby mohl naše pochybnosti posoudit jako oprávněné. Kdybychom jeho podmínky přijali, pak bychom si ho zvolili jako soudce ve sporu, v němž je on sám obhájcem (mám vztah) a my žalobcem (nemáš vztah).

Nechceme-li být ve sporu žalobcem, ale spravedlivým soudcem, nesmíme o tvrzení dotyčného pochybovat, ale musíme po něm žádat důkazy, jakými své tvrzení může obhájit. Jako oponenta (žalobce) tu potřebujeme někoho třetího, jenž je v katolické církvi zván (při rozhodování o kanonizaci) „advocatus diaboli“.

Dokážeme-li být ve všech rolích skutečně poctiví, pak se můžeme ve všech rolích (žaloby, obhajoby i soudce) střídat sami. K tomu je ovšem zapotřebí dospět k naprosté morální a mravní čistotě, která nám vrozena není.

Z uvedeného je zřejmé, že hledaným kritériem pravdivosti je pouze a jen spravedlivý soud. Protože vyvíjející se člověk může dospět ke schopnosti spravedlivého soudu až po dlouhé řadě nespravedlivých soudů, nazývá se spravedlivý soud v křesťanství také „poslední soud“, což je úsudek, schopný definitně potvrdit nebo vyvrátit cokoliv. Tuto schopnost si nelez osvojit jinak, než pravdivým a skutečným vztahem ke Kristu!

zmp
Kristina
12.11.2012, 21:20:59 RE: Jak dokázat nebo vyvrátit tvrzení...
Reagovat

Vztah ke Kristově bytosti není v současné době snadno uchopitelný a v různých dobách vstupoval do lidských duší různě. Lidé, kteří dnes tvrdí, že mají osobní vztah ke Kristu, zůstávají svojím vědomím v duši pociťující a to je stav polovědomý, na rozdíl od poznávající duše rozumové, která je vědomá.

Kristovu bytost je nutné v současnosti poznávat jasným, bdělým vědomím přes poznatky duchovní vědy. Takto přijaté myšlenky se musíme snažit vnímat jako nový Kristův impuls naší doby a to s takovou silou, aby pro nás byly něčím, co jakoby nám tělem vstupovalo do duše a toto tělo proměňovalo. Za těmito myšlenkami vstupuje do naší duše duchovní život, který vychází z duchovního světa.

Nastává doba, kdy v nepříliš vzdálené budoucnosti bude možné zřít Kristovu bytost v éterném obalu Země. Je ale třeba se na takový okamžik připravit a to nejen cítěním, které je potřeba ještě vynést do rozumovosti hlavy a poté navrátit zpátky k srdci. To je to myšlení srdcem.
občanská obrana
09.11.2012, 11:32:04 osobní vztah s Kristem
Reagovat

Prosím, může rozum uchopit vztah člověka ke Kristu?

Osobní vztah ke Kristu je snad nesdělitelný? Mám v sobě snad Krista nebo je Kristus vně mne? Jsem já nositelem kristovství jako stavu nebo je to ve mně nějaká jiná osoba? Kolik je potom Kristů? Má každý svého v sobě neboje jeden společný pro všechny?

Který vztah ke Kristu je ten pravý? Jezuité vyznávají Krista a mají osobní vztah ke Kristu. Jiné denominace nebo lidé bez jakékoli církevní příslušnosti mají svůj osobní vztah ke Kristu. Každý z nich se hlásí ke Kristu. Vím, je to velmi citlivá otázka a hovořím, protože mne to zajímá a nechci se dotknout nikoho. Není to vytváření rozporu a boje víry, citu a rozumu. Ptám se prosím, máte na to nějakou odpověď? Nechci nikoho zranit: existuje hranice víry (cesta víry), hranice srdce (snad jako cesta citu?), existuje hranice rozumového poznání?

To vše prosím ve vztahu ke Kristu.


ZMP VM
09.11.2012, 16:59:40 RE:
Reagovat


Zdravý rozum podnícený vůlí k poznání pravdy a korigovaný citem pro pravdu (láskou k pravdě) je pravdivý a může tedy všechno, může veškerou pravdu (relativní i absolutní) poznat pravdivě. Pro toto myšlení srdcem, či chcete-li pro vůli k myšlení srdcem není jiných hranic, než hranice poznávané reality. Cokoliv nad tyto hranice je nereálné a proto nepravdivé.

Totéž platí také pro „hranice víry“ i „hranice srdce“, s tím rozdílem, že poznat, kde jsou tyto hranice může nade vší pochybnost jen myšlení srdcem.

Díky našemu státnímu školství (jeho osnově) však nejsme na cestu samostatného pravdivého poznávání zpravidla vůbec vybaveni a nezbývá nám pak než věřit tomu, co nám sugerují státem či jinou institucí uznaní a naprogramovaní „odborníci“.

Tak například si klademe otázku o vztahu člověka ke Kristu následovně:

Mohou být lidé v Kristu, nebo jen Kristus v lidech?

Jenže takto se lze ptát již na samotný vztah:

Jsme ve vztahu, nebo je vztah mezi námi? Má vztah nás, nebo my máme vztah?

A čím vztah ve své podstatě vlastně je?

Nemáme-li předem vyjasněné otázky vztahu obecně, jak si chceme poradit s otázkou konkrétního vztahu, například našeho vztahu ke Kristu, či Krista k nám?

Lze navázat osobní či kolektivní vztahu ke Kristu tím, že v Krista věříme, že ho vyznáváme?

Jak je potom možné, že se různí vyznavači Krista mezi sebou kacířují, trestají i vraždí, protože vyznání toho druhého pokládají za heretické? Neměl by o správnosti či nesprávnosti vztahu ke Kristu rozhodovat samotný Kristus? Nerozhoduje tu za Krista jen lidská zvůle?

Která zvůle je tím pravým vztahem ke Kristu?

Když učedníci oznámili Kristu, že kdosi, kdo s nimi nechodí, jménem Krista nedovoleně uzdravuje, Kristus jim odpověděl: A co je vám do toho?!

Může se zdát, že svou odpovědí své učedníky zranil. Což se i lhář a svévolník necítí být zraněn, je-li usvědčen ze lži a ze svévole? Kdo tu koho zraňuje?

Nuže, co je to vlastně vztah?

Protože vztah je relace a jako relativní musí být tedy duální, podvojný, Duch vztahu praví:

„Já jsem počátek i konec!“

Zopakujme si tu již jednou zmíněný experiment: Vyřízneme do archu papíru spáru kružnice, oddělíme obříznutý tvar kruhu od obříznuté formy otvoru a opět tvar do formy vrátíme...

Z experimentu je zřejmé, že relativní opaky (forma a tvar) mají společný počátek, který je mezi nimi. Společný konec však mít nemohou. Část archu obříznutá formou otvoru má konec vně formy (vnější ohraničení „archy“), část obříznutá tvarem kruhu má konec ve středu kruhu (vnitřní ohraničení „archu“), pokud ovšem střed kruhu probodneme, jako srdce Ježíše na Golgotě.

Nyní již můžeme říci:

- z hlediska společného počátku je vztah je mezi nimi (opaky)

- z hlediska obou konců, jsou oba (opaky) ve vztahu

Kristus jako duch času (vývoje), který sestoupil mezi lidi (inkarnoval se do Ježíše Nazaretského) z makrokosmu, a opět se do makrokosmu vrátil (vystoupil na nebesa) praví:

„Vezmi svůj kříž a následuj mne!“

Nyní tedy můžeme říci:

- makrokosmický Kristus je všem společný (bez ohledu na to, zda ho vyznáváme či nikoliv)

- mikrokosmickým Kristem mohu být já sám, vezmu-li svůj kříž a následuji příkladu Krista makrokosmu v Ježíši (nikoliv jen tím, že Krista vyznávám)

Není-li osobní vztah ke Kristu jen pouhým vyznáním, jakým bylo například nesdělitelné vyznání Petrovo: „Ty víš, že tě miluji!“, ale je-li skutečným následováním Krista, pak je osobní vztah ke Kristu sdělitelný:

„Ne já, ale Kristus ve mně!“ (Pavel z Tarsu)

Tak jako můžeme střed malého kruhu (já mikrokosmu) ztotožnit se středem velkého kruhu (s já makrokosmu), tak můžeme své já ztotožnit s já Krista, tak se naše já může stát Kristovým já, pak skutečně platí: Já a Kristus jedno jsme! Tak mohou být na Zemi miliardy Kristů a všichni v Kristu...

zmp
Spatrakus
12.11.2012, 22:58:09 lidé v Kristu nebo Kristus v lidech?
Reagovat

Sleduji velmi zajímavý dialog. Asi nejsem schopen plně pochopit to, co říkáte. Mohli byste mi opět ještě vysvětlit, zda: Jsou lidé v Kristu nebo Kristus v lidech? Nerozumím tomu, zda jsme ve vztahu, nebo je vztah mezi námi? Má vztah nás, nebo my máme vztah? Je to na hranici mého chápání. Uniká mi Vaše vysvětlení. Zkusíte to vysvětlit ještě nějak jinak?


ZMP VM
13.11.2012, 12:36:04 RE:
Reagovat


Ve světě relativních projevů je vše jednotou dvojice opaků.

Lidé mohou být v Kristu makrokosmu, zatímco Kristus mikrokosmu může být v lidech.

To platí i pro vztah, který je Duchem počátku i konce vztahu. Vtah mezi dvěma je mezi nimi, konec vztahu je tam, kde končí ti co jsou ve vztahu. Představte si oba v hrnci. Vztah je mezi nimi tam kde se vzájemně dotýkají (týkají), konec vztahu je tam, kde se dotýkají hrnce...

zmp
Spatrakus
12.11.2012, 23:06:01 počátek a konec
Reagovat

Píšete: Z hlediska společného počátku je vztah mezi opaky.

Z hlediska obou konců, jsou oba opaky ve vztahu. Zde nerozumím, co to jsou ty konce.

Také zde říkáte, že Kristus je duch času (vývoje), byl Kristus už před časem? Dá se říci, že před časem je věčnost? Nebo dá se říci, že čas je počátek (čeho?) a co je případně před časem, co je za časem? Je něco před počátkem (času nebo prostoru)? Co? Kristus?

Je-li počátek vývoje, může vůbec být něco před počátkem vývoje?

To potom není vývoj a potom ani nemůže být nic před jeho počátkem. Je-li něco před počátkem potom se to nemůže vztahovat k počátku té věci.

A také: Co je na konci a co je před a za koncem (času nebo prostoru)? Konec sám je konec a nic za ním přece už nemůže být.

Na konci časů je snad opět věčnost? A na konci prostoru? Snad nějaká stěna?
ZMP VM
13.11.2012, 13:21:02 RE:
Reagovat


Vyříznete-li do archu papíru kružnici, dostanete počátek formy otvoru archy a tvar kruhu archu. Naleznete-li střed kruhu a propíchnete ho, dostanete konec vnitřního prostoru tohoto kruhu. Vyříznete-li nad formou otvoru archy ještě jednu kružnici, dostanete konec vnějšího prostoru mezikruží, který je současně počátkem otvoru v jeho okolí...

Jedna věc je počátek stvoření (na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi) a jiná věc je počátek vývoje (I řekl Bůh: Budiž světlo!). Protože se však vývoj odehrává v rámci stvoření, musí být počátek vývoje přítomen již v počátku stvoření. Proto Mojžíš mluví o stvoření „na počátku“ a jakoby mimochodem zmiňuje „Ducha Božího vznášejícího se nad Vodami“.

Čas souvisí s vývojem, nikoliv se stvořením. Počátek vývoje je tedy současně počátkem času. Čas není počátkem ničeho, ale tím, co bylo počato jako čas vývoje.

Kristus vstupuje do vývoje prostřednictvím Ducha počátku času (vývoje). Proto Jan praví: „Na počátku bylo Slovo!“ Slovo se vyvíjí v řeč. V mikrokosmu toto početí Ducha času vývoje popisuje Matoušovo evangelium slovy: „Co je v ní počato, je počato z Ducha.“

Je to také krédo cyrilo-metodějské Moravské církve: „Syn přichází od Otce skrze Ducha!“

Před časem vývoje i po času vývoje je věčnost, to je stav Boha samého o sobě, zvaného také nirvána atp. V tomto stavu Bůh nic nekoná a nijak se tedy neprojevuje, ani nevnímá. Je to stav bezesného spánku (sedmého dne Bůh odpočinul).

Před počátkem je nekonající Bůh, počátek představuje procitnutí konajícího Boha.

Tak jako se bezesný spánek nevztahuje k následujícímu procitání, tak se stav před počátkem nevtahuje ke stavu počátku. Absolutno nemá vztah k relativnu, které je jeho projevem a hledá vztah k absolutnu...

Před koncem je vývoj prostoru a času, za koncem je věčnost. Mezi obojím je konec. Obdobně je tomu i s počátkem...

Na konci času je věčnost, na konci prostoru je nezměrnost. Obojí je různým relativním pojímáním téhož absolutna, jednou z hlediska času a podruhé z hlediska prostoru. Takto relativně pojímané absolutno však není relativní, není ani časem, ani prostorem...

zmp
občanská obrana
09.11.2012, 11:20:26 hovoření cizími jazyky
Reagovat

Dobrý den. Co prosím znamená: Hovořit cizími jazyky?

Pokud vím, stojí v bibli, že apoštolové hovořili jazyky. Jenže jakými? Nesrozumitelné výrazy, které hovoří lidé a nazývají to, že hovoří cizími jazyky, to je ono? Jste schopen se vyjádřit ke sporu vykladačů, zda tímto jsou míněny cizí jazyky, jako je třeba němčina nebo latina atp., nebo právě nějaký pro zevního pozorovatele nesmyslný proud slabik a slov a vět?

Je to pro mnohého člověka velmi citlivá otázka a nechci tím nikoho urazit.

Prosím, co je zde pravdivý výklad? Prý je to očišťující proud slov. Je to osobní vztah s Kristem. Prý rozum zde nemá co dělat. Je to otázku srdce. Je to poznání citem srdce. S tím nemá rozum co do činění?


ZMP VM
09.11.2012, 13:41:37 RE:
Reagovat


Otázka jazyka vůbec je nesnadná, protože lidé pohlížejí na slovo a řeč tendenčně jednostranně. Všimněte si, že když mluvíte, jak Vaše hlásky netvoří pouze jazyk, ale také dutinou ústní včetně hlasivek a zubů a s konečnou platností také rty. To znamená, že většina vyslovovaných hlásek má podobu dutého válce, jehož vnitřní forma je dána tvarem jazyka a jeho vnější tvar formou dutiny ústní a rtů.

Ve světě relativních projevů je nutně vše duální, to je vztahem (relací) dvou naprostých opaků, z nichž vůbec prvními stvořenými opaky byla forma a tvar. Proto u všeho relativního hledejte vždy jeho opak.

Relativním opakem toho, co zveme „mateřský jazyk“ (odvozen od tělesného jazyka), je tzv. „mluvnice“ (odvozena od ostatních tělesných mluvidel). Zakladatel Slavistiky Josef Dobrovský o filologii řekl. „Vůbec nezáleží na tom, kolik cizích slov je do kterého jazyka převzato z jiných jazyků. Záleží jen na tom, jaké mluvnici jsou tato převzatá slova podřízena.“ Kdyby například anglický jazyk přijal českou mluvnici, stal by se rázem slovanským jazykem.

Tak zvaná „mluvnice česká“, původně moravská, je nejkompletnější mluvnicí na světě. Dá se říci, že mluvnice ostatních jazyků jsou jen fragmenty mluvnice české. Proto je český jazyk pro cizozemce tak obtížný a například anglický jazyk tak snadný...

Teprve po uvedené přípravě lze odpovědět na Vaši otázku:

To, co nazýváte „nesrozumitelnými výrazy“ jsou pojmy jazyka, které tvoří lidé nejednotně, podle toho v jakých poměrech žijí (geografických, kulturních a jiných). Odtud ona spousta navzájem více či méně cizích jazyků. Jenže o tom Nový zákon (Skutky apoštolské) vůbec nemluví. Mluví o sestoupení Ducha sv. na apoštoly, následkem čehož se apoštolům dostalo schopnosti mluvit cizími jazyky. Je to totiž právě Duch, který se projevuje v kompletní mluvnici, který v sobě zahrnuje duchy všech národů, všech mluvnic. Tak například duchem českého národa je svatý Václav, který je současně úřadujícím králem sv. Grálu. Moravané a Slováci mají dokonce trojjediného ducha národa, jímž je sv. Rastislav, sv. Cyril a sv. Metoděj, kteří na Velkou Moravu nepřinesli křesťanství, ale slovanskou liturgii, z níž vzešla slovanská, moravská, česká mluvnice.

Nuže, kdo se dokáže proniknout Duchem kompletní mluvnice, duchem celého lidstva, ten má také schopnosti ducha každého národa, například schopnost velmi rychle si osvojit jakýkoliv jazyk...

Pokud lidé nechápou, jakým nedozírným mystériem Ducha je mluvnice, nalézají pro vylití Ducha na apoštoly, shromážděné o letnicích, a pro jejich schopnost „jazyčnictví“ zcela nesmyslná vysvětlení typu:

- „očišťující proud slov“, což ve skutečnosti znamená jen pouhé žvanění

- „osobní vztah s Kristem“ - ve skutečnosti můžeme s Kristem navázat osobní vztah jen skrze Ducha, který je ve slovanských (cyrilo-metodějských) legendách totožný s rozumem (Duch sv. = Božský rozum)

- „rozum zde nemá co dělat, je to poznání citem srdce“. Tato slova sama o sobě vypovídají, že jimi podávaně vysvětlení je zcela nerozumné...

Samozřejmě, že to, co zveme Bůh, aniž zpravidla víme o čem mluvíme, má nejen Božský rozum (Ducha), ale také Božskou lásku (Syna) a Božskou vůli (Otce). Nezralí lidé, kterým vždy něco z této Božské Trojice chybí, se pak podle svého nedostatku uchylují k tendenčním tvrzením:

- s tím nemá lidský rozum, co do činění

- s tím nemá lidský cit, co do činění

- s tím nemá lidská vůle, co do činění

Je to však naše vůle po poznání pravdy, co aktivuje naše myšlení. Je to náš cit pro pravdu, co naše myšlení přiklání k pravdivosti. Tomuto troj-kompletu se říká „myšlení srdcem“...

zmp
Anna
08.11.2012, 01:27:54 odbočení
Reagovat

Jaký význam ve vývoji má pravoúhlé odbočení k Caesarově kašně při cestě od Neptunovy kašny na Dolním nám. k Herkulově kašně na Horním nám.? Směřuje-li vývoj od jedné kašny ke druhé (až k vrcholu vývoje symbolizovaném Herkulovou kašnou), proč je potom těžiště mystérií v Nové bráně? Co je tedy smylem a vrcholem vývoje, Herkulova kašna nebo Nová brána?
ZMP VM
08.11.2012, 13:07:18 RE:
Reagovat


Obrazně vyjádřit stvoření, vývoj a smysl obojího není snadné, neboť vývoj představuje řadu změn stavu, zatímco urbanistická konfigurace půdorysu historického jádra Olomouce je neměnná. Proto je nutné některé věci zobrazit vícekrát, v různých variantách. Zatímco celkový půdorys olomouckého Děvína představuje triangly vah vnějšího a vnitřního prostoru, a změny v jeho vývoji naznačuje vychýlení obou trianglů od jihu k severu (tj. od mužského principu k ženskému), horní a dolní náměstí olomouckého Děvína představuje (v rámci trianglu vnějšího prostoru) opět vnější a vnitřní prostor. Hlavní etapy změn vývoje tohoto duálního prostoru představují nyní čtyři kašny a jeden mariánský sloup, na cestě z Dolního na Horní náměstí. Spára kružnice prapočátku, kterou napříč (pravoúhle) protíná trianglová lemniskáta olomouckého Děvína Novou bránou, je mezi Dolním a Horním náměstím naznačena zvýšeným terénem. Ve svém nejvyšším místě totiž Dolní náměstí převyšuje Horní náměstí.

Přímá cesta z Dolního náměstí k Herkulově kašně na Horním náměstí, naznačuje přechod od vnitřního uvažování k vnějšímu vážení, tj. k souladu mezi vnitřním a vnějším životem člověka, což je vývoj k pravdivosti. Pravdivost je sice krásná, není však svobodná, neboť na cestě poznání pravdy, nám věrnost pravdě nijakou svobodu neumožňuje.

Pravoúhlé odbočení z přímé cesty k Caesarově kašně a dál, je cestou, která nás vede ke svobodě. Právě toto pravoúhlé odbočení nás přivádí na cestu, která je v souladu (rovnoběžná) s Duchem prapočátku. Že si také na tuto pravou cestu bereme pravdivost souladu obojího uvažování sebou, naznačuje Caesarova kašna a také pokračování pravé cesty od Caesarovy kašny k Nové bráně.

zmp


Anna
07.11.2012, 23:56:34 Nová brána
Reagovat

Píšete: "Oba tyto triangly pak mají na všech svých stupních společné těžiště v Nové bráně (hledisko myslitele). To je tedy druhý stupeň zasvěcení adepta jako reálně logického myslitele, opět prostřednictvím nohou (vědomé zastavení v těžišti dvojích vah)..."

Můžete mi prosím vysvětlit, jakou roli hraje Nová brána v esoterním vývoji člověka? Proč je tak důležitá jako těžiště dvou trianglů? Co to těžiště představuje?
ZMP VM
08.11.2012, 12:21:07 RE:
Reagovat


Bylo by dobré, připojit takový dotaz k příspěvku, ke kterému se vztahuje, aby se ve věci mohli i jiní snadněji orientovat.

Těžiště trianglu představuje těžiště mechanismu vah (uvažování). Toto těžiště souvisí s prapočátkem vývoje vesmírného prostoru naší planetární soustavy, to je relativní světlosti duálního prostoru světa relativních projevů. Tím prapočátkem je Duch, o němž Mojžíš na počátku stvoření Nebe a Země (nikoliv planety Země) mluví jako o Duchu Božím, vznášejícím se nad vodami. Tento Duch Boží je skrze počátek stvořitelem Nebe/Země a prapočátkem následujícího vývoje světla, resp. světlosti duálního prostoru. Praví-li Mojžíš: „I řekl Bůh: Budiž světlo!“ pak se tu nejedná o jednorázové stvoření, ale o vývoj v čase, to je o vysvětlení prostoru Slovem Božím (řečí v čase).

Světlost duálního prostor si lze zjednodušeně představit jako plně vysvětlené mezikruží a v něm plně vysvětlený kruh. Vysvětlující paprsky tu ovšem ještě nejsou fyzické, ale éterické (životní). Proto praví Jan, že život byl světlem lidí.

Mezikruží představuje vnější prostor, zvaný také sféra vnějších planet (Mars, Jupiter, Saturn).

Kruh představuje vnitřní prostor, zvaný také sféra vnitřních planet (Merkur, Venuše, Slunce).

Mezi oběma sférami, je absolutně anulovaná (0) spára kružnice Ducha prapočátku, zvaná také oběžná dráha planety Země kol Slunce. Oběžná dráha Měsíce, složená ze dvou oběžných drah (kol Země obíhající kol Slunce), představuje vlnovku, ovíjející spára kružnice Ducha prapočátku jako had (srovnej trnovou korunu kol hlavy Spasitele).

Nás tu ovšem zajímá především skutečnost, že paprsky éterného světla vnějšího a vnitřního prostoru, vycházející ze spáry kružnice Ducha prapočátku, představují v principu smyčky lemniskáty (ležaté osmičky), jejíž překřížení protíná napříč spáru kružnice Ducha prapočátku. V případě trianglové lemniskáty toto překřížení představuje společné těžiště vnějšího a vnitřního mechanismu vah, jímž je v Olomouci Nová brána. Pravým myslitelem, který tu uvažuje na obě strany stejně (jak naznačuje vychýlení olomouckých trianglú), je tedy Duch prapočátku, který je nejen duchem makrokosmu, ale také mikrokosmu, to je duchem člověka...

zmp
Atrea
04.11.2012, 19:49:52 SETKÁNÍ
Reagovat

Milí diskutující a čtenáři příspěvků obracím se na vás s dotazem, zda byste se nechtěli sejít v Olomouci na živý vzájemný pokec?

Dalo by se to zorganizovat, potřebuji jen vědět, jestli máte zájem....

Máme možnost si pronajmout jednu místnost na celý den a tak by se mohli dostavit i ti, co nejsou z Olomouce.

Vím, že důležitá je přítomnost ZMP a ten mi účast přislíbil.

Před dvěma lety jsme se jednou v neděli takto sešli a jak bylo napsáno na pozvánce "v duchu pravé meditace koncentrovali svoji mysl na mechanismus tvoření", který přednesl ZMP.

Ta jeho přednáška mi moc dala a myslím si, že bez jeho osobního výkladu, bych vůbec nebyla schopná ani číst Filantroposofii, ne tak jí alespoň trošku chápat.

I z hlediska duchovní vědy považuji setkání lidí, kteří jsou spojeni touhou po poznání metodiky tvoření a metodiky TSO, za velice důležité......

Takže přihlaste se na tomto webu, kdo by chtěl přijít..........

 


Anna
03.11.2012, 14:28:45 mystéria
Reagovat

Upřímně se přiznám, že mi není celkem jasné, co si mám pod mystériem matky představit? A vůbec, "z které strany" to mystérium matky uchopit?

Zároveň by mne zajímalo, jaký je rozdíl mezi mystériem matky, mystériem otce, mystériem syna nebo jinými (mystérium Sv. grálu). A nebo popíšete, jaká jsou další mystéria a kde se geograficky tato mystéria uskutečnila?

Děkuji za všechny odpovědi. Vždy se mi moc líbí.
ZMP VM
04.11.2012, 11:24:42 RE:
Reagovat


Představte si mezikruží a pokuste se porozumět, jaké formy a tvary s ním souvisí:

- poznání formy otvoru v okolí mezikruží je mystériem Velké Matky

- poznání tvaru mezikruží je mystériem Otce

- poznání formy otvoru v mezikruží je mystériem Matky (Evy, Děvy)

- poznání tvaru v lůně Matky, je mystérium Syna

- poznání spár mezi uvedenými formami a tvary je mystérium Ducha

Toto je ovšem jen výchozí představa pro výchozí orientaci v příslušných mystériích. Ve skutečnosti je Syn stejně jako Otec rovněž tvarem mezikruží, v jehož dceřinném lůně je opět tvar, zvaný různě (například sv. Grál, beránek Boží aj.).

K porozumění této sestavě mystérií, počátku jejich stvoření a vývoje a také všemu, co s tím souvisí jako relativní svět projevů, v němž žijeme, včetně poznání samotných počátků a toho, co je před počátkem atd., k tomu bylo člověku zapotřebí celé řady inkarnací. Také je třeba se orientovat v omylech s takovým poznáním spojených (tzv. Negativní poznání).

Navíc se tato mystéria vzájemně prolínají a vystupují do popředí v různých vývojových etapách různě, mnohdy zcela opačně vůči předchozímu vývoji. Tím je dáno, že přenášení jejich impulzů z jednoho období do jiného může představovat zlo. Proto byla všechna mystéria přísně tajena, zejména před nezralými lidmi. Z historie jsou známy případy zasvěcení nezralých, například v osobách některých římských císařů (Kaligula, Nero, aj.), kteří si takové zasvěcení dokázali vynutit, aby se z toho nakonec ke své škodě a škodě svého okolí pomátli.

S Kristem, zejména s jeho opětným příchodem v éterickém těle, nastává sice doba, v níž vše, co bylo sdělováno v skrytu, bude hlásáno ze střech, avšak povaha věci je taková, že ji nelze vylít lidem na hlavu jedním rázem. Na pořadu nové doby je duchovní věda a TSO, jež se rodí z mystéria Matky. Především o tomto mystériu se budeme moci postupně dozvídat stále víc...

zmp
Anna
03.11.2012, 14:22:03 poznání sebe sama a svoboda
Reagovat

Z vývoje poznání sebe sama apriorně nevyplývá dosažení individuální svobody, a nebo si myslíte, když člověk pozná sám sebe, tak si zároveň uvědomí, že je vnitřně svoboden?
ZMP VM
04.11.2012, 11:17:44 RE:
Reagovat


Představte si, že jste v temné místnosti, plné různého nábytku a lidí. Aby jste v tomto prostoru neustále na něco nenarážela, ale mohla se v něm volně pohybovat, musíte se v něm správně orientovat. To znamená, že musíte dospět k pravdivému poznání, jak je prostor uspořádán a jak se v něm kdo pohybuje. Protože se v tomto prostoru pohybujete také Vy, musíte poznat pravdivě nejen své okolí, ale také sebe sama. Vaše poznání se musí týkat nejen těl a těles, ale také lidského duševně-duchovního založení, aby jste si s ostatními lidmi vzájemně nepřekáželi, ale naopak byli k sobě ohleduplní. Teprve to Vám v daných podmínkách umožní volný pohyb...

Poznání sebe sama opravdu není ještě dosažením individuální svobody, ale bez něj není nijaká svoboda možná...

Pozná-li člověk nakonec i sám sebe, uvědomí si, jak má na sobě samém pracovat, k dosažení vnitřní svobody (duševní svobodomyslnosti), bez níž nelze dosáhnout ani svobody vnější (tělesně sociální a duchovní).

zmp


Anna
31.10.2012, 10:50:43 fáze vývoje lidské duše?
Reagovat

3. Píšete: ....Zmiňujete z toho poslední, avšak vrcholovou fázi vývoje lidské duše, to je, vývoj poznání sebe sama a tedy také dosažení individuální svobody....

Co tedy prosím předchází této poslední vrcholové fázi?

(Podotázka v tomto kontextu: Proč vůbec je něco vrcholové a něco ne? Co dělá nějakou fázi vrcholovou? Není snad vše ve vývoji lidské duše vrcholové?)

A kde a jak je tento předchozí vývoj lidské duše znázorněn v Olomouci?
ZMP VM
31.10.2012, 17:07:12 RE:
Reagovat


3. Vrcholem každého vývoje je dovršení (konečné naplnění) jeho účelu v čase.

Protože dokonáním vývoje lidské duše je poznání sebe sama a tím získání individuální svobody, předchází tomu poznání všeho ostatního (světa fyzického, duševního a duchovního) s důrazem na vývoj schopností a sjednávání si možností k příslušnému poznání.

Olomoucký Děvín se adeptům mystéria Matky (Děvy) představuje nejdříve jako Labyrint, z něhož musí novic hledat únik. Únikem tu však není opuštění Labyrintu, jehož součástí je vlastně veškerá realita.

Ač se to může jevit neuvěřitelně, je Labyrint olomouckého Děvína naprosto přesně oním Labyrintem, o němž se zmiňují starořecké mýty, jako o Labyrintu postaveném Daidalem, pro krále Mínóa v Knósu. Po zabrání Knósu Řeky byl tento Labyrint druidy přenesen na malou Moravu. K tomu došlo ještě v raném starověku, ne-li ještě v pravěku.

Labyrint olomouckého Děvína představuje vlastně dvojici bludných kruhů, vzájemně propojených do podoby ležaté osmičky (lemniskáty). Vnější bludný kruh (levý) představuje děvínské Podhradí (Nové město), vnitřní bludný kruh (pravý) představuje děvínské Předhradí (Staré město). Oba kruhy byly vzájemně propojeny Novou bránou, do níž řecký mýtus situoval příšerného Mínótaura.

Velmi zjednodušené variace Labyrintu jsou dodnes k nalezení na ostrovech Bílého moře (dnes patřících Rusku), v podobě kamenných řad, vysázených tzv. droty (obdoba druidů) severských keltských kmenů, jejichž jména se nedochovala.

Smyslem zasvěcení noviců, do zoufalého bloudění Labyrintem, bylo poučení o klamnosti přirozeného lidského úsudku, založeného na pouhém vnímání (vč. vědeckého pozorování) a vykazujícího tedy sklon k bloudění v bludném kruhu a k nespravedlivému soudu vůbec.

To je tedy první, negativní stupeň zasvěcení adepta jako pozorovatele, prostřednictvím nohou (prošlapání se bludy)...

Druhým stupněm zasvěcení do mystéria Matky, bylo pozitivní poznání umělého, uměleckého mechanismu reálného logického uvažování. Pro vnější svět šlo o zasvěcení do správného pochopení mechanismu vah, jenž není ani zdaleka tak jednoduché, jak se zpravidla domníváme. Pro vnitřní svět šlo o zasvěcení do správného pochopení mechanismu uvažování (vah individuálního rozumu). A protože mechanismu vah je v principu trianglem, mají oba třístupňové bludné kruhy olomouckého Děvína podobu trianglu. O oba tyto triangly pak mají na všech svých stupních společné těžiště v Nové bráně (hledisko myslitele). To je tedy druhý stupeň zasvěcení adepta jako reálně logického myslitele, opět prostřednictvím nohou (vědomé zastavení v těžišti dvojích vah)...

Třetí stupeň zasvěcení adepta spravedlivého soudu, již znáte, jako dovršení vývoje duše tzv. „posledním soudem“, opět prostřednictvím nohou (vědomé projití pravé cesty).

zmp
Anna
31.10.2012, 10:42:13 kdo, co je nepřítel?
Reagovat

2. Píšete: ...Od desátého století, kdy je Olomouc v moci zarytě nepřátelských živlů...

Zajímalo by mě, co nebo kdo se skrývá za Vaší větou, že od 10. století je Olomouc v moci nepřátelských živlů.
ZMP VM
31.10.2012, 17:04:53 RE:
Reagovat


2. Od 10. století, kdy byla ve fyzickém světě zničena Velká Morava i se svou Moravskou církví (kultem Matky), je olomoucký Děvín v rukou stoupenců centralismu, bez ohledu na to, že se tu v roli protektora postupně střídají různá etnika, národnosti a kulty...

zmp


Anna
31.10.2012, 10:38:49 stavby a ulice
Reagovat

Děkuji za moc hezkou odpověď. Moc se mi líbila.

Mám k tomu několik dotazů.

1. Píšete: Stavby souvisí s mužským principem centralismu, zatímco ulice a náměstí souvisí s ženským principem decentralismu.

Jak souvisí princip centralismu se stavbou a princip decentralismu s ulicemi a náměstími? Proč ženský princip souvisí s decentralizací?
ZMP VM
31.10.2012, 17:03:28 RE:
Reagovat


1. Rozlišování ženského a mužského principu, je v podstatě rozlišováním formy od tvaru.

Experiment: Vyřízneme-li do archu papíru kružnici, můžeme z obříznuté formy otvoru vyjmout obříznutý tvar obsahu (papíru, vzduchu, vakua atp.). Protože forma je vždy otvorem v obsahu, nemůže mít forma žádný obsah. Nemá obsah ani na své vnější straně, ani na své vnitřní straně. Formě chybí jakákoliv míra obsahu. To, co se nám zdá být průměrem či poloměrem otvoru, to není míra formy, ale míra obsahu tvaru, který je v ní i když ho nevidíme. Je v ní jako v mateřském lůně počatý tvor. Z téhož důvodu nemůže mít forma otvoru ani nijaký střed. Forma má pouze a jen určitou míru obvodu, jímž je kružnice, kterou jsme obřízli do archu papíru. Tutéž míru obvodu má i obříznutý tvar. To znamená, že obvodem není obříznutá forma ani obříznutý tvar, či jiný povrch obsahu či otvor v obsahu jakéhokoliv tělesa.

Protože forma má jen relativní míru obvodu, nikoliv obsahu a protože takto nemůže mít střed (centrum), nemůže být ženský princip formy centralistický, ale jen decentralistický.

Protože tvar má mimo míru obvodu také míru obsahu, v němž lze stanovit (ustavit) střed, může být centralistický výhradně jen mužský princip tvaru.

Z uvedených důvodů souvisejí ulice, náměstí, brány, studny, tunely, propasti, průrvy a jiné formy otvoru, s ženským principem decentralismu, zatímco menhiry, pyramidy a jiné stavby, stély, pomníky, paprsky či jiné útvary jakéhokoliv obsahu, souvisejí s mužským principem centralismu...

Rozlišování formy od tvaru, které nenaleznete v žádné odoborné literatuře "učeného davu" (termín Josefa Dobrovského), je základním (prvním) stupněm „zasvěcení“ do mystéria Matky...

zmp


Karla
30.10.2012, 17:00:07 důkaz
Reagovat

Jeden přítel a dobrý člověk mi řekl: duchovní svět ani duše neexistuje, máš na to důkaz? Všechno jsou to jen voloviny a řeči na oblbování lidí.

Co mu na to mám říci? Rád bych mu dal nějakou odpověď, která by mu vrtala v hlavě, nevíte, jakou?
ZMP VM
31.10.2012, 10:13:11 RE:
Reagovat


Je-li to skutečně dobrý člověk, pak by měl být také poctivý v argumentaci a bez důkazu netrvat jednostranně jen na správnosti svého přesvědčení. Řekne-li například, že existence duchovních světů a duše je nesmysl, jímž se oblbují lidé, měl by vzít v úvahu také opačnou možnost, že popírání je tu nesmysl, jímž se oblbují lidé. Pro kterou z obou variant pak nalezne lepší důkazy?

Protože odmítat důkazy je pohodlnější než dokazovat, je námitka typu „máš na to důkaz?“ vznesena právě z předpojaté pohodlnosti...

Chceme-li poznat pravdu skutečně pravdivě, tu se nespokojíme pouze s tím, že oponent svůj opačný názor neumí dokázat tak, aby nás jeho důkazy přesvědčily. Odmítáme-li názory jiných jen proto, že nás nepřesvědčily, pak nejsme sami k sobě poctiví. Pak ani naše přesvědčení nemůže být založeno na poctivém poznávání. Nesnažíme-li se sami sobě dokázat, jak co vlastně je a jak to není, pak nejsme nemůžeme být pravdiví, ale zaujatí nepravdou (oblbnutí)...

Alfou a omegou veškerého pravdivého poznání je vnitřní poctivost. Tak jako zločinec nemívá výčitky svědomí, tak ani na nepoctivou duši žádný argument neplatí a nebude jí tedy ani vrtat hlavou. Pro takovou duši je pravdivé jen to, co jí vyhovuje, nebo jí alespoň dává přednost, aniž ví proč...

zmp


Anna
30.10.2012, 11:42:10 lidstvo a civilizace
Reagovat

Prosím, můžete mi zodpovědět otázku: Jaký je rozdíl ve významu slov lidstvo a civilizace? Výklad akademického slovníku mne neuspokojuje a potřebuji z vážných důvodů vystihnout jemnější a esoterní nuance těchto slov.
ZMP VM
30.10.2012, 16:14:41 RE:
Reagovat


Není-li lidská přirozenost uměle (výchovou) zušlechtěna, převládá v ní nezvladatelný sklon ke zlu. Toto zlo je možné v člověku potlačit, ne však zcela odstranit, neboť v relativním světě, v němž žijeme, není relativní dobro bez svého relativního opaku, bez relativního zla, vůbec možné. To znamená, že lidskou přirozenost zušlechtěnou umělou výchovou, je třeba ještě stále držet na uzdě a chránit účinnými sociálními vztahy. Jinak v ní opět převládne zlo. Nikoliv tedy umělá technika, ale umělá výchova a umělé ustavení spravedlivých sociálních vztahů je tím, co lze nazvat „civilizace“ (kulturnost), na rozdíl od neuměle barbarské přirozenosti člověka a lidstva vůbec. Proto nelze doporučit ony módní „americké“ fráze typu: „buďte přirození!“ Namísto toho „buďte civilizovaní!“

zmp


Anna
30.10.2012, 11:36:59 Olomouc, Horní a Dolní náměstí
Reagovat

Slyšela jsem, že architektura Horního a Dolního náměstí v Olomouci symbolizuje z esoterního hlediska vývoj duše člověka. Můžete k tomu prosím něco říci?
ZMP VM
30.10.2012, 15:51:14 RE:
Reagovat


V případě historického jádra bývalé velké pevnosti Olomouc, původně esoterního Děvína, nejsou důležité stavby a jejich architektura, jako je tomu v případě malé olomoucké pevnosti, původně Velehradu, dnes kláštera Hradisko. Stavby souvisí s mužským principem centralismu, zatímco ulice a náměstí souvisí s ženským principem decentralismu. Od desátého století, kdy je Olomouc v moci zarytě nepřátelských živlů, jsou díky jejich neznalosti systematicky likvidovány původní stavby, a to všemi režimy, které tu kdy vládly a dosud vládnou. Toto počínání však mělo význam jen v případě bývalé malé olomoucké pevnosti Velehrad (Hradisko), která byl jen v nám známé historii celkem sedmkrát srovnána se zemí. Tento centralistický „strážce prahu“ byl však již před desátým stoletím přenesen (translátio regni) do „Praga negra“. To, co je v olomouckém Děvíně skutečně esoterně důležité, je systém ulic, jenž naštěstí, až na pár obnovitelných výjimek, zůstal v principu zachován.

To, co jste o Dolním a Horním náměstí slyšela, je patrně dozvuk několika procházek esoterní Olomoucí, jež byly před lety vykonány. Zmiňujete z toho poslední, avšak vrcholovou fázi vývoje lidské duše, to je, vývoj poznání sebe sama a tedy také dosažení individuální svobody. Děvínský půdorys Olomouce zahrnuje veškerý duševní vývoj (veškeré cesty poznání) člověka. K tomu je však třeba olomoucký systém projít několikrát, neboť pro různé vývojové fáze představuje něco jiného...

Nyní, k otázce na kterou tu však můžeme odpovědět jen velmi a velmi stručně.

Horní a Dolní náměstí představují horní a dolní část éterické světlosti relativně duálního prostoru naší planetární soustavy (makrokosmu). Cesta k završení poznání pravdy, jako cesta poznání sebe sama, začíná na dolním náměstí orlem u nohou boha Jupiterovy kašny. Odtud orel letí vzhůru, přes Mariánský sloup a Neptunovu kašnu, aby přímou cestou dospěl k šachované orlici u pasu boho-člověka Herkulovy kašny na Horním náměstí, reprezentující vymanění z totálního centralismu made in Praga-negra. Na Horním náměstí je nám však cesta zatarasena stavbou městské radnice, zastupující moc centralismu, která je Děvínu cizí (vnucená). Tato skutečnost nás nutí pravoúhle odbočit, to je přejít z přímé cesty k pravé cestě, vedoucí k bývalé Nové bráně, která je vlastním těžištěm mystérií olomouckého Děvína. Po vnuceném odbočení dospějeme ještě na Horním náměstí k Caesarově kašně, reprezentující bývalé říšsko-německé (habsburské) panství nad Olomoucí, které přivedlo Olomoučany a Moravany vůbec do stavu věrného psa. Pod kopyty Caesarova koně, hledí pánův pes směrem původní cesty k Nové bráně, která byla z příkazu českého krále Přemysla Otakara II. rovněž zatarasena. Zbývá z ní jen úzká ulička, zvaná od těch dob „Ztracená“. Caesar si však věrného psa nijak neváží, takže ho jeho kůň (ponižující konání) vykopne právě do Ztracené ulice. Můžeme tedy k nové bráně pokračovat v roli ztraceného psa, hledající svého pána. Jak to dokládá shůry, od bývalého Dominikánského kláštera na Michalském návrší příkře sestupující ulička zvaná za Habsburků „Dominikánská“ (domini-kanis = pánův pes). To znamená, že k Nové bráně pokračujeme, jako duální křesťanský pes, napůl jako porobený měšťanský a umučený kněžský pes. Novou bránou přejdeme ze zevního měšťanského Nového města do vnitřního kněžského Starého města olomouckého Děvína, a bývalou ulicí Kanovnickou projdeme vnitřním trianglem mechanismu vah (vnitřním uvažováním), abychom se naučili spravedlivě soudit, a při návratu k Nové bráně bývalou ulicí Coudní nalezli svého pána (v podobě jezdce na koni Caesarovy kašny), jako sebe sama. Klikneme-li na tomto webu na oddíl HISTORIE, nalezneme zobrazení tohoto závěrečného aktu sebepoznání, jako obrazné vyjádření teologické teze, od brněnského absolventa olomoucké jezuitské univerzity, pod názvem: „Požár Nové věže“...

zmp
Anna
25.10.2012, 08:51:23 Keltové
Reagovat

Děkuji.

Těch 30 000 let stáří vědci stanovili známou karbonovou metodou (rozpad uhlíku) nadevší pochybnost. To si snad vymysleli?

 

Také jsem před časem četla informace, že při srovnání genofondu evropské popuplace se došlo k nějakým pozoruhodným výsledkům co se týká těch Germánů a Slovanů. Jestli jste o tom slyšeli, můžete se k tomu vyjádřit?
ZMP VM
25.10.2012, 11:09:24 RE:
Reagovat


Není to tak dávno kdy se radiokarbonová metoda zesměšnila při určování stáří Torinského plátna. Sama o sobě je ovlivnitelná kontaminací zkoumaného vzorku přimíšeným uhlíkem. Ovlivnitelná je také volba zkoumaného vzorku, jeho zaměnitelnost a to vše lze vědomě ovlivnit, je-li k tomu „dobrá vůle“. V archeologii se již vyskytly případy, kdy byl „spolehlivými metodami“ zjištěn mladší nález, pod vrstvou o tisíce let starší lávou, zkamenělina boty kovboje, živá žába v žíle tise let starého kamenného uhlí a podobné rarity. Takové nálezy jsou reálné, pokud však nejsou utajované, jsou jejich výklady a datování zcela nereálné, aby se nemusel měnit současný „vědecký světový názor“.

Kolikrát nás už naše milá „věda“ obalamutila. Jak nám systematicky otravuje životní prostředí, potraviny, oblečení, jak nás tráví „léky“, jak vynalézá nové a nové nemoci, jak nás vědecká historie obelhává atd. atd. Nic proti poctivé vědě. Vědci jsou však také jen lidé, charakterní i bezcharakterní, vystudovaní tendenčně, zaprodatelní atd. Kdo jednou zalže, tomu se již nikdy věřit nedá.

Pojem „nadevší pochybnost“ není „vědecký“, neboť tzv. teoretická věda nám sama tvrdí, že pravdu nelze nikdy poznat, lze se k ní prý jen neustále přibližovat (přibližují se tedy, ale nevědí k čemu).

Manipulovat lze také s genofondy. V principu je však nalezený genom jedna věc a jiná věc je, komu je „přišit“. Tvrdíme-li, že Keltové nejsou původními obyvateli Evropy, že Atlantida je pouhý výmysl, že pocházíme od jeskynních lidí atp., jak potom můžeme nakládat s genofondy?

Také je mnoho nálezů, objevů a zdrojů, které nám naše milá „věda“ tají, nebo jejich objevitele izoluje, skandalizuje či dokonce pronásleduje (srovnej např. jak naložila s Dr. Foltýnovou metodou, či jak zachází s objevitelem „germánské nové mediciny“, či jak arogantně se chová český „vědecko-inkviziční“ spolek „Sysifos“)...

zmp
Anna
24.10.2012, 08:39:07 pyramidy v Bosně
Reagovat

Děkuji za odpověď.

Mohl byste mi prosím ještě vysvětlit, jak s tím asi souvisí cca 8 let staré nálezy v Bosně, kde byly objeveny přes 30 000 let pyramidy, které svědčí o obrovsky vyspělé kultuře v srdci Evropy. Patrně to prý zcela změní pohled na Germány jako nějaké barbarské kmeny. Tímto se Germánům může vrátit jejich velikost jako vyspělé civilizaci. Germáni zde snad byli již před 30 tisíci lety? Nebo to je asi nějaký keltský pronárod, před-národ?
ZMP VM
24.10.2012, 09:56:48 RE:
Reagovat


Germáni jsou v Evropě teprve cca. 2000 let. Keltové do jejich příchodu byli v Evropě max. 10 000 let. Před nimi tu byli jen jeskynní lidé. Otázkou je, kdy se z moře vynořila samotná Evropa. Kontinenty, jak je známe dnes, se postupně vynořovaly v souvislosti s postupným ponořováním kontinentu Atlantida, někde uprostřed dnešního Atlantiku. Na tyto nové kontinenty se stěhovaly atlantští kolonisté, v různých časových vlnách, vedených zasvěcenci různých atlantských mystérií. To se dělo tuším někdy kolem 10 000 let pnl.

Zkrátka 30 000 let staré evropské pyramidy se mi jeví jako obvyklá manipulace s historií.

zmp
Anna
21.10.2012, 11:19:10 národy a kmeny ve střední Evropě
Reagovat

Děkuji za odpověď. Z ní jsem pochopila, že aby vývoj naší planety Země a současné civilizace nespěl k dekadenci - že je absolutně nezbytné vědomé pozitivní konání z vlastní svobodné vůle!!! I té mé.

Pokládám další otázky:

1. Zajímalo by mě, jak je tomu vlastně s "příchodem" kelto-slovanských kmenů na naše území.

2. Můžete mi podrobněji (po stránce historické i esoterní) vysvětlit, jak tomu bylo tady ve střední Evropě se všemi těmi Germány, Franky, Venedy, Kelty, Slovany a dalšími kmeny?


ZMP VM
21.10.2012, 14:07:25 RE:
Reagovat


Mám radost z Vašeho pochopení a také z vašich otázek.

Za původní obyvatele Evropy nelze počítat tzv. „luďky“, jak byli jeskynní lidé pojmenováni Kelty, kteří se s ním ještě setkávali a zanechali jejich popis. Jeskynní člověk tedy není předkem současného člověka, neboť vyhynul jak pro ubývání zemědělsky zkulturňované divočiny, tak patrně také vybíjením. Původními obyvateli Evropy byli Keltové, kteří sem přišli již v pravěku a jejichž kultura se velmi podobala kultuře pra-perské (staro-iránské). Obě tyto kultury, založené Zarathruštou, udržovaly velmi čilé styky, zejména obchodní, jež se staly základem všech proslulých euro-asijských obchodních cest pravěku, starověku, středověku i ranného novověku, jako například „hedvábná cesta“, „jantarová cesta“ a jiné.

Až v mnohem pozdějším starověku byli Keltové násilně vytlačeni z jižní Evropy kmeny později souhrnně nazvanými Řekové a ještě později také Římany, kteří jsou ovšem napůl Kelty (Etrusky). Právě v reakci na tyto vetřelce byl již ve starověku založen volný vojenský svaz keltských kmenů, zvaný za slovanské éry Velká Morava...

Kolem prvního tisíciletí, kdy katolická církev očekávala konec světa, nastalo tzv. „stěhování národů“. To probíhalo celá staletí před i po tomto prvním křesťanském miléniu. Impulz k němu vzešel z dálné severní Asie, neboť tamní kmeny, zpravidla pastevci, zvaní Hunové, Mongolové, Tataři atp., se hnuli od východu k západu, neboť jejich životní podmínky se tehdy, pro výrazné ochlazení, staly nesnesitelnými. Tímto směrem spustili lavinu přesunů, neboť před sebou tlačili západní kmeny, ty zase kmeny západnější atd., až do Evropy.

Potomky Hunů, kteří se usadili v Evropě jsou dnešní Finové a Maďaři. Nejvýchodnější a nejvýraznější vlnu vytlačovaných kmenů, nazval R. Steiner „budoucí Germáni“, neboť tyto kmeny se staly Germány až po smísení s porobenými Kelty. Až s takto vzniklými Germány se dostala do konfliktu Římská říše, jejíž letopisci zaznamenali germánské stěhování národů. Do té doby probíhající masové vyvražďování a podmaňování Keltů Řekové a Římané vůbec nezaznamenali, neboť jak zaznamenal Herodotos, severní Evropa byla pro ně územím o němž pravili: „tam jsou lvi“...

Teprve v šestém století našeho letopočtu, začali do Evropy přicházet kmeny, zvané RS „budoucí Slované“. Pozoruhodné je, že ani jejich příchod řecko-římští analisté nezaznamenali. S odstupem času jen překvapeně konstatovali, že Slované obývají rozlehlá území východní, jižní, severní, a střední Evropy. Ze západní Evropy byli Slované Germány buď vytlačeni nebo zcela germanizováni (např. Lužičtí Srbové).

Nenápadný příchod Slovanů byl dán jejich kulturním založením, jež bylo velmi podobné založení příslušných Keltů. Tak se stalo, že na keltských územích, tehdy již téměř vylidněných loupeživými Germány, a po vydrancování Germány opuštěných, byli budoucí Slované zbylými Kelty vítáni téměř jako „spasitelé“. Dá se říci, že Germáni proklestili Slovanům do Evropy cestu. Když se loupeživí Germáni začali v západní Evropě usazovat, ukázalo se, jak neumějí hospodařit. Protože keltské hospodáře vybili nebo germanizovali, nezbylo jim, než si jako učitele pozvat Slovany, kteří mnohé umění převzali od Keltů.

Nenásilné splynutí budoucích Slovanů s Kelty je příčinou jejich zaměňování. Dodnes tak vládnou učené spory, zda jsou například historicky zaznamenaní Venedové Slovany, Germány či někým jiným. Protože na původní Kelty historická Evropa téměř úplně zapomněla, svedlo podobné kulturní založení s Kelty Kollára a mnohé jiné novověké slovanské historiky k závěru, že původními obyvateli Evropy byli Slované.

Frankové byli Germáni, od Karla Velikého jedni z nejzarytějších nepřátel všeho slovanského. A protože do konfliktu s Římem se dostali především Germáni, převzali od Římanů také zvyk sepisovat letopisy, jimiž se Keltové ani Slované původně vůbec nezabývali. To mělo rozhodující vliv na germanizaci historie starověku a novověku, přetrvávající dodnes. Germáni tak historii Evropy doslova přizpůsobili sobě (zfalšovali)...

zmp
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář