Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Filosofie + duchovní věda 6

18. 12. 2013

 

Spatrakus
25.01.2012, 23:06:26
dualita idejí
Reagovat
A mám v hlavě ještě otázku k těm idejím: Jak mám prosím chápat tu dualitu ideje? Můžete mi to prosím přiblížit na nějakém konkrétním příkladě? Třeba co je to idea špendlíku? Jaká je jeho idea a jak je duální? Rozum mi to stále nebere, ačkoli mi nějak připadá, cítím, že mluvíte pravdu a že to tak nějak je. Děkuji.


ZMP VM
26.01.2012, 11:42:40
RE:
Reagovat

Svět idejí nelze vnímat smysly fyzického těla, ale pouze smysly vyšších těl, které jsou dnes u drtivé většiny lidí v jakémsi stavu spánku, ač je původně měli všichni lidé funkční. Pokud se ještě dnes najde člověk se schopností vnímat původními vyššími smysly, pak mluvíme o jakési „atavistické jasnozřivosti“. Avšak ani ta není a nikdy nebyla schopna rozlišit ve světě idejí mateřskou formu od synovského tvaru (možnosti od možného), neboť spára mezi nimi je absolutně anulovaná, takže se jedno zdá neoddělitelně splývat s druhým. Obdobně ani ve fyzickém světě nejsme zpravidla s to odlišit relativně prázdný synovský tvar v plném projevu formy, např. v otvoru sklenice. Abychom jedno od druhého odlišili, musíme dát obojímu plný projev, jako např. zmrazením vody ve sklenici a oba plně vnímatelné projevy od sebe oddělit, např. vyklopením ledového špalku ze sklenice. Vrátíme-li pak ledový špalek do sklenice, tu teprve si můžeme uvědomit, že mezi mateřskou formou sklenice a synovským tvarem špalku existuje spára, která nemá nijakou míru (je absolutně anulovaná). Vyklopíme-li pak ledový špalek znovu ze sklenice, můžeme si navíc uvědomit, že původní synovský tvar v lůně formy sklenice zůstal, že jsme s ledem vyklopili jen jeho plný obraz...

To vše, co jsme si mohli na experimentu se sklenicí a vodou uvědomit, nám neumožnily pouze fyzické smysly, ale také logické uvažování (zdravým rozumem) o tom, co nám smysly prostředkují. Mateřskou formu od synovského tvaru jsme tedy neodlišili smysly, ale rozumem. Proto ani jasnozřivé smysly nám k obdobnému rozlišování ve světě idejí nemohou nijak pomoci...

Z uvedených důvodů muselo lidstvo svou původní jasnozřivost dočasně umrtvit, aby se mohlo plně soustředit jen na fyzický svět, kde jsme nuceni vyvíjet logické myšlení (zdravý rozum), bez něhož cestu zpět do vyšších světů nenalezneme, neboť bez zdravého rozumu a jeho logického pochopení fyzické reality své vyšší smysly neprobudíme. Probudit zdravým rozumem vyšší smysly však nevede k atavismu původního jasnozření (bez rozumu), ale k novému druhu jasnozření (s jasným rozumem), které se nazývá „jasnovidnost“...

Po uvedené „dělostřelecké přípravě“ můžeme přikročit k odpovědi na Vaši otázku „Jak máme chápat dualitu ideje“. Logickým myšlením!

Vraťme se opět k experimentu s vnitřní formou sklenice a tvarem ledového špalku. Vložte špalek zpět do sklenice a odmyslete si obojí plnost (sklo a led či vodu, vzduch atp.). To, co by Vašemu logickému myšlení mělo zůstat, je duální idea tvaru a formy, idea mateřské formy možnosti a možného synovského tvaru, které od sebe nelze na žádný způsob oddělit (= tzv. neposkvrněné početí). Oddělit lze pouze plný projev tvaru od plného projevu formy (= poskvrněné zrození)...

V případě Vašeho špendlíku si musíte uvědomit, že tvar špendlíku je jako tvar ledového špalku v našem experimentu. Zbývá tedy ještě nalézt vnitřní formu „sklenice“, která je v tomto případě v okolním vzduchu.

Důkaz: Vložíme špendlík do škopku s vodou a vodu zmrazíme. Po vytažení špendlíku z okolního ledu zůstane v ledu otvor ve formě špendlíku. Táž forma špendlíku je, po vytažení špendlíku z ledu, opět v okolí vytaženého špendlíku, tj. ve vzduchu (atp.), kde si ji zpravidla neuvědomujeme...

Odmyslíme-li si nyní plnost špendlíku (ocel) a plnost jeho okolí (vzduch, vodu, led), zůstane nám opět jen duální idea formy a tvaru špendlíku. Teď už je vše jen na Vašem rozumu, zda to vezme či nikoliv...

zmp
Spatrakus
25.01.2012, 22:51:02
projev formy
Reagovat
Opět děkuji za další a ještě zajímavější výklad. Měl bych ještě řadu dílčích podotázek, ale zatím toto vše musím trochu zažít a teprve pak se asi ještě k něčemu vrátím.

Přesto mám takovou jednu otázku, kterou bych chtěl mít ujasněnu už teď:

Může se forma plně projevit jinak, než jen otvor v obsahu tvaru?


Spatrakus
25.01.2012, 23:30:18
doplnění otázky ohledně projevu formy
Reagovat
Přesto mám takovou jednu otázku, kterou bych chtěl mít ujasněnu už teď (DOPLNĚNÍ) - pokud si na to troufáte):-)


Zdá se mi, že máte hodně odvahy. Jeden tady sotva sestaví s Boží pomocí otázku a Vy mi ji pro jistotu ještě doladíte resp dáte zcela jiný význam, protože já neumím ani správně zformulovat to, co tušíte, že se asi chci zeptat, ale neumím to ani formulovat do otázky, jenom nějak cítím, že mi něco nesedí, nebo že tam mi ještě chybí něco doplnit, ale ani nevím přesně co... vím, že bych se měl spíše zastydět a vím, že někdo to může brát, že se předvádím nebo až za drzost. Jenže mne to moc zajímá...

No to jsem se zase do toho zamotal, možná bych toani neměl posílat na Váš web...ale Vy asi už tušíte - lépe řečeno :-) Vy víte asi až moc dobře, co chci říci... nejste náhodou také jasnovidný?:-) To by mi ještě chybělo:-)...ale proč ne? Také by to bylo dobré, mít někoho takového. I když toto, co nám tu předvádíte je asi také nějaká forma jasnovidnosti, nebo ne?
ZMP VM
26.01.2012, 12:06:11
RE:
Reagovat

Každé umění si osvojujeme postupně. Jenž špatný učedník skrývá svůj stav, protože se pro své okolí chce zdát být mistrem, či alespoň tovaryšem. Jenže pro toto pokrytectví se tím ani oním nikdy nestane. V tzv. Novém zákoně je krásné podobenství:

„Žádej království nebeské a vše ostatní ti bude přidáno!“

To, co tu předvádím je určitá forma jasnovidnosti, neboť jak jsem řekl v předchozím, je to rozum, co nerozumnou jasnozřivost mění na rozumnou jasnovidnost. Jasnovidnost, na rozdíl od jasnozřivosti, nejen vidí, ale také viděnému rozumí. Civění samo o sobě, byť do těch nejvyšších světů, je otrocké a nejapné...

zmp
ZMP VM
26.01.2012, 10:55:31
RE:
Reagovat

Ač se dnes a denně setkáváme s plnými projevy formy, přece nevíme, že forma nemůže mít nijaký obsah, tím méně plný obsah. Proto se může plně projevit jen „parazitně“, jako otvor (díra) v plném obsahu tvaru. Například jako vnitřní dutina tělesa sklenice. Sklo, v němž je forma vnitřním otvorem, není obsahem formy sklenice, ale plným obsahem tvaru sklenice. Ani vzduch či voda (aj.) ve sklenice nejsou obsahem vnitřní formy sklenice. Zmrazíme-li ve sklenici např. vodu, pak se po vyklopení ledového špalku ukáže, že voda (led) ve sklenici nikdy nebyla obsahem formy sklenice, ale obsahem jejího synovského tvaru, který měla voda (či vzduch) ve sklenici a který má nyní vyklopený ledový špalek. Tzn., že forma nemá absolutně žádný obsah ani ve svém okolí, ani ve svém nitru. Forma sklenice (aj.) je jaksi plný obraz absolutna v relativnu.

Tyto skutečnosti tušil starověk, byť je tenkrát neuměl vyjádřit jinak, než například tzv. „římským právem“, podle něhož mohl být vlastníkem majetku pouze muž (tvar), jako děd, otec, syn, vnuk atp. Žena (forma), ať už bába, manželka, matka, dcera či vnučka, nemohla být dědicem otcovských statků...

Zkrátka, každý den na plné projevy formy hledíme a vůbec si neuvědomujeme, že tu máme co činit s neuvěřitelně pozoruhodným relativním projevem absolutna, jak ve světě idejí (ve světě relativně prázdných projevů), tak ve světě fyzickém (ve světě relativních plných projevů). Ve světě idejí je forma takovým projevem absolutna, který umožňuje všechny ostatní projevy, které by bez formy nebyly možné. Umožňuje je tím, že sjednává pro ostatní projevy (zejména pro tvar) místo (otvor) v příslušném okolí. Proto je ideální forma tím, co zveme „možnost“. Podobnou funkci plní také plný projev formy ve světě fyzickém, jako mateřské lůno (vnitřní forma sklenice atp.)...

zmp
Spatrakus
24.01.2012, 15:52:39
žena a muž
Reagovat
Děkuji za velmi zajímavé vysvětlení.

Ale měl bych ještě otázku: Jak se liší pud od lásky? Není pud jen nějaké sobectví?

A ještě mi vrtá v hlavě, proč jsou ženy silnější než muži. Sice ono se říká, že to je naopak, ale nezlobte se na mne, já si myslím, že ženy mají nad muži navrch. Muž bez ženy je většinou ztracený a nešťastný člověk. Sice může ta vášeň k ženě nahrazena nějakou náhražkou, jako je nějaké realizování velkých plánů, cest, alkoholismus, workoholismus, nějaký sklon k ovládání jiných, nějaká vášeň pro sport atd.

Stručně řečeno: Mám pocit, že žena určuje co bude a nebude např. v rodině či vztahu. Muž vlastně jen poslechne, stane se to, co chce žena....většinou... nějak tak to vnímám.... muž je spíše jen tak do počtu, a je jen ctí moudré a vnímavé ženy, že nenechá muže prosit se nedůstojně o milost, ale vyzvedne ho jako svého partnera, aby si byli rovni. Zase na druhé straně muž je fyzicky silnější, mnohdy snad jeho myšlení je rozumovější a logické. Ženy podléhají mnohdy náladám, citově jsou rozkolísané dle měsíčních cyklů. Nevím, pletu se, co Vy na to?

Jakoby se zde svářeli dba principy. Mají tyto věci nějaký vztah ke tvaru a formě? A když ano, tak jaký?

Děkuji.
ZMP VM
24.01.2012, 21:06:34
RE:
Reagovat

V předchozím jsem řekl, že láska ve spáře svého relativního projevu je jako absolutní vacuum, co pudí (nasává) relativní protiklady k sobě, jako jsou k sobě přitahovány stěny plechovky, když z ní vysajeme vzduch. Zde je ovšem třeba rozlišovat podstatu vacuua (prázdnotu) od jeho savých sil, jako odlišujeme vědomí od dostředivých sil koncentrace vědomí. Absolutní vacuum (prázdnota) je tedy jedna věc a jeho síly savosti (puzení) jsou druhá věc. Pud je tedy přirozená vlastnost (síla) projevující se lásky (podstaty vacuua). Tzn., že pud je tvorům vrozený (přirozený), např. jako pud k nasycení. U člověka takový pud pojímáme jako sobecký, protože člověk (na rozdíl od ostatních tvorů) má k disposici nástroje, jak se stát pánem svých pudů. Pán pudů např. nejí vždy když má hlad, ale jen tehdy, pokud to neodporuje jeho morálním a mravním zásadám. Pán pudů např. není lidožrout. Pán pudů nemiluje jen proto, že je k tomu puzen (tj bez ohledu na milované), ale jeho láska je svobodná, tj. schopná překonat své puzení. Pán pudů si vyvinul příslušné protisíly, které může, ale nemusí proti pudu lásky využívat (je schopen nechat lásku nenaplněnou = platonická láska)...

S poznáním, že jsou ženy silnější než muži přišel jako první Homér. Je to dáno tím, že v relativním světě vykazuje forma otvoru zcela přirozeně savé síly relativního vacuua, jimiž přitahuje (nasává) plnost tvaru, jenž nijakými protisilami přirozeně nedisponuje. V rodině se to projevuje tím, že muž je puzen (sobecky) ke své ženě. Skrze ni pak může milovat své děti, protože k nim přirozeně puzen není. Pokud mluvíme o puzení ženy k muži, pak v tom smyslu, že ona je v tomto vztahu nositelkou pudových sil (savých sil). Proto si zpravidla ženy vybírají muže, nikoli naopak. Žena je takto puzena (sobecky) ke svému muži jen pokud nemají děti. Jako matka je puzena především ke svým dětem (mateřský pud je také sobecký) a teprve až po nich může milovat svého muže, neboť k němu už tolik puzena není. Tak velí přirozenost, kterou lze výchovou (vč. sebevýchovy) uměle překonávat, tj. osvobozovat se od ní (od pudů)...

Také je tu ve hře skutečnost, že ženě je přirozená péče, muži výchova. Bez výchovy lze přežít, bez péče nikoliv. Musí-li tedy muž pečovat sám o sobe, pak mu to přirozeně moc nejde a odbývá se. Jeho náhradní aktivity jsou z oboru výchovy (hry). Protože ty jsou mu přirozené, může se v nich plně vyžít.

Tam kde ženy pečují, tam muži zpravidla překážejí. Tam kde si muži hrají (vychovávají), tam se ženy zpravidla nudí. Tak velí přirozenost, kterou lze výchovou (vč. sebevýchovy) uměle překonávat, tj. osvobozovat se od ní jako od pudů, umělým osvojením si obojího (umění péče i výchovy)...

Muž poslouchá ženu (je tak říkajíc pod pantoflem), je-li nějak závislý na její péči. Následkem takové závislost žena začne mužem pohrdat, nebo s ním jedná jako s dítětem a žije s ním jen kvůli vyžití svého pečovatelského pudu.

Závislost ženy na mužské výchově můžeme zaznamenat zpravidla jen tam, kde je muž v nějakém druhu hraní společensky úspěšný (vyniká nad své okolí), jako je tomu např. u umělců či pracháčů.

O rovnosti partnerů v takových případech zpravidla nemůže být řeči, a dominantní partner o ni zpravidla neusiluje (zpravidla pohrdá). Ostatní příznaky uvedených nerovnosti jsou zcela podružné...

Tyto věci mají vztah ke tvaru a formě, jako k ženskému a mužskému principu...

zmp
Kristina
13.02.2012, 15:51:19
RE: žena a muž
Reagovat
Budiž útěchou Spartakusovi, že se dočká svých odpovědí, až odloží své dosavadní tělo a v příští inkarnaci pravděpodobně obdrží tělo ženské, (pokud to bude potřeba k jeho vývoji).

A tak mi přijde nanejvýš spravedlivé, že lidská duše zakusí střídavě obě tyto polohy a k nim se vážící životní zkušenosti.

Lidská bytost byla v dávné minulosti původně jednopohlavní a v daleké budoucnosti k jednopohlavnosti opět dospěje, samozřejmě vývojově povýšena tím, co ji dvojpohlavnost "naučila": možnost vyššího vývoje, duchovního poznání a rozvoj intelektu.

Vzestup a další vývoj spočívá v tom, že lidé překonají fyzickou lásku, obětují nižší síly, aby se v nich mohlo zrodit to vyšší.
ZMP VM
13.02.2012, 18:08:05
RE:
Reagovat

Zde je třeba upřesnit pojmy. Protože dnes jsou pohlaví od sebe oddělena, jsme jednopohlavní dnes. V minulosti jsme byli a v budoucnosti zase budeme oboupohlavní (hermafroidní)...

zmp
Spatrakus
24.01.2012, 01:12:47
Goethe
Reagovat
Jak s tímto popisem lásky koresponduje Goethova slavná věta: "K věčnému ženství spějeme výš..."?

Znamená to snad to, že Země (jako stvořený tvar = mužský tvar) uvnitř nebe (ženského lůna, formy) je ve všech směrech vně obklopena ženskou formou? Tedy - kdo se vyvíjí vzhůru, tak musí chtě nechtěstoupat k ženě, ženskému lůnu jako principu formy, k ženě bohyni - jako nositelce formy.

Co to je věčné ženství? Vnímám v tom, že je to něco absolutního, je-li to věčné.

Proč žena touží po muži a muž po ženě? Co je tak neuvěřitelně až šíleně mocně a nezadržitelně žene k sobě?

Děkuji.
ZMP VM
24.01.2012, 13:09:33
RE:
Reagovat

Goethovo "K věčnému ženství spějme výš" je dvojznačné.

1. Relativně je tím věčným ženstvím ideální forma (klenba) Nebe (viz Mojžíšovo stvoření Nebe a Země), která je již vícekrát zmíněnou formou možnosti. V lůně formy možnosti je možný tvar (tvor), jehož kopií je plný tvar (odlitek slévačské formy). Tento plný tvar (tělesný tvor) spěje k věčnému ženství své mateřské formy, pokud se svým sebeuvědomováním stává nezávislým na plnosti svého obsahu (na materii Mojžíšova „prachu země“).

Protože je možný synovský tvar uvnitř mateřské formy možnosti, je forma do všech stran nad ním a on ze všech stran pod ní. Odtud, jak jste správně postřehl, Goethovo „výš“.

Nositelem formy je ovšem jen fyzické tělo ženy, které je v podstatě mužským tělem (plným tvarem), v němž je učiněn otvor jako lze z plného kruhu proděravěním učinit plné mezikruží. Odtud podobenství stvoření Evy z Adamova žebra. Ve světě idejí je ženským principem samotná forma možnosti. Nelze tu tedy říci, že forma je nositelkou formy...

2. Absolutně je tím věčným ženstvím absolutně anulovaná spára mezi formou možnosti a možným tvarem. Ta je rovněž do všech stran nad (výš) možným tvarem...

Absolutně anulovaná spára je tím, co v reálné geometrii zveme „kružnice“ (kroužící nic), co však učení geometři matou s tenkým mezikružím (s mnohostí bodů). Matematická nula (0) je pak aritmetickým podobenstvím geometrické kružnice, učení matematici ji však bláznivě či lživě vydávají za relativní číslo. Relativně lze absolutní kružnici (0) pojmout jako formu, která má stejnou míru jako tvar (forma i tvar kružnice mají nulovou míru). V takovém případě je totiž formou otvoru pohlcen (vytunelován, sežrán atp.) veškerý obsah tvaru i se samotným tvarem. Proto lze absolutní spáru kružnice relativně pojmout jako „absolutní formu“, jako ženský princip absolutna, jež se projevuje relativně.

Pokud se absolutno relativně neprojevuje, lze ho relativně pojmout jako mužský princip absolutna, tj. jako obecného Boha. Proto R. Steiner Goethův výrok doplňuje v tom smyslu, že k věčnému ženství spějeme výš, aby nás toto věčné ženství vyneslo ještě výš, do původního neprojeveného božského absolutna. Jde tedy o návrat ztraceného Syna prostřednictvím Matky k Otci (k Bohu). Jde jen o to, aby vracející syn vnesl do nulové spáry svou relativní míru, aby spárou kružnice nebyl pohlcen jako božskými ústy. Přeneseno do starořeckých mýtů, to vyznívá poněkud neuctivě: Aby Saturn nesežral své dítě...

Otázka vzájemného přitahování ženy a muže, je otázkou na svět idejí, na absolutně anulovanou spáru kružnice mezi formou možnosti a možným tvarem. Absolutně anulovaná spára je v podstatě tím, co reálná fyzika nazývá „absolutní vaccum“, učení fyzikové to však matou s „relativním vaccuem“. Nuže je to savost absolutního vaccua, co k sobě přitahuje (nasává) formu možnosti a možný tvar tak dokonale, že mezi nimi absolutně nic není (resp. absolutní nic je). Totéž plně platí také ve fyzickém světě...

zmp
Spatrakus
24.01.2012, 01:01:28
podoby lásky
Reagovat
Píšete: Člověk tak může poznávat lásku nejdříve naturálně, podle jejího hrubého (plného) projevu (tělesné lásky), následně podle jejího ideálního (čistého) projevu (platonické lásky) a konečně v její absolutní podobě (láska = já jsem = Mesiáš)...

Otázka: Jaký to je ideální projev lásky? Co to je platonická láska?

Jaká je absolutní podoba lásky?

Proč je láska charakterizovaná jako opačné čtení "já jsem" = jako Mesiá-š, tedy jako účel - který směřuje proti času?

Meiáš je účel a cíl života člověka?



Dá se řící, že láska je ve spáře? Nebo pochází ze spáry?

V té spáře je toho tolik. Co ještě absolutní tam je? Jaké další absolutní pojmy tam jsou?


ZMP VM
24.01.2012, 12:02:16
RE:
Reagovat

Na otázky: „Jaký je ideální projev lásky? Co to je platonická láska? a Jaká je absolutní podoba lásky?“ jsem odpověděl v předchozí reakci...

Opačným čtením „já jsem“ (účel lidského vývoje) atp. není charakterizovaná láska, ale rovnítkem mezi těmito pojmy je naznačeno, že se jedná o různé názvy (synonyma) téhož projevu lásky...

Ano „dá se říci, že láska je ve spáře, že se projevuje ze spáry...

V té spáře nejsou žádné absolutní pojmy. Jak jsem již řekl, pojmy jsou relativní a tedy mimo spáru. Pojmy a představy jsou subjektivními relativními projevy absolutna anulovaného ve spáře relativna.

zmp
Spatrakus
24.01.2012, 15:23:24
další pojmy pro projevy absolutna ve světě rel. projevů
Reagovat
Píšete: "V té spáře nejsou žádné absolutní pojmy. Jak jsem již řekl, pojmy jsou relativní a tedy mimo spáru. Pojmy a představy jsou subjektivními relativními projevy absolutna anulovaného ve spáře relativna."

Možná, tedy určitě jsem špatně formuloval otázku. Zkusím to znovu: Jak ještě jinak se absolutno anulovaného ve spáře relativna projevuje? Projevy absolutna v tomto světě označujeme jako relativní projevy. To jsem měl na mysli, když tyto projevy absolutna nazval jako absolutní pojmy (šlo mi - a stále mi jde - o výčet resp. o přehled dalších pojmů relativních projevů absolutna). Děkuji.


ZMP VM
24.01.2012, 19:33:15
RE:
Reagovat

Tak jak jste nyní svou otázku formuloval, žádáte mne o výčet všech relativních projevů. Jenže to byl výčet s nesmírným počtem položek, který bych do konce svého života nemohl dokončit...

Patrně máte na mysli jen výčet všech relativních pojmů absolutna. Na ten si zase netroufám. I když je takových pojmů podstatně méně než předešlých, přece bych si na všechny nevzpomněl a je otázka, jestli všechny vůbec znám. Nenosím vše v hlavě, nestavím na paměti, výčet není můj obor. Na něco takového je třeba encyklopedické hlavy...

zmp
Spatrakus
25.01.2012, 22:41:22
výčet pojmů absolutna
Reagovat
Ano, to jsem měl na mysli. Myslel jsem, že je to nějaký základ x prvků absolutna, na kterém stojí svět a že není tak rozsáhlý. Děkuji za odpověď.
Spatrakus
21.01.2012, 18:35:23
Kolik je absolutních věcí v tomto světě?
Reagovat
Trochu mne právě mate to, že v tomto světě relativních projevů může existovat něco absolutního.

třeba okamžik, subjekt aj, co jste říkal. Já měl za to, že vše zde na Zemi je pouze projevem absolutna. Beru-li to, že slovo bůh a a absolutno a subjekt jsou si rovny, potom Jak může člověk jako subjekt dojít

Kolik je takových absolutních věcí, jako je věčnost, okamžik, subjekt, vědomí, absolutno...?

Myslím, že toho nebude nekonečno, ale možná je to nějaký konečný počet jevů či principů.

Můžete prosím říci, kolik je takových absolutních věcí v tomto světě projevů?

Můžete to popsat (jak jste nyní předvedl vysvětlení okamžiku a věčnosti jako absolutního)?

Jaký je rozdíl např. mezi tím, čemu se říká ticho a hluk? Je to opět jen projev subjektu, nebo je to absolutní?


ZMP VM
22.01.2012, 12:58:16
RE:
Reagovat

Protože relativno (vztah opaků) není absolutní (samo o sobě), nemůže samo o sobě (absolutně) existovat. Proto musí být absolutno stále v něm (ve všech svých relativních projevech), byť v absolutně anulovaném stavu...

Vaše druhá otázka není dokončena: „Beru-li to, že slovo bůh a a absolutno a subjekt jsou si rovny, potom Jak může člověk jako subjekt dojít...“

Pojmy jako „věčnost, okamžik, subjekt, vědomí, absolutno atp. jsou jen synonyma téhož.

V podstatě existuje jen toto jedno absolutno jako obecné „jsem“ (Bůh). Individuální „já jsem“ (Mesiáš), které může každý nalézt sám v sobě a učinit nesmrtelným, je relativnem vneseným uměle do absolutna (dosud bylo pouze absolutno přirozeně v relativnu)...

Nekonečno není relativním opakem konečna, protože konečno je reálné, zatímco nekonečno je pouhá iluze...

Okamžik je ve spárech relativního projevu absolutna „absolutně anulovanou věčností“.

Pokud se věčnost relativně neprojevuje, potud není anulovaná ve spárech svého relativního projevu...

To, s čím máme každodenní zkušenosti jako s tichem a hlukem, jsou relativní projevy individualizovaného absolutna (subjektu)...

zmp
Spatrakus
22.01.2012, 18:00:09
účel bytí
Reagovat
Ano, zapomněl jsem v návalu myšlenek jednu dopsat. Omlouvám se za nesmysl. „Beru-li to, že slovo bůh a absolutno a subjekt jsou si rovny, potom Jak může člověk jako subjekt dojít k poznání absolutna?“

Toto jste ale vlastně, zodpověděl následujícím:

"Lidské individuální „já jsem“ (na rozdíl od obecného „jsem“) se může stát individuálně věčným, pokud v čase pravdivě pozná svět relativních opaků (dualitu) a v něm sebe sama, a proti času účel svého bytí (já jsem = pozpátku „mesjáj“ = Mesiáš)."

Tady však ale nerozumím tomu, jak to, že lze poznávat účel svého bytí proti času? Můžete to prosím vysvětlit, jak to myslíte?
ZMP VM
23.01.2012, 10:04:12
RE:
Reagovat

V čase máme zkušenost s kauzalitou příčiny a následku, že následek následuje po příčině. S tím se zpravidla spokojíme a neptáme se, po původu příčiny.

Tak například, hrnčíř modeluje na hrnčířském kruhu hrnec? Jak ho modeluje víme. Proč to však vůbec dělá? No přece, aby vyrobil hliněný hrnec! To je hezké, ale jak je možné, že hliněný hrnec, který vlastně ještě ani neexistuje, přiměl hrnčíře k práci? Jak může něco, co teprve bude, zasahovat z budoucnosti do současnosti, z hlediska budoucího hrnce dokonce do minulosti?

Kdybychom předpokládali, že se hrnčíř pustil do výroby hrnce jen tak náhodou, aby se nenudil, pak bychom nedokázali nijak vysvětlit proč si hrnčíř předtím pořídil hrnčířský kruh. Zde je přece hrnčířovo počínání cílevědomí, nikoliv náhodné.

Nuže, jaký cíl sleduje hrnčíř, když připlácne kus hlíny na hrnčířský kruh?

Jeho cíl je účelem jeho práce a naplnění tohoto účelu je někde v budoucnosti.

Příčinou naplnění účelu je hrnčířova práce, která působí průběžně v současnosti.

Hliněný hrnec je v čase budoucím následkem současné příčiny.

Aby mohl hliněný hrnec vůbec vzniknout, musí se následek v budoucnosti sejít s účelem. Příčina se pak stane minulostí. Tak bude sledovaný účel konečně naplněn.

Aby mohl hrnčíř sledovat účel (jeho naplnění v budoucnosti), musel se účel ze své budoucnosti nějak projevit v minulosti (v hrnčířově současnosti), musel se projevit nějak proti času...

zmp
Spatrakus
22.01.2012, 18:07:27
svět projevů a láska
Reagovat
V této souvislosti by mne zajímalo, co je prosím láska, jak se dá chrakterizovat i v tomto systému, který nám zde demonstrujete na principech tvaru a formy a absoulutně anulované spáry mezi nimi (jako něco absolutního).

O Lásce se v Bibli a jinde často hovoří, že Bůh je Láska, Kristus je Láska. To je tedy asi Boží láska? A co je potom lidská láska (asi je jen nějaká relativní)? Nebo je jen jedna absolutní láska a toto jsou její relativní projevy?
ZMP VM
23.01.2012, 10:31:56
RE:
Reagovat

Je-li láska Bůh, pak láska nemůže být Boží láskou, ale Bohem. Obdobně platí. Je-li člověk Spartakem, pak člověk nemůže být Spartakiádním člověkem, ale Spartakem...

Je-li láska Bůh a Bůh je absolutní, pak i láska musí být absolutní, nikoliv relativní...

Může-li se absolutno projevovat relativně (duálně) pak se i láska může projevovat relativně.

Relativně projevené absolutno je ovšem ve spáře mezi svými relativními projevy (např. mezi formou a tvarem ideje) absolutně anulováno. Tedy i relativně projevená láska je následně anulována ve spáře mezi svými relativními projevy. Ve světě idejí je anulována mezi mateřskou formou možnosti a možným synovským tvarem, což lze ve světě fyzickém naplnit spojením těl muže a ženy (sex).

Z uvedeného by mělo být zřejmé, že sex není láska, ale relativně plným projevem lásky. Sex je tu od toho, aby člověku umožnil poznat lásku prostřednictvím jejího relativně plného projevu. Člověk tak může poznávat lásku nejdříve naturálně, podle jejího hrubého (plného) projevu (tělesné lásky), následně podle jejího ideálního (čistého) projevu (platonické lásky) a konečně v její absolutní podobě (láska = já jsem = Mesiáš)...

zmp

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář