Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Filosofie + duchovní věda 5

18. 12. 2013

 

Spatrakus
24.01.2012, 00:48:54
Láska
Reagovat
Děkuji za osvětlení těchto zajímavých věcí. Ale dovolíte-li mi, mám ještě otázku:

Píšete:

"Je-li láska Bůh a Bůh je absolutní, pak i láska musí být absolutní, nikoliv relativní...

Může-li se absolutno projevovat relativně (duálně) pak se i láska může projevovat relativně.."

Dobře, jenže na to jsem se chtěl zeptat: Je Bůh Láska? A proč Boha nazýváme bohem a ne láskou, proč ta synonyma? Proč slovo bůh, a proč láska? Lásku vnímám jako něco, co tryská ze srdce, co zaplavuje člověka nevýslovně krásným pocitem, že by se rozdal celému světu, že by udělal vše, protože miluje a nechce nic jiné. Chce, aby to nikdy neskončilo.

Tento tajemný pocit tryská odněkud zevnitř. Kde se bere, z čeho vzniká? Čím se liší bůh a láska?
ZMP VM
24.01.2012, 11:59:39
RE:
Reagovat

Mnohost názvů (synonyma) téhož absolutna pochází od toho, že absolutno nelze pojímat absolutně (jediným způsobem). Naše představy a pojmy jsou totiž relativní. Nelze tedy jinak, než pojímat absolutno jaksi nepatřičně pomocí relativních pojmů a představ. Různé názvy absolutna jsou proto dány tím, že totéž absolutno pojímáme z různých relativních pohledů. Tak jako jsou synonyma běžná v relativním pojímání relativna, tak jsou běžná také v relativním pojímání absolutna...

Také absolutno se světu (svému relativnímu projevu) rozdává. Rozdává se tak dokonale, že se milovanému světu rozdá absolutně, že se milovaným světem nechává absolutně anulovat...

Také absolutno chce, aby jeho rozdávání nikdy neskončilo. Proto je možné, aby se relativní „já jsem“ stalo ve svém relativním fyzickém těle (fyzicky silovém, nikoli látkovém) nesmrtelným, tj. věčným jako samo absolutno...

Tajemný pocit lásky tryská odněkud zevnitř, jen v relativně duálním projevu absolutna, jehož srdcem je absolutně anulovaná spára mezi formou možnosti a možným tvarem (tvorem). Ve svém absolutně neprojeveném stavu, se absolutno nejeví (neprojevuje) jako láska, neboť samo o sobě nemá mimo sebe co milovat. Absolutně se láska nemůže prožívat ani jako sebeláska (sobecká láska), neboť tak jako vědomí není předmětem vědomí, tak ani láska není předmětem lásky, milující není milované...

Kde se bere láska? Z projevujícího se absolutna (lásky)!

Z čeho vzniká láska? Z projevujícího se absolutna (vědomí)!

Čím se liší Bůh od lásky? Ničím! Je to jen naše relativně různě pojímané totéž...

zmp
Spatrakus
21.01.2012, 18:32:29
mystické stavy a věčnost
Reagovat
V různých mystických spisech se hovoří o tom, udělat z toho "teď" věčnost. Tzv. věčné teď, věčná přítomnost, kdy se prý má člověk spojit s Bohem. To jste zachytil slovy:

Jakmile čas jeho relativního bytí vyprší, jakmile čas jeho budoucnosti skončí, jeho přítomnost svou minulost a budoucnost opustí (odloží ji jako mrtvolu) a z okamžiku absolutně anulované spáry přejde do absolutně nezměrné věčnosti (vrátí se z času do věčnosti, z níž pochází). Takovému přechodu se říká „rozplynutí v nirváně“.... Namísto přirozeného návratu k Bohu (rozplynutí v obecné nirváně) se má člověk vrátit k Bohu (do nirvány) jako tzv. „ztracený syn“. Jeho absolutně anulovaná kapka vědomí se má naučit žít ve všeobecném nezměrném oceánu vědomí jako ryba ve vodě. Proto bylo znamením prvních křesťanů právě znamení ryb....

Mohu se zeptat, jak to, že se já posouvá právě s tím okamžikem do věčnosti (mezi minulostía budoucností)? Jak se já může stát věčným a individuálním?

Hovoří tyto mystické spisy o tom, co Vy? Jak je možné podle Vás nalezení Boha nebo Krista v sobě?






ZMP VM
22.01.2012, 12:36:55
RE:
Reagovat

Pokud se vědomí sebe sama (já jsem) posouvá s okamžikem, potud je stále ještě v časnosti nikoliv ve věčnosti, do níž musí z okamžiku vystoupit, jako z loďky.

Lidské individuální „já jsem“ (na rozdíl od obecného „jsem“) se může stát individuálně věčným, pokud v čase pravdivě pozná svět relativních opaků (dualitu) a v něm sebe sama, a proti času účel svého bytí (já jsem = pozpátku „mesjáj“ = Mesiáš). Pravdivé poznání duality mu umožní mj. přetvořit své smrtelné fyzické tělo v nesmrtelné (v perpetuum mobile).

Mystické spisy nejsou všechny stejné. Každý je jiný, více či méně pravdivý či bludný. Jsou to jen dřívější kroky na cestě poznávání sebe sama, které bez poznání duality nemůže být dokonalé. To, o čem zde mluvíme najdete spíše v duchovní vědě.

Nalezézt Boha nebo Krista v sobě nemůže nikdo podle mě, ale podle pravdivého poznání reality...

zmp


Spatrakus
21.01.2012, 18:25:52
věčnost a Bůh
Reagovat
Snad jsem trochu porozuměl tomu, co nám tady vyprávíte. Proto se pokusím shrnout to svými slovy.

Absolutní věčnost (které dáváte rovnítko s vědomím) se při svém projevu stává absolutně anulovanou spárou mezi např. relativním tvarem a relativní formou. Obdobně v čase je absolutno vtlačeno do nepostřehnutelného okamžiku mezi relativní minulostí a budoucností. Mezi vším, co má vztah je tedy spára, doslova v relativním světě neviditelná, ale je tam. Dokázat se dá vlastně jen tímto logickým důkazem.

Nyní jde o to, aby člověk uměl správně dešifrovat, co je relativní a co je absolutní.

Otázka 1: proč dáváte rovnítko mezi věčnost a vědomí?

2. Pokud vím, říká se, že Bůh je synonymem věčnosti. Kdo je tedy Bůh? Jaký je rozdíl mezi věčností a Bohem? Věčnost vnímám jako něco unikavé, neindividuální, nepředstavitelné jako časově, Boha spíše jako něco se subjektem, jako individualitu (ejhle - ve slově individualita nacházím dualitu :-)).


ZMP VM
22.01.2012, 12:20:33
RE:
Reagovat

Ano porozuměl jste správně. To je také příčina, proč lidé absolutno v relativnu nenacházejí, přestože v něm neustále je, proč je poznání sebe sama tak těžké. V prostoru jsme spáru přítomnosti nedokázali pouze logickým důkazem, ale také experimentálně (zmrazená voda ve škopku)...

1: Bez vědomí není nijaké věčnosti, neboť co by bez něj mohlo být věčné? Bezvědomí? Pak bychom se o věčnosti nemohli vůbec dovědět.

2: Bůh je obecné neindividuální vědomí. Mezi věčností a Bohem není žádný rozdíl. To jen člověk pojímá totéž různým způsobem, podle svých zkušeností s relativnem. Jednou jako zdánlivý opak vědomí v prostoru (Bůh), podruhé jako zdánlivý opak vědomí v čase (věčnost).

Unikavý (prchavý) je okamžik, nikoliv věčnost.

Obecný subjekt (vědomí, Bůh) není konkrétní individualita.

Ve slově individualita správně nacházíte dualitu. Je tam toho ovšem víc.

zmp
Spatrakus
22.01.2012, 15:35:43
individualita
Reagovat
Píšete: Ve slově individualita správně nacházíte dualitu. Je tam toho ovšem víc.

Můžete prosím ještě říci, jak to, že v individualitě, která je jediná je dualita?

A čeho je tam víc? - Jestli tedy uznáte za vhodné řícinebo naznačit ještě něco obohacujícího. Děkuji.


ZMP VM
22.01.2012, 16:54:35
RE:
Reagovat

Individuální „já jsem“ je relativním projevem obecného „jsem“ (absolutna), jak v rámci pojmu „individuální“ naznačuje pojem „divi“ (od sanskrtského „dévi“ = ženský princip ducha, na rozdíl od „déva“ = mužský princip ducha).

Čekal jsem, že tam to „divi“ najdete sám.

Protože relativní je vždy duální, je duální také projev „dévi“, přestože individualita představuje něco, co je relativně jedno. Také matematická jednotka (1) je přece duální (1 = 1/1).

zmp
Spatrakus
18.01.2012, 23:37:01
logika věci a důkaz
Reagovat
Vidím, že se budu muset vrhnout na prostuování té aporie. Chci proniknout do tajů tohoto myšlení.

Ale ještě tady mám takvou nejasnost.

Hovoříte o tom, že absolutné nemá opak. To dá rozum (tedy lépe řečeno - můj rozum). To má logiku.

Ale tentýž (můj:-)) rozum má za to, že okamžik má jako svůj opak věčnost.

Co už jiného může být opakem než okamžik x věčnosti? To je snad logické. Tvrdit že ne, a dokládat to tvrzením, že se jedná o něco absolutní je bez důkazu. Je snad důkaz, že okamžik je absolutní, někde v těch aporiích?


ZMP VM
19.01.2012, 10:44:59
RE:
Reagovat

Pokud se absolutní věčnost (vědomí) projeví, stane se v míře svého relativního projevu absolutně anulovanou spárou ve spárech svého relativního projevu.

Přiložíte-li dvě cihly k sobě (jako dlaně při modlení), uvidíte mezi nimi spáru. Tu spáru uvidíte, protože cihly jsou hrubé a nepřiléhají k sobě tak dokonale, aby spáru absolutně anulovaly. V technické praxi jsou známy tzv. Johansonovy měrky, tj. kovové destičky, jež jsou tak dokonale vyhlazené, že spáru mezi nimi nelze zaznamenat. Vzdálíme-li pak tyto měrky poněkud od sebe, nebude již spára nulová, ale budeme ji moci změřit relativní mírou vzdálenosti mezi měrkami. Odstraníme-li měrky úplně, jakou bude mít míru bývalá spára mezi nimi? Absolutně žádnou. Ne však absolutně anulovanou (přiloženými cihlami, měrkami, dlaněmi, zkrátka relativními opaky), ale absolutně nezměrnou. To, co je anulováno ve spáře je v podstatě tímtéž, jako to, co je nezměrné.

To, co je v prostoru nulovou spárou (v principu spárou mezi mateřskou formou a synovským tvarem ideje), to je v čase (v současnosti) okamžikem mezi minulostí a budoucností. Tak jako v životě jednotlivého člověka přibývá času jeho minulosti a ubývá času jeho budoucnosti, tak putuje okamžik jeho absolutně anulované přítomnosti z jeho minulosti do jeho budoucnosti. Jakmile čas jeho relativního bytí vyprší, jakmile čas jeho budoucnosti skončí, jeho přítomnost svou minulost a budoucnost opustí (odloží ji jako mrtvolu) a z okamžiku absolutně anulované spáry přejde do absolutně nezměrné věčnosti (vrátí se z času do věčnosti, z níž pochází). Takovému přechodu se říká „rozplynutí v nirváně“.

Jenže kvůli návratu z osobního do původního neosobního stavu nemá vývoj lidstva v relativním čase a prostoru nijaký smysl. Svět relativních projevů má pro člověka smysl jen tehdy, dává-li mu možnost, aby si během vývoje osvojil schopnost vzít okamžik své přítomnosti sebou do věčnosti, aby se jeho individuální přítomnost nerozplynula ve všeobecné přítomnosti (nirváně). Namísto přirozeného návratu k Bohu (rozplynutí v obecné nirváně) se má člověk vrátit k Bohu (do nirvány) jako tzv. „ztracený syn“. Jeho absolutně anulovaná kapka vědomí se má naučit žít ve všeobecném nezměrném oceánu vědomí jako ryba ve vodě. Proto bylo znamením prvních křesťanů právě znamení ryb.

Uvedené by Vám mělo být důkazem, že absolutní okamžik a absolutní věčnost nejsou relativní opaky, ale absolutně tímtéž. Zdánlivý rozdíl mezi nimi přece není dán jejich podstatou, ale jejich relativním projevem v prostoru a v čase.

Jedna věc je však důkaz předložit a jiná věc je důkaz přijmout, uvěřit v důkaz.

Podrobněji je věc rozebrána v aporiích, neboť v diskusi není tolik prostoru pro relativní dokazování, které musí být vždy relativně podvojné: pozitivní (je to tak!) a negativní (jinak to není možné!).

zmp
Spatrakus
17.01.2012, 18:04:30
dualismus
Reagovat


Děkuji za odpověď. Myslím, že už bych měl začít mlčet a přestat se ptát, abych se nemusel stydět za hloupé otázky.

Připadám si jako v Jiříkově vidění.

Myslel jsem si, že něco vím, ale vidím, že nerozumím ani základním věcem, které běžně používám v hovoru nebo v životě.

Vlastně už ani nevím, na co se zeptat, protože mi řeknete: trpělivost hochu, to se poddá časem...

Jenže já mám tolik otázek, ale nyní si spíše připadám troubelín, jako ten, který se ptá dál a nechápe, že odpověď již byla dána, jen jsem ji nepoznal.

No nazdar. Říkal jsem si, domníval jsem se, doufal jsem a věřil, že něco vím, a ejhle, shrnuto: vím tedy houbelec. Mám až obavu se ptát, protože mi řeknete, že se ptám dokola a že věc nechápu.

Přesto musím konstatovat, že nechápu, proč něco má svůj opak a něco ne? (idea, čas, věčnost, okamžik, absolutno...). Ale asi nemá cenu se na to ptát. Jak má člověk poznat, co je a co není opak?)


ZMP VM
17.01.2012, 23:33:03
RE:
Reagovat

Vaše slova: „vím tedy houbelec“ připomínají slavný výrok: „Vím, že nic nevím“. Pokud k takovému závěru dospějeme na základě prohlédnutí, že to, co jsme dosud pokládali za své vědění, se ukázalo být nevěděním, pak jsme na své cestě poznání udělali obrovský pokrok ve smyslu návratu ze zcestí na pravou cestu. Krok hodný Sókrata, jenž byl např. učitelem filosofa Platóna...

Časem se poddá jen to, na co jsme již obdrželi odpověď, pokud obdržená odpověď nezůstane jen položkou v naší paměti, pokud k téže odpovědi dospějeme ještě jednou sami, svým vlastním úsilím...

Pokud jsme upozorněni, že se na něco ptáme opakovaně, pak by nás to nemělo odradit, ani rozladit, ale jen vrátit tam, kde byla táž otázka položena poprvé...

Nejhorší a nejčastější reakce je pocit zhrzenosti, prohry. Proto lidé v diskusích zpravidla usilují jen o vítězství, bez ohledu na pravdu (srovnej sofistiku). Překonat tento svod ješitnosti je jedním z nejobtížnějších morálních problémů a v podstatě největší překážkou na cestě poznání vůbec...

Na otázku, proč něco má svůj opak a něco ne je poměrně jednoduchá odpověď:

RELATIVNÍ = ve vztahu (v relaci) = dvojice opaků (= má opak)

ABSOLUTNÍ = mimo vztah (relaci) = samo o sobě (= nemá opak)

Zbývá již jen poznat, co je relativní (relativno, idea, čas, prostor, objekt atp.) a co je absolutní (absolutno, věčnost, okamžik, vědomí, subjekt atp.).

Pro úplnost je ještě třeba říci, že:

RELATIVNO = PROJEV ABSOLUTNA

Relativno samo o sobě není možné (relativno není absolutní)...

R. Steiner praví, že současnost je věkem Parsiffalských otázek. Proto má vždy cenu se ptát...

Jak má člověk poznat, co je a co není opak?

Snažil jsem se ukázat, že to nedokážeme, dokud se nenaučíme:

A/ v prostoru rozlišit tvar od formy (kupodivu český jazyk to umí, Češi nikoliv).

B/ v čase sjednotit minulost (tam) s budoucností (tam) v současnost (tam+tam)

C/ z časové kauzality příčiny a následku vycházet proti času k účelu, který je kritériem pro rozlišování dobra a zla

D/ nezaměňovat současnost (tam+tam) s přítomností (tady)

E/ hledat přítomnost v okamžiku, který je zavřenou bránou z časnosti do věčnosti (absolutna) a naopak (z věčnosti do časnosti).

Mnohé z uvedeného je velmi podrobně rozebráno na našem webu v kolonce FILANTROPOSOFIE...

zmp
Kristina
21.01.2012, 17:41:32
RE: dualismus
Reagovat
Sleduji vaši pink-ponkovou diskusi posledních dní se ZMP VM a musím říct, že se skláním nad vašimi myšlenkovými pochody a snaze porozumět.

V příspěvku se skromně stavíte do pozice nepříliš chápavého, ale opak je pravdou.

Za sebe musím říct, že jenom četba diskuse vás dvou mi dává zabrat, natož abych chápala alespoň polovinu toho, co je napsáno.

Ale stejně je to zajímavé.
Spatrakus
15.01.2012, 17:39:58
relativní opaky
Reagovat
V čem dělám chybu? V čem je ten problém, který nevidím? Nechci Vás tím otravovat,ale asi jsem pomalejší :-).

Píšete: Ukázali jsme si již, že světlo a tma jsou dualitou (relativními opaky). Věčné a pomíjivé (subjekt a objekt), či idea a hmota (ideální skutečnost a plná skutečnost) však duálními opaky nejsou, ale obsahují duální opaky již samy v sobě...



Proč světlo a tma jsou relaitní opaky? Proč věčné a časné není opak?

Co je jeho opak?

Proč to připodobňujete k subjektu a objektu?


ZMP VM
16.01.2012, 11:01:24
RE:
Reagovat

Chybu děláte zejména u idejí, které opakovaně pojímáte za opak plné skutečnosti, ač jsem opakovaně vysvětlil, že tomu tak není. Spíše potřebujete více času k „strávení“ této informace.

Obdobně je tomu s časem (časným), který sám o sobě představuje opaky minulosti a budoucnosti. Tzn., že idea ani čas (časné) nemohou být opakem čehokoliv jiného...

Obtížnější je to s pochopením subjektu, věčnosti, okamžiku, absolutna atp. Tyto pojmy vlastně představují totéž, jako něco, co samo o sobě není duální (absolutní není relativní), takže to přirozeně nemůže mít nijaký opak...

Zde je zapotřebí trpělivosti. Nejdříve musíme bezpečně porozumět relativnímu (dualitě) a teprve potom se můžeme pokusit porozumět absolutnímu. Porozumět obojímu současně není možné...

Otázka „proč jsou světlo a tma relativními opaky“ je stejně zavádějící, jako otázka proč jsou relativními opaky forma a tvar, či proč absolutno není relativní, proč kočka není pes atp. Pokusí-li se Vám na takovou otázku někdo odpovědět, budete mít nutkání ptát si „proč?“ i na jeho odpověď a takto se můžete ptát donekonečna aniž máte šanci se cokoliv dozvědět, neboť konečná pravda již byla sdělena, ztratila se Vám však nekonečné řadě otázek, protože jste se u ní nezastavil, ale ptal jste se dál.

Právě pro takové tázání platí Goethovo: Otázka „proč?“ není vědecká. Vědecká je otázka „jak?“

Zatímco světlo a temnota jsou plně zjevné již našemu vnímání, tvar a forma jsou zjevné jen našemu uvažování o vnímaném. Dualita světla a temnoty je tedy vnímatelně zjevná skutečnost, dualita tvaru a formy je logicky zjevná (dokázaná) skutečnost.

Zjevná skutečnost (vnímatelně či logicky) = AXIOM.

Axiómy jsou tím, čím dokazujeme existenci toho, co je skryté.

„Zjevným dokazujeme skryté!“ (Aristoteles)

Tzn., že samotné axiomy nedokazujeme (naptáme se na ně „proč?“), neboť jsou zjevnými pravdami.

Veškeré dokazování pak postupuje od vnímatelného axiomu (např. dualita světla a temnoty) k poznání (dokázání) nevnímatelné reality, jakou je např. dualita tvaru a formy. Jakmile je dualita tvaru a formy dokázána, stává se logickým axiómem (řádově vyšší než vnímatelný axiom), jímž můžeme dokázat řádově vyšší nevnímatelnou realitu, jakou je absolutno, subjekt atp.

Tzn., že na axiom, jakým je opačnost světla a temnoty se neptáme „proč jsou opaky?“, ale prostě to respektujeme jako plně zjevnou skutečnost, u níž se můžeme maximálně ptát na to, „jak jsou opačné?“

Naučíte-li takto dokazovat skryté pomocí plně zjevných a logických axiomů, pak časem dospějete také k odpovědi na otázku: „Proč věčné připodobňuji k subjektu a časné k objektu?“

Nyní Vám mohu odpovědět jen předběžně:

Protože věčné a subjekt jsou tímtéž. Protože objekt je svým původem časný.

Navíc mohu ještě říci:

Za určitých okolností se časný objekt může stát věčným (viz zmrtvýchvstání Krista v nesmrtelném fyzickém těle). Tomu ovšem neuvěříte, dokud to sám sobě nedokážete (pomocí axiomů)...

Chcete-li se ovšem o axiomu dovědět učené pitomosti, podívejte se do wikipedie, či do jiného akademického slovníku. Budete-li se pak řídit takovými „vědeckými“ axiomy, nikdy sice nepoznáte pravdu, ale stanete se uznávanou vědeckou kapacitou. Jinými slovy, budete si doslova vymýšlet ty nejbizarnější „pravdy“ typu Einsteinovy teorie relativity...

zmp
Spatrakus
14.01.2012, 19:14:33
dualismus v náboženství
Reagovat
Na wikipedii je stručně charakterizován dualismus i z pohledu náboženského.

Jak lze chápat následující text na základě pohledu tvaru a formy? Bereme-li tvar jako opak formy, proč je potom zlo nedostatkem dobra a světlo nedostatkem tmy? Copak je snad tvar nedostakem tvaru? Tady mi něco nesedí. Nemáte tady něco špatně? Domnívám se, že se tady hovoří o samotném stvoření. Stavíte to na tvaru a formě?

"V křesťanství převládá stanovisko Augustinovo, že zlo je nedostatkem dobra jako tma je nedostatkem světla či ticho je absence zvuku. To však neznamená, že zlo, popř. ďábel neexistuje. Sám Augustin o jeho existenci nepochybuje. Důležité je, že jediným věčným je Bůh, který je taktéž stvořitelem a původcem všeho - tedy i ďábla. Ďábel je pak považován za původce zla v tom smyslu, že zneužil svoji svobodu darovanou Bohem a rozhodl se vzepřít proti němu. Původně byl tedy stvořen jako bytost dobrá a sám ze sebe udělal špatného. Pro tradici Církve je reálná existence osoby ďábla nepopiratelná a církevními autoritami mnohokrát potvrzená. Existují nicméně i křesťanské teologické směry, které existenci bytosti zvané ďábel úplně popírají a za tímto výrazem vidí obecně hřích či vlastní zkaženost člověka. Protikladem Boha v křesťanství tedy není ďábel, neboť Bůh žádný protiklad nemá, ale stojí nadevším a je původcem všeho. Za skutečný protiklad ďábla by mohl být považován archanděl Michael, jako vedoucí Božích vojsk proti zlu z Apokalypsy.
Dualismus je, a byl z hlediska církve hereze."
ZMP VM
14.01.2012, 20:26:22
RE:
Reagovat

Protože do wikipedie přispívají výhradně učenci přírodní vědy, lze sotva uvěřit v jejich náboženské hledisko. Což tu sám neuvádíte, že dualismus je, a byl z hlediska církve hereze? Tzn., že učenci vykládají dualismus z hlediska hereze, nikoliv z hlediska náboženského.

Proč učenci dualismus nevykládají z hlediska přírodovědeckého? To by měla být jejich parketa...

Pojímat světlo jako nedostatek temnoty, či tmu jako nedostatek světla, je možné neboť světlo vytlačuje tmu, které tak ubývá. Nedostává-li se světla, přibývá tmy...

Otázka, zda je „tvar nedostatkem tvaru“ nedává smysl. Patrně jste měl na mysli, zda forma není nedostatkem tvaru a tvar nedostatkem formy.

Pojímat tvar a formu jako nedostatek toho druhého, je v principu možné, zbytečně to však věc komplikuje. Vždyť stojíme teprve na prahu všeobecného rozlišování tvaru od formy. Když už se tedy ptáte, odpovídám: V principu lze tvar a formu pojímat jako nedostatek míry toho druhého.

- má-li plný tvar větší míru než forma otvoru, pak se forma plně projevuje jako díra v plném obsahu tvaru.

- má-li forma otvoru stejnou míru jako tvar (větší mít ve smyslu dualismu nemůže), pak se tvar nemůže plně projevit (veškerá plnost jeho obsahu je vytunelována), ale zůstává prázdný v lůně formy, jako možný tvar ve formě možnosti...

Kořenem pojmu „stvoření“ je tvar. A protože tvar není možný bez formy možnosti, je evidentní, že stvoření je dáno tvarem a formou. Ne však proto, že na tvaru a formě stavím já, ale proto, že jinak žádné stvoření není možné...

Augustinovo pojímání zla jako nedostatku dobra je poněkud romantické v duchu: Čím více konáme dobro, tím méně konáme zlo. To je sice hezké, ale abychom mohli konat dobro na úkor zla, musíme vědět, jak vlastně máme dobro a zlo od sebe odlišit, jaký je mezi nimi rozdíl. Pokud to Augustin někde říká, pak jste měl citovat tato slova, nikoliv slova o nedostatku. V diskusi na našem webu byla v tomto smyslu o dobru a zlu již řeč, jako o tom, co je třeba posuzovat vzhledem k účelu. Hledisko účelu vyplývá i z vašich slov: „Ďábel je původce zla v tom smyslu, že zneužil svoji svobodu darovanou Bohem a rozhodl se vzepřít proti němu. Původně byl tedy stvořen jako bytost dobrá a sám ze sebe udělal špatného.“

Vaše slova: „Protikladem Boha v křesťanství není ďábel, neboť Bůh žádný protiklad nemá...“ se týkají spíše vaší otázky, jak to, že subjekt nemá opak? Musí-li jako opak ďábla zastoupit Boha Michael, pak to opět jen dokládá, že subjekt nijaký opak nemá. Na potvrzení církevními autoritami však nespoléhejte, neboť ty jsou stejně chytré, jako wikipedičtí učenci. Pravda se nedokazuje autoritativně, ale experimentálně a logicky.

zmp
Spatrakus
15.01.2012, 15:51:10
svatá trojice?
Reagovat
Ano, správně jsem chtěl napsat: Tvar je snad nedostatkem formy?

Prostuduji Vámi doporučenou Zénónovu aporii proti prostoru.



Učení vědců je hereze pro církev a naopak učení církve je herezí pro učence.

Které učení tedy je nebo není hereze?



Pokud tomu dobře rozumím, učenci a vědci mají dualismu: světlo x tma, věčné x pomíjivé, idea x hmota atd.

Církev neuznává dualismus. Co tedy uznává?

V této souvislosti mne napadá, že se v křesťanských církích mluví o svaté trojici. Otec, Syn, Duch Svatý.


Spatrakus
15.01.2012, 15:54:48
víra?
Reagovat
Je snad možné chápat Váš subjekt jako to třetí? Snad jako boha Otce, Stvořitele? Jako Stvořitele tvaru a formy?

Nejsou to spíše nějaké pohádky, spíše vírou přijatelné věci?

Na druhé straně, bylo-li by svoření Stvořitelem něčím tak jednoduchým, jako je tvar a forma, proč by to takto jednoduše neřekl už někdo v historii. Nebo v Bibli. Tam je tísíce stran textů o všem možném. Ale o tvaru a formě ani slovo.








ZMP VM
15.01.2012, 16:35:05
RE:
Reagovat

Učení jednoho trouby je herezí pro učení druhého trouby. Rozumný člověk pojem „hereze“ vůbec nepoužívá. Každý se může mýlit. Nemůžeme-li jiným pomoci vybřednout z omylu, pak se ptejme čím to je. Je-li to pro jeho zatvrzelost, pak nad ním mávněme rukou. Je-li to pro naši neschopnost, pak si sáhněme na nos, jsme-li vůbec s to posoudit, kdo z nás dvou má vůbec pravdu, či zda se nemýlíme oba...

Stále tomu dobře nerozumíte. Ukázali jsme si již, že světlo a tma jsou dualitou (relativními opaky). Věčné a pomíjivé (subjekt a objekt), či idea a hmota (ideální skutečnost a plná skutečnost) však duálními opaky nejsou, ale obsahují duální opaky již samy v sobě...

Kdo neuznává dualismus, ten mu vůbec nechápe, co jsou to relativní opaky, s nimiž má každodenní zkušenosti...

Ano, subjekt je možné chápat jako to třetí, ukryté v dualismu, ukryté ve spáře mezi formou a tvarem (možností a možným)...

O stvoření ideje tvaru a formy (možnosti a možného) výslovně dosud nikdo nemluvil, protože tyto pojmy dosud nedokázal (často však nechtěl) ze svých obrazných (náboženských či jiných) představ vytěžit. Schopnost popsat obrazy (představy) v pojmech se v lidstvu teprve vyvíjí. Bohužel státní i církevní školství dělá všechno proto, aby se tento vývoj zastavil...

V Bibli je o tvaru a formě řeč v obrazech. Stvoření ideje formy a tvaru (možnosti a možného) je tam popisováno jako stvoření Nebe a Země, či jako stvoření prvního muže a ženy, na rozdíl od Adama a Evy, kteří představují obraz „žebra“ (mezikruží), tj. plný projev formy (Eva) v plném tělesném tvaru (Adama). Že je Adam plným tvarem vyplývá ze slov, že byl učiněn z prachu země. Bohužel církevní učenci svévolně spojují jméno Adam také s ideálním prvním člověkem (možným tvarem). V hebrejské předloze Starého zákona tento zmat není...

zmp


Spatrakus
13.01.2012, 11:38:06
dualismus
Reagovat
Váš způsob používání pojmu tvar a forma mi připomíná problematiku dualismu. Je tomu tak?

Jako kdybyste chtěli zavést něco, co tu dosud v kategoriích dualismu neexistuje.

Ve wikipedii je mj. napsané, že dualismus (z lat. dualis, dvojitý, podvojný) je přesvědčení, že základem celé skutečnosti je věčný boj mezi božstvy či silami dobra a zla....

Další příklady dualismus je možné hledat ve dvojicích: hmota x duch, duše x duch, subjekt x objekt atp.

Také védská dvaita rozlišuje dobré a zlé božstvo (bráhman a átman), kdežto pro advaita je všechno bráhman.



Souvisí tyto věci spolu a jak?
ZMP VM
13.01.2012, 13:37:50
RE:
Reagovat

Vy mi lichotíte. Kdyby „můj“ způsob používání pojmů „tvar a forma“ byl opravdu můj, pak bych byl chytřejší než sama realita, od které jsem to jen prachsprostě odkoukal.

Odkoukal jsem to od reality, která je relativní. A protože relace = vztah a jeden vztah je možný jen mezi dvěma, je tato odkoukaná realita duální. Její dualita však není dána dvojicemi téhož ani dvojicemi libovolně různého, ale představuje vždy dvojice (blížence) relativních opaků, jako jsou například tvar a forma (otvor a tvor). Tzn., že nezavádím nic, co by dosud v reálném dualismu nebylo.

Vedle reálného dualismu (světa relativních projevů) ovšem existuje také nereálný teoretický dualismus (spekulativní), jak ho prezentuje např. wikipedie, kam přispívají dobromyslní učenci, aby nás poučili o pravdě. Ti do dualismu vnášejí kategorie, které v něm reálně neexistují. V duchu „podle sebe soudím tebe!“ pak wikipedie pokládá dualismus za pouhé „přesvědčení“, nikoliv za skutečnost. Proto můžeme v „teoretickém dualismu“ z wikipedie nalézat zcela nereálné opaky typu: hmota/duch, duše/duch, subjekt/objekt atp.

Reálnými protiklady těchto pojmů jsou: hmota/antihmota, duch/opačný duch, objekt/opačný objekt atp.

Opaky „duch/opačný duch“ nám pak ukazují, že védská dvaita v dualitě rozlišuje správně: dobré božstvo/zlé božstvo (bráhman/átman).

A protože subjekt nijaký relativní opak nemá, má Maharišiho advaita za to, že všechno je bráhman. To však již pravda není. Pravdou je, že všechno duální (dvaita) je relativním (podvojným) projevem subjektu (bráhman), nikoliv samotný subjekt (vědomí).

zmp
Spatrakus
13.01.2012, 21:44:32
RE: dualismus
Reagovat
Nevím, jestli jste chytřejší než realita, ale určitě je pro mne Váš výklad dualismu srozumitelnější než např. Platonovo či Aristotelovo podání dualismu: viz. wikipedie: Z jiného hlediska viděli dualitu skutečnosti řečtí filosofové, totiž jako protiklad věčného, neměnného bytí a proměnlivého, klamného zdání čili nebytí.V Platonových dialozích se vedle dualismu vědění a zdání objevuje i dualismus pravého světa idejí proti klamnému světu smyslových zkušeností a konečně dualismus nesmrtelné duše ve smrtelném těle. Aristotelés se pokusil zmírnit tento neudržitelný protiklad tím, že věčné ideje pokládal za tvary či formy věcí, nikoli za samostatná jsoucna. Věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná.

Jaký je Váš názor? Je to dualismus např.: věčné a neměnné bytí x proměnlivé nebytí, vědění x zdání, pravý svět idejí x klamný svět smyslových zkušeností, nesmrtelná duše x smrtelné tělo. Aristotelovo chápání dualismu v podání wikipedie je mi zcela nesrozumitelné.
Spatrakus
13.01.2012, 21:44:33
RE: dualismus
Reagovat
Nevím, jestli jste chytřejší než realita, ale určitě je pro mne Váš výklad dualismu srozumitelnější než např. Platonovo či Aristotelovo podání dualismu: viz. wikipedie: Z jiného hlediska viděli dualitu skutečnosti řečtí filosofové, totiž jako protiklad věčného, neměnného bytí a proměnlivého, klamného zdání čili nebytí.V Platonových dialozích se vedle dualismu vědění a zdání objevuje i dualismus pravého světa idejí proti klamnému světu smyslových zkušeností a konečně dualismus nesmrtelné duše ve smrtelném těle. Aristotelés se pokusil zmírnit tento neudržitelný protiklad tím, že věčné ideje pokládal za tvary či formy věcí, nikoli za samostatná jsoucna. Věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná.

Jaký je Váš názor? Je to dualismus např.: věčné a neměnné bytí x proměnlivé nebytí, vědění x zdání, pravý svět idejí x klamný svět smyslových zkušeností, nesmrtelná duše x smrtelné tělo. Aristotelovo chápání dualismu v podání wikipedie je mi zcela nesrozumitelné.
ZMP VM
14.01.2012, 11:38:52
RE:
Reagovat

Wikipedie, stejně jako kterýkoliv akademický slovník, není spolehlivým zdrojem pro poznání učení Platóna či Aristotela. Zpravidla cituje nepřesně či zmateně, protože tendenčně, tedy překrouceně.

Žel i ti nejlepší filosofové se občas mýlí, zejména v pojímání dualismu...

Libovolně lze proti sobě postavit cokoliv. Například autobus a žížalu. Jenže co s tím? Buď si o tom vyspekulujeme krkolomné teorie, nebo si uvědomíme, že to s reálným dualismem nemá nic společného. Jak jsem již řekl, dualismus je relativní a jako takový je dán opaky. Je snad žížala opakem autobusu? Ani zdánlivě!

Musíme tedy rozlišovat dva druhy opaků:

b/ reálné opaky: např. tvar a formu, dobro a zlo atp.

a/ nereálné opaky: libovolné (nesmyslné) či zdánlivé (iluzorní)

Svět smyslových zkušeností je jen zdánlivým opakem světa idejí, neboť již samotné ideje jsou reálně duální, dané opaky možnosti a možného (mateřskou formou a synovským tvarem). Obdobně jsou reálně duální také smyslové zkušenosti, např. zkušenost s opakem mužského a ženského pohlaví.

Zdánlivý je také dualismus nesmrtelné duše a smrtelného těla, neboť duše i tělo jsou samy o sobě reálně duální (mužské a ženské).

Praví-li wikipedie, že Aristotelés pokládal ideje za tvary či formy věcí, nikoli za samostatná jsoucna, pak mate tvar s formou. Žel, ani Aristoteles tvar od formy nerozlišoval a proto nemohl porozumět reálné dualitě Platónových idejí, tím méně jejich samostatnému jsoucnu (reálnosti). Aristoteles tím vlastně učení (o idejích) svého učitele Platóna popřel. Pohříchu ani Platón o reálné dualitě idejí nic nevěděl a svět smyslových zkušeností hrubě podcenil (pokládal ho za klamný).

Veškeré naše vědění se týká věcí, které nám prostředkují smysly (tělesné, duševní či duchovní). Pokládáme-li smyslové zkušenosti za klamné, pak je klamné také veškeré naše vědění, pak je naše vědění jen zdánlivé. Zdánlivé vědění se nám pak může jevit jako opak zdání (iluze) jen zdánlivě. Reálné vědění se týká především reálných světů, které jsou duální. Duální je tedy i reálné vědění. Reálné vědění je v podstatě věděním o dualitě reálných opaků. Tzn., že duální vědění nepotřebuje hledat svůj opak mimo sebe, například v nevědění, či ve zdání, což jsou jen zdánlivé opaky vědění...

Teze, že věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná, je nepravdivá. Nevím proč tu mluvíte o „lidské zkušenosti“, zatímco předtím jste mluvil o „smyslové zkušenosti“. Protože tu změnu nijak nevysvětlujete, musím ji pokládat za šťastnou náhodu. Lidská zkušenost totiž v sobě zahrnuje nejen „smyslovou zkušenost“, ale i „logickou zkušenost“. Logická zkušenost (logické uvažování o smyslových zkušenostech) totiž dovede látku od tvaru logicky odlišit. Smysly a vjemy smyslových obrazů to nedovedou.

Dokážeme-li odlišit látku (plnost) nejen od tvaru, ale také od formy (chápeme-li rozdíl mezi tvarem a formou), pak také poznáme, že spojením látky a tvaru vznikají jen věci plně skutečné. Plně skutečné věci pak chápeme jako plný projev (obraz) věcí nenaplněných (prázdných), věcí ideálně skutečných (idejí)...

Mezi zcela nesmyslné opaky patří vámi uvedené: věčné a neměnné bytí / proměnlivé nebytí.

Jak může být probůh nebytí proměnlivé?

Což lze říci, že to, co není, má každý čtvrtek jinou barvu?

zmp


Spatrakus
15.01.2012, 16:23:30
co jsou opaky?
Reagovat
Ideje tedy nejsou opakem skutečného světa? Ideje jsou opaky v duální dvojici jako tvar a forma = jako možnost ideje a v ní možná idea?

Smyslová zkušenost = svět smyslů je tedy opět opačný jen ve tvaru a formě? žena x muž, odlitek x forma?

A jaký opak má třeba židle? Snad stůl? Nebo květina, auto? Nerozumím tomuto Vašemu chápání světa. To se na svět díváte jen z hlediska tvaru a formy?



Ani následující věta mne nečiní moudrým:

Zdánlivý je také dualismus nesmrtelné duše a smrtelného těla, neboť duše i tělo jsou samy o sobě reálně duální (mužské a ženské).



Chcete snad říci, že duše má opak v podobě jiného pohlaví? Duše snad je mužského či ženského pohlaví? To je mi ale novinka! Je to alespoň v Bibli?



Jaký je potom opak smrtelného, když tím není nesmrtelné? Děláte mi guláš v hlavě!


ZMP VM
15.01.2012, 17:19:30
RE:
Reagovat

Z vašich reakcí je patrné, jak nesnadné (protože neobvyklé) je porozumět dualismu relativních opaků tvaru a formy. Také není snadné tyto věci vyjadřovat, neboť nejsme zvyklí rozumět správně pojmům svého mateřského jazyka. Josef Dobrovský tento nedostatek vystihl slovy:

„Češi Češky mluví, ale neslyší!“

Proto se musím dopouštět i tautologického vyjadřování typu „dualismus relativních opaků“. Pojmy „duální, relativní či opaky“ jsou v podstatě tímtéž, tj. vztahem (relací) dvou (duálních) opaků...

Ano ideje nejsou opakem skutečného světa, protože samy představují skutečný svět...

Idea je sama v sobě jednotou dvojice opaků (formy a tvaru). Takové jednotě dvojice říkáme „pár“. Forma ideje není možnost ideje, jak říkáte, ale možnost možného tvaru. Tvar ideje není možnou ideou, jak říkáte, ale možným plným tvarem...

Váš „svět smyslů“ je specifický anatomický obor (učení o smyslech), nikoliv smyslová zkušenost. Patrně jste chtěl mluvit o smyslovém světě, tj. o duální realitě, kterou našemu vnímání prostředkují smysly...

Muž a žena, či odlitek a slévačská forma, jsou opaky jen jednoho ze smyslových světů (duchovního, duševního či fyzického). Jsou to opaky fyzického světa, světa plného projevu formy a plného projevu tvaru...

Na vaši otázku „jaký opak má třeba židle?“ musím odpovědět s výčitkou. Řekl jsem již výslovně:

„Tak jako žížala není opakem autobusu, tak nelze jen tak beze všeho žádný objekt pokládat za opak jiného objektu (kruhu, čtverce, koule atp.).

Objekt není opakem objektu.

Opakem objektu je opačný objekt.

Musíme se tedy ptát, co vlastně dělá objekty vzájemně opačnými?

Jsou to jejich vlastnosti!

Zpravidla jejich tvar a forma. Nerozlišovat tvar od formy znamená nerozumět dualitě (relativitě).“

V případě vaší židle je opakem tvaru židle forma židle (forma vtisknutá tvarem židle okolnímu prostředí)...

Na svět se nelze dívat jen z hlediska tvaru a formy. Toto hledisko však představuje výchozí a tedy základní (počáteční) předpoklad pravdivého poznávání reality...

Kdyby duše nebyla dána formou a tvarem (možností a možným), nebyla by vůbec možná.

Jak je to vyjádřeno v bibli jsem popsal v předchozí odpovědi (Nebe/Země, První muž/žena, Adam/Eva).

Opakem smrtelné formy (ženského těla) je smrtelný tvar (mužské tělo).

Opakem nesmrtelné formy (ženského principu) je nesmrtelný tvar (mužský princip).

zmp

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář