Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Teoretická věda

8. 12. 2013

Josef
25.02.2013, 19:29:07
kolmice na rozměr prostoruí
Reagovat

Perete se o tom , že v trojrozměném prostoru nelze vytvořit kolmici na všechny rozměry a


dostat tak čtyřrozměrný prostor, ale to je úplně vpořádku.


V jednorozměrném prostoru přímce, také nevztyčíte žádnou kolmici


v dvourozměrném prostoru také nevztyčíte žádnou kolmici do 3-tího rozměru,


v trojrozměrném prostoru nevztyčíte kolmici na stávající 3 rozměry


k tomu potřebujete právě vyšší rozměr ve kterém tedy nejste


25/2/2013/STR

ZMP VM
26.02.2013, 10:06:21
RE:
Reagovat

Nevím na základě čeho jste dospěl k tomuto názoru.


Předmětem naší „pranice“, jak tomu říkáte, není vztyčit kolmici dalšího rozměru v rámci dané rozměrnosti, ale nad rámec dané rozměrnosti.


Zatímco v případě (nikoli v rámci) jednorozměrnosti (úsečky) a dvourozměrnosti (plochy) to možné je, v případě (nikoli v rámci) trojrozměrnosti (např. krychle) to možné není. To je jádro zmíněného sporu...


Pokud někdo kalkuluje s tím, že čtvrtý rozměr získá jiným, než uvedeným způsobem, pak jeho případná čtyřrozměrnost nenavazuje na trojrozměrnost podle téže pravoúhlé geometrické zákonitosti a v tomto smyslu nemá s předchozím stupňováním rozměrů nic společného. Ryze abstraktně sice můžeme rozměry stupňovat tak říkajíc donekonečna (R na 0-X), reálně však skončíme u R na třetí...


zmp


 

 
Bob
08.01.2013, 12:27:54
základní otázka je: věda a poznání nebo víra?
Reagovat

Tady je potom snad základní otázka.


Princip, o který tady jde, se mi jeví takto: základní otázka je: věda a poznání nebo víra?


 


1. Má svět nebo stvoření nebo život smysl? S tím souvisí další rozvitá otázka:


2. Má život nebo svět smysl bez boha (tedy bez stvoření)? A pak otázka, která se staví na první místo.


3. Je život stvořen nebo ne? Co tedy platí? Stvoření (kreacionismus) nebo vývoj?


 


Až poté, kdy dokážeme nebo vyvrátíme tyto tři otázky, pak od toho se odvíjí další věda a dokazování.


Pak v rámci dalších vědeckých výzkumů nemůžeme jen tak zrušit tento axiom, základní pilíř: že je či není stvoření. Jenže je zvykem, že se nezohledňují naprosto prvotní - myslím tím základní názory.


Prostě se na ně zapomene a přeskočí se již dokázané skutečnosti.


Je možné dokázat teorii stvoření nebo vývojovou teorii? A když ji nyní dokážu, co když se časem ukáže, že moje důkazy byly neúplné a poplatné stupni vývoje současné vědy?


 


 

ZMP VM
09.01.2013, 15:31:03
RE:
Reagovat

Otázkou stvoření a vývoje jsme se v naší diskusi již zabývali. Tuším to bylo v původní diskusi Obnoveného fóra. Podívejme se tedy nyní na tutéž otázku z Vašeho pohledu:


Pravíte: „základní otázka je: věda a poznání nebo víra?“


Předpokládejme nejdříve, že víra!


Nuže, čemu máme věřit?


- tomu, co nám k věření předkládají vnímatelně naše smysly


- tomu, co nám k věření předkládají jako nevnímatelné naší „učitelé“ (kantoři, guruové, faráři, ímámové, rabíni atp.)?


Nebo máme schizofrenicky věřit obojímu, přestože je jedno s druhým často v naprostém rozporu?


A kde vlastně vzali naši „učitelé“ to, co nám předkládají k věření, když je to nevnímatelné?


Jen sem prosím netahejme „zázraky“ či „zjevení“, neboť obojí je přece vnímatelné stejně jako to, co nám každodenně předkládají naše smysly.


„Boha nikdy nikdo neviděl!“ (Jan)


Pokud nám tedy naši učitelé nelžou, pak to, co nám předkládají například o Bohu, nezískali vnímáním, ale jakýmsi věděním. Archimédův zákon je také neviditelný a přece o něm můžeme vědět.


Zkrátka, zde nemá smysl dál mudrovat, neboť „základní“ (prvotní) je evidentně vědění, ať už jsme k danému vědění dospěli jakýmkoliv druhem poznání (vnímáním, uvažováním, usuzováním).


Je k uvedeném závěru třeba ještě nějakého jiného dokazování? Lze tu vážně předpokládat, že „uvedené důkazy jsou neúplné a poplatné stupni vývoje současné vědy?“


S uvedeným závěrem má totiž co činit zdravý rozum, nikoliv současná věda, která ve svých teoriích, jež nám předkládá k věření, nechce mít se zdravým rozumem naprosto nic společného. Bohužel, naše náboženství jsou na tom stejně...


Lze namítnout: Není-li to otázka vědeckého pokroku (vývoje vědění), jak to, že k uvedenému závěru již dávno nedospěli naši předkové?


Stejně dobře se však lze ptát: Jak to, že jsme k uvedenému závěru nedospěli už jako děti?


Odpověď je v pojmu „nedospěli“. Děti prostě nemohou mít a nemají zdravý rozum jako dospělí! Zde máme co činit s vývojem zdravého rozumu a tedy také s vývojem na něm závislého poznání. Má-li se u dětí vyvíjet zdravý rozum, je třeba aby měly zdravý rozum za učitele. Než se zdravý rozum dítěte plně vyvine, je jeho údělem věřit tomu, co mu jeho učitel ze svého vědění předkládá k věření. Běda dítěti které nevěří a běda dítěti, které má za učitele učeného blbce či lháře...


Tím dospíváme k možnosti odpovědět na Vaše tři otázky:


„1. Má svět nebo stvoření nebo život smysl?“


Smyslem individuálního života člověka je vysvobození z omylu (z iluze), pravdivým poznáním pravdy!


„2. Má život nebo svět smysl bez boha (tedy bez stvoření)?“


Smyslem lidského života v našem relativním světě je poznání Boha v sobě samém, to je poznání sebe sama!


„3. Je život stvořen nebo ne? Co tedy platí? Stvoření (kreacionismus) nebo vývoj?“


Jak jsme si již ukázali, o platnosti vývoje nemůže být pochyb! Poznání vývoje však není pouhá rádoby „vědecká“ teorie (spekulace), ale evidentní realita...


 


Ještě je však třeba ověřit také platnost stvoření:


Nuže sledujme nadále dítě, nyní však nikoliv jeho vývoj od dětství k dospělosti (od počátku ke konci), ale v protisměru, od dospělosti k dětství, až k jeho zrození (od konce k počátku), a také od jeho početí k jeho zrození.


Možná Vám bude divné, proč v protisměru vývoje dítěte nepokračuji slovy: „a také od jeho zrození k jeho početí“. Než se na mě rozzlobíte, všimněte si, že před zrozením se jedná o vnitřní vývoj dítěte (vyvíjí se mimo vnější svět, ve vnitřním světě mateřské dělohy), zatímco po zrození se jedná o vnější vývoj dítěte (vyvíjí se mimo vnitřní svět, ve vnějším světě, vně mateřské dělohy). Co s tím? Mávneme nad tím rukou, nebo uznáme zrození za skok, který je jakýmsi přechodem (dělohou) mezi vnitřním a vnějším pozvolným vývojem a tedy současně také předělem (/) mezi obojím vývojem (1/1)?


Předpokládám, že předěl mateřské dělohy (/) mezi dvěma vývoji dítěte (1/1), nebudeme pokládat za součást vývoje dítěte (1). Za co ho tedy budeme pokládat? Mimo pojem vývoje máme k disposici už jen pojem stvoření. Jenže právě proti uznání zrození za akt stvoření se ve Vás vše vzbouří. Nepochybně tu budete chtít přenést stvoření na akt početí, jež se přece jeví jako přechod z tělesného nebytí do tělesného bytí. Avšak, než na mě vezmete klacek uvažte, že také na konci vnějšího vývoje máme co činit s něčím podobným, to je s přechodem z tělesného bytí do tělesného nebytí (se smrtí těla).


Budeme-li obojí vývoj (vnější i vnitřní) sledovat od společného předělu (od zrození), pak na konci obojího vývoje zažijeme naprosto totéž: Přechod z tělesného bytí do tělesného nebytí. Tak je tomu v principu všestranného prostoru. V jednosměrně se odvíjejícím čase se však vnitřní vývoj jeví obráceně, jako přechod z nebytí do bytí.


Něco podobného můžeme zažít s kyvadlem. V principu jsou výkyvy kyvadla orientovány na dvě strany od předělu mezi dvěma výkyvy (vlevo/vpravo), v čase se však oba výkyvy sčítají, jakoby byla řazeny za sebou (levý + pravý + levý atd.). Všimněte si také, že předělem kyvadla je jeho základní pozice v počátečním klidu...


Pokud alespoň vytušíte, co je na uvedeném výkladu správného, nebudete se již moci divit vědě, založené na pouhém pozorování (nemluvě o teoretické vědě), že počátek vývoje nemůže v počátku stvoření nalézt a proto veškeré stvoření popírá, takže s ním popírá i počátek vývoje, který se jí jeví na obě strany uzavřený do nekonečného bludného kruhu. Nemůže počátek všeho (/) nalézt ani v principu, ani v plné realitě, ani v prostoru, ani v čase. Nemůže ho nalézt, protože spoléhá na pouhé čumění, nikoliv na zdravý rozum...


zmp

 
Spatrakus
06.01.2013, 17:56:24
paralelní světy?
Reagovat

Našel jsem zajímavý článek o paralelních světech.


http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1150


Vědecký tým z Oxfordské univerzity dokázal, že paralelní světy skutečně existují!


Experimentálně prokázali, že atomové částice zaujímají nejasnou „superpozici“, ve které mohou současně rotovat různými směry, nebo se objeví ve stejnou dobu na různých místech.


Výpočty ukazují, že keříčkovité struktury, které vznikají při rozšiřování vesmíru na paralelní verze sebe samého, objasňují pravděpodobnostní charakter v kvantové mechanice. To podle oxfordských vědců dokazuje, že žijeme v jednom z mnoha paralelních světů, a nikoli v jedinečném.


Jako reakce je tam v diskusi velmi zajímavá odpověď, kterou bych si dovolil ocitovat a zeptat se, co Vy na to? Vidím, že atom a kvantovou mechaniku odmítáte. Ale jaké Vy máte důkazy? Je tam toho víc - vícerozměrné prostory, kvanta, superpozice, klasická fyzika versus Einsteinova (tedy neklasická?).


Jaký je Váš důkaz?


 


reakce:


Podle kvantové mechaniky lze například popsat elektromagnetické záření (například světlo) buď jako vlnu, nebo jako částici (například elektron). Teorie, jejímž duchovním zakladatelem je Albert Einstein, tak objasňuje některé jinak těžko vysvětlitelné fyzikální jevy. Podle kvantové mechaniky se totiž částice až do okamžiku jejího pozorování nachází ve stavu takzvané superpozice. To je stav, ve kterém se prý atomy, elektrony či molekuly mohou v jednom okamžiku s určitou pravděpodobností nacházet na několika různých místech současně. Teprve samotné měření nebo pozorování „realizuje“ jednu z jejich možných poloh. Že to zní jako nějaká magie? To ale není vše! Podle kvantové mechaniky prý částice dokáže za určitých podmínek projít bariérou, i když k tomu nemá podle „klasické“ fyziky potřebnou energii. Jak tato teorie souvisí s paralelními světy?

Možnost paralelních realit připouští i český matematik Otakar Borůvka (1899 – 1995). Podle něj prý žijeme v trojrozměrném prostoru, který je ale jen podmnožinou údajného čtyřrozměrného nadprostoru. Všechny předměty a živé bytosti se tak prý mohou nacházet v trojrozměrném prostoru, ale zároveň jsou součástí čtyřrozměrného prostoru. Tento čtyřrozměrný prostor však většinou nevnímáme, neboť na to nejsou naše smysly a vědomí uzpůsobeny. Mohou v této údajné čtyřrozměrné realitě probíhat děje nebo žít bytosti, které ovlivňují náš trojrozměrný svět? A je možné, že existují také další – pěti, šesti a vícerozměrné reality? Možná jsme jen nepatrnou součástí nepředstavitelných a vzájemně se prostupujících realit, které nevědomě ovlivňují naše životy. Pokud by tomu tak bylo, pak by byl celý náš svět, tak jak ho vnímáme, pouhou iluzí… (http://en.wikipedia.org/ wiki/Hugh_Everett,http://en.wikipedia.org/ wiki/ Many-worlds_interpretationhttp://www.ox.ac.uk/)



ZMP VM
07.01.2013, 18:05:10
RE:
Reagovat

Zde máte konkrétní příklad, že nám odborníci nelžou jen v dějepisu, ale také v ostatní tak zvané teoretické vědě. Stačí příslušné odborníky nazvat „vědecký tým z Oxfordské univerzity“ a víra věřících oveček je zaručena. O nesmyslech kvantové i jiné fyziky jsme v naší diskusi již vícekrát mluvili. Nemá tedy smysl se tu opakovat. Protože kvantová fyzika je pouhá teorie, jsou teoretické také její údajné „experimenty“, které se při případných „praktických“ exhibicích vždy zvrhávají v drzé podvody. Jinými slovy: Kvantové hlavy nikdy nic ze svých teorií experimentálně neprokázali. Proto ani my nemáme povinnost dokazovat, že nemají pravdu. Důkazní břemeno leží stále na nich...


K reakci:


Protože teoretická věda staví své ničím nedoložené teorie na ničím nedoložených teoriích a ty opět na ničím nedoložených teoriích, je ve všech jejích oborech běžné, že tyto teorie ve všem všudy samy sobě protiřečí. Teoretická věda tak musí vést nekonečné úsilí o odstraňování protimluvů, přičemž toto úsilí plodí nové a nové protimluvy. Tam kde nikdo nic pravdivého neví, je nejosvědčenějším prostředkem proti protimluvům tak zvaný kompromis. Názorný příklad, jak udělat z protimluvu kompromis nám předvedl Albert Einstein, když spor „vlny“ s „částicí“ rozhodl tak, že se světlo může jevit současně obojím způsobem: „A je to!“ (Pat a Mat)...


Velmi dobře uvádíte, že „možnost paralelních realit připouští i český matematik Otakar Borůvka. Všechny tyto drze absurdní a prolhané teorie totiž nejsou založeny na pozorování reality (např. na experimentu), ale pouze a jen na žonglování s čísly tak zvané ryze abstraktní matematiky, dnes již naprosto emancipované od reality. Proč vůbec matematiku emancipovali od reality? Aby ji realita nedržela na uzdě. Matematika totiž umí stejně dobře abstraktně zobrazovat nejen realitu, ale také naprosto nereálné iluze. A o ty iluze právě jde.


Zatímco matematicky lze skládat rozměry (vypočítávat vícerozměrnost) tak říkajíc donekonečna (1,2,3,4,5, atd.), reálně veškeré skládání rozměrů končí trojrozměrností. Jako jednorozměrnost si představte například úsečku, jako dvourozměrnost například čtverec a jako trojrozměrnost např. Krychli. Čtyřrozměrnost si už představit nedokážete a nikde v realitě ji nenaleznete.


Odborníci Vám však budou čtyřrozměrnost dokazovat tak, že Vás budou prostě abstraktně oblbovat. Buď nakreslí jakousi síť v podobě vykroucené náčiňové hadry, takže při sledování jednotlivých linií v ní zcela ztratíte přehled, nebo vás budou oblbovat nereálnou abstraktní logikou:


Z jednorozměrnosti (z úsečky) můžete uniknout do druhého rozměru (čtverce), z dvojrozměrnosti (ze čtverce) můžete uniknout do třetího rozměru (krychle) a z třetího rozměru (z krychle) můžete uniknout do čtvrtého rozměru (do překroucené hadry?) a tak dál a tak dál. Jak je to prosté.


Nuže strčte odborníka do krychle a ať svůj únik do čtvrtého rozměru předvede experimentálně!


Na uvedeném oblbování je reálné pouze to, že z prvního do druhého a z druhého do třetího rozměru je „únikový“ vyšší rozměr postaven, vůči rozměru z něhož unikáme, vždy pod pravým úhlem!


Experimant:


1/ Přiložme pod pravým úhlem druhý rozměr (úsečku) k jednorozměrnosti (k úsečce), a dostaneme souřadnice dvourozměrnosti (čtverce).


2/ Přiložme pod pravým úhlem třetí rozměr (úsečku) k dvojrozměrnosti (k ploše čtverce), a dostaneme souřadnice trojrozměrnosti (krychle).


3/ Přiložme pod pravým úhlem čtvrtý rozměr (úsečku) k trojrozměrnosti (ke stěně krychle), a dostaneme opět souřadnice trojrozměrnosti (kvádru = krychle + krychle).


4/ Přiložme pod pravým úhlem pátý rozměr (úsečku) k trojrozměrnosti (ke stěně kvádru), a dostaneme opět souřadnice trojrozměrnosti (větší kvádr).


Budeme-li přidávat pátý, šestý, desátý, milióntý a další rozměr, nedostaneme víc než narůstající velikost trojrozměrnosti. Všechny přidávané rozměry (vertikální úsečky) jsou reálné a vnímatelné, a přece nevedou víc, než k trojrozměrnosti. Konec experimentu...


Výklad experimentu: Reálně je trojrozměrnost hraniční!...


Kde je tu probůh v trojrozměrném prostoru jaká „podmnožina čtyřrozměrného nadprostoru“?


Nechci být sprostý!


Přečteme-li si nyní znovu Vámi citované odborné povídačky, nahlédnete jejich srandovní charakter:


„Všechny předměty a živé bytosti se tak prý mohou nacházet v trojrozměrném prostoru, ale zároveň jsou součástí čtyřrozměrného prostoru. Tento čtyřrozměrný prostor však většinou nevnímáme, neboť na to nejsou naše smysly a vědomí uzpůsobeny. Mohou v této údajné čtyřrozměrné realitě probíhat děje nebo žít bytosti, které ovlivňují náš trojrozměrný svět? A je možné, že existují také další – pěti, šesti a vícerozměrné reality? Možná jsme jen nepatrnou součástí nepředstavitelných a vzájemně se prostupujících realit, které nevědomě ovlivňují naše životy. Pokud by tomu tak bylo, pak by byl celý náš svět, tak jak ho vnímáme, pouhou iluzí…“


V pravdě je iluzorní jen svět ryze abstraktní matematiky, emancipované od reality. Namísto rezignace na poznatelnost pravdy vemte raději do ruky pořádný klacek a všechny tyto „odborníky“ vypráskejte do čtvrtého rozměru...


zmp

Bob
08.01.2013, 12:12:54
paralelní vesmíry
Reagovat

Vzpomínám si, že když jsem byl ještě kluk, tak jsem si také představoval, že se místo doleva mohu vydat na křižovatce třeba doprava a pak se mi úplně mění cesta a události v životě. Tehdy jsem snil o brunetě, ale vybral si blondýnu, tak jsem si představoval, že jsem si mohl v jiném vývoji na nějakém životním rozcestí vybrat jinak. Nebo by mi třeba v jednom případě autobus neujel, v případě jiném, vteřinka zpoždění a autobus by ujel....atd. Nyní jsem se podíval na ty odkazy a zjišťuji, že to, co jsem jako snové neskutečné iluze opustil z logických etických důvodů (viz dál) jako chlapec, tak to světové kapacity v regulérní akademické vědě na slavné univerzitě v Oxfordu nazývají "paralelní vesmíry". Dokonce se v následné diskusi spekuluje o tom, jestli je možný či nemožný "přenos" a styk paralelních vesmírů. Dokonce tam objevili černou díru, tzv. "nulový" bod. A je to. Nazveme to jako "nulový bod" a je to vyřešeno. To je důkaz. Brána, přes kterou se tyto paralelní vesmíry mohou stýkat.


Rozumím Vám, že tvrdíte, že v realitě oni to nedokážou. Jenže na to mají vědci právě odpověď: My to zkoumáme, objevujeme, a za 20 nebo 100 let to třeba bude možné. Je to věda, a v ní se naše poznání vyvíjí.


Na jedné straně si říkám, a proč ne? Nebylo by hezké, kdyby paralelní vesmíry existovaly a dokonce byly spojeny nějakými přechodovými bránami?


Na straně druhé si říkám, že Váš důkaz nemožnosti jiných rozměrů vesmírů neboli paralelních světů není až tak důkazem. Tvrdíte:


"Na uvedeném oblbování je reálné pouze to, že z prvního do druhého a z druhého do třetího rozměru je „únikový“ vyšší rozměr postaven, vůči rozměru z něhož unikáme, vždy pod pravým úhlem!"


A to je možné považovat za nejslabší místo Vaší argumentace. Proč by nemohl přikládat jiný ůhel. Co když v jiném úhlu bude třeba nějaký vyšší prostor nebo paralelní vesmír možný?


Já mám pro sebe jiný důkaz nemožnosti těchto paralelních vesmírů, nebo jiných rozměrů: Tzv. větvení a keříčkovité narůstání jednotlivých "paralelních vesmírů" a situací probíhá totiž jen na hmotné úrovni, jako pohyb např. těla ....tedy např.  pouze tak, že v jednom vesmíru třeba jdu doleva, v jiném se mírně odchyluji směrem doprava, v jiném ještě více, v dalším paralelním vesmíru ještě více, až nakonce mohu skončit třeba tím, že nepůjdu vůbec doleva, ale půjdu doprava. Mohu ve fyzickém těle jít dokonce proti sobě. Jenže je zde i rozměr morální, etický. Jestliže mám nyní určité morální, mravní nebo etické zásady a nepůjdu třeba někomu ublížit, tak na to ryze mechanický, hmotařský přístup existence paralelních vesmírů nebere ohled. Tam prostě ryze mechanicky někoho třeba přejedu autem, protože prostě místo doleva jedu doprava. Třebas prot, že mne někdo naštval. Ale já opravdu nezahnu doprava místo doleva, jen proto, že dle keříčkovitého narůstání paralelních vesmírů, bych to mohl udělat. Neudělám to, protože mám v sobě nějaké zábrany a já prostě doprava nepůjdu, nezabiji, protože mi to moje vnitřní etické zásady nedovolují. A s tím paralelní keříčkovitě narůstající vesmíry naprosto nepočítají. A jevy v nich by byly potom naprosto iracionální, nesmyslné, hloupé. Potom by veškeré boží stvoření ztrácelo smysl. Paralení vesmíry jsou pak ne potvrzením nekonečnosti boží, ale naopak, jsou v  nejtvrdším rozporu s božím stvořením, které snad má nějaký smysl.


 

ZMP VM
09.01.2013, 12:56:48
RE:
Reagovat

To, co jste si představoval jako kluk, to jsou tak zvaná životní „rozcestí“, na nichž musíme volit jednu z možností, nejsme-li událostmi či osudem do jedné z nich vmanipulováni jinak...


Idea paralelních světů podle kvantové fyziky by však měla znamenat, že všechny paralely můžeme zvolit a uskutečnit současně, to je keříčkovitě (částice se vyskytuje současně na více různých místech). Vědomě prý však prožíváme jen jednu paralelu, na kterou obrátíme svou pozornost.


Diskuse o tom, zda je či není možný "přenos" a styk paralelních vesmírů je tak jaksi mimo mísu, neboť kvantové fyzice nejde o to, zda lze v „keříčku kvant“ přecházet z jednoho místa na druhé, neboť jsme přece všude současně. Tady jde o to, zda můžeme vědomě prožívat současně více než jednu paralelu. Že je něco takového skutečně možné, o tom nás už dávno poučuje tak zvaná schizofrenie.


Kvantová fyzika tedy dělá ze schizofrenie vědu o paralelních světech. Patrně chce schizofrenikům říci, že nejsou nemocní, ale jen poněkud předběhli dobu. Podobný případ se stal pacientovi, který se dlouhá léta léčil u věhlasného německého psychologa. Když nastoupil k moci Hitler, psycholog svého pacienta uvítal následujícím slavnostním sdělením: „Pane Kohn, mám pro Vás radostnou zprávu: Podle nejnovějších vědeckých výzkumů netrpíte komplexem méněcennosti, ale jste skutečně méněcenný! Jste tedy úplně normální...“


Tady však veškerá sranda končí. Vědecká instalace schizofrenie do vědomí veškerého lidstva, jako jeho „normální stav“, je již na cestě. Jde o vědeckou metodu „a la Mengele“ zvanou kdysi „černá magie“, dnes například „kvantová fyzika“ či „MK ULTRA“. Pod drogami a v hypnóze mučeným lidem (zejména dětem), je jejich „odbornými trýzniteli“ průběžně sugerováno, aby ze svého úděsného stavu hledali dvojí cestu úniku:


- z reálného utrpení mají unikat do paralelního světa světlých sci-fi snů


- nenávist ke svému trýzniteli mají vyžít v paralelním světě temných sci-fi snů


Pokud nepředstavitelně trpící „klienti“ tuto drezuru přežijí a skutečně si oba paralelní světy sjednají, jejich mučení již není zapotřebí, neboť se v reálném světě stali „lidskými loutkami“ otrocky poslušnými svého trýznitele, jako tzv. „animátora“. Pro veřejnost se tyto loutky pak mohou stát dokonce velmi zámožnými celebritami (kulturními, politickými či hospodářskými)...


MK ULTRA samozřejmě pojmy jako „animátor“ oficiálně nepoužívá. Tento pojem jsem si vypůjčil od Charity, která ho ještě nedávno, pod kuratelou Armády spásy, razila pro své odborníky na práci s jejich klienty. Pro „morální předsudky“ veřejnosti však Charita s tímto pojmem neuspěla. S příslušnou metodikou Armády spásy, zvanou „Standardy...atd.“ však uspěla. Formálně je tedy ve svých zařízeních pro vědeckou práci „a la Mengele“ připravena. Zbývá již jen aby si lidé konečně dobrovolně zvolili takový totalitní režim, který na ně Mengeleho metody plošně uplatní. Pak bude také radar v Brdech a jiné vymoženosti...


Odpověď teoretiků: „My to zkoumáme, objevujeme, a za 20 nebo 100 let to třeba bude možné“ není vědecká. Je to jen odkládání povinnosti předložit důkaz do neurčita. Takto bychom ovšem mohli uznat za vědeckou také námitku všemožných fantastů či lhářů: „A co když je to pravda?! Tvrzení, jehož pravdivost nelze prokázat, je prostě nepodložené a nelze ho tedy pokládat za vědecké...


Z věci je mj. zřejmé, že „tzv. větvení a keříčkovité narůstání jednotlivých "paralelních vesmírů" a situací“ neprobíhá jen na hmotné úrovni, jak se domníváte. Skrze Mengeleho kvantovou fyziku ho budeme mít za chvíli i v základních školách. To znamená, že Vy možná ještě ne, vaše děti však „někoho“ autem bez jakýchkoli zábran přejedou. Ne snad proto, že je „někdo“ naštval, neboť nebudou mít naprosto žádné emoce, ale prostě proto, že jim to nařídil animátor.


Máte tedy pravdu v tom, že „je zde i rozměr morální, etický“. Právě ten však mají „animátoři“ jednou provždy zlikvidovat. „S tím paralelní keříčkovitě narůstající vesmíry naprosto ..počítají. Jevy v nich budou sice naprosto iracionální, nesmyslné, hloupé a veškeré boží stvoření pak ztratí smysl.“ Toto boží stvoření se totiž stane světem satanských roboto-lidí“...


Ptáte se: „Co když v jiném úhlu (než pravém) bude nějaký paralelní vesmír možný?“


Experiment „síla na páce“: Představte si páku jako relativní horizontálu. Čím více se pak působící síla blíží relativní vertikále (čím více je pravoúhlá), tím vyšší je také její účinnost na páce, tím větší je totiž výslednice jejího působení (geometrický průmět její diagonály do vertikály)....


Výklad experimentu: Skutečné působení diagonální síly se rovná míře její pravoúhlé výslednice. To znamená, že vyšší rozměry se vždy skládají jen a jen pod pravým úhlem (z pravoúhlých výslednic)...


zmp

ZMP VM
09.01.2013, 18:19:49
RE: RE:
Reagovat

E-MAIL pro zmp:


Váš experiment nevyvrací to, co se vyvracet snaží.
Cituji: „3/ Přiložme pod pravým úhlem čtvrtý rozměr (úsečku) k trojrozměrnosti (ke stěně krychle), a dostaneme opět souřadnice trojrozměrnosti (kvádru = krychle + krychle).“
Protiargument: Přidávání nového rozměru k nižší rozměrnosti spočívá v tom, že přidáváme souřadnici, která je kolmá ke všem souřadnicím nižší rozměrnosti.


Např. když přidáváme k dvojrozměrnosti třetí rozměr, přidáváme souřadnici která je kolmá na obě souřadnice dvojrozměrnosti (hloubka je kolmá na šířku i délku). Stejně musíme postupovat u
trojrozměrnosti, chceme-li dospět k čtyřrozměrnosti. Tzn., že musíme zkonstruovat takovou souřadnici, která bude kolmá na všechny tři souřadnice trojrozměrnosti. Váš experiment to však nečiní, protože Vaše "vzdorosouřadnice" je kolmá jen na dva ze tří souřadnic trojrozměrnosti. Schválně jsem ji pojmenoval "vzdorosouřadnice", neboť je ve skutečnosti totožná s jednou ze 3 souřadnic trojrozměrnosti a o žádnou novou (čtvrtou) souřadnici se tedy nejedná.


To znamená, že Vaši argumentaci lze považovat za demagogickou. Tady jste se měl spokojit pouze s konstatováním, že čtvrtou souřadnici ještě nikdo experimentálně nepotvrdil.
Bod 4/ je tak již zcela mimo, protože vychází z chyby v bodu 3.
Pravdu máte v tom, že mají-li být vícerozměrnosti považovány za něco reálného, je třeba doložit jejich reálnou existenci experimentem.
Avšak i neexistenci či nemožnost existence je třeba dokázat a to Váš experiment bohužel také nečiní. Dokazuje tedy jen Vaši bezradnost, která vede k zmatení.


Podobně bezradný bych byl i já, kdybych chtěl ten čtvrtý rozměr reálně zkonstruovat (maximálně bych mohl konstruovat průmět 4-rozměrna do 3-rozměrna či 2-rozměrna), ale odpustil bych si Vaše matení čtyřrozměrna s trojrozměrným kvádrem...


Konec e-mailu

 


REAKCE:


Má argumentace tu byla zaměřena především na pravý úhel a usilovala o evokaci jasné představy pravoúhle orientovaných souřadnic. Protože s pravým úhlem tu nemáte problém, můžeme se zabývat také bližšími podrobnostmi. Máte naprostou pravdu v tom, že k dosažení čtyřrozměrnosti „musíme zkonstruovat takovou souřadnici, která bude kolmá na všechny tři souřadnice trojrozměrnosti“. To však na žádný způsob není možné. Abych přesto mohl demonstrovat, co z úsilí o čtyřrozměrnost vzejde, nemohl jsem jinak, než přiložit kolmici ke stěně trojrozměrné krychle, to je ke dvojrozměrnému čtverci. Výsledkem tu nemůže být nic jiného než opět jen trojrozměrný kvádr (krychle + krychle). To, co tu správně nazýváte „vzdorosouřadnicí“ je tedy údajná souřadnice čtvrtého rozměru, která není mým výmyslem, ale nezbytným předpokladem údajné čtyřrozměrnosti. Stejně tak to musí dopadnout také s dalšími rádoby více-rozměrnostmi.


Vy sám jste pak důkazem toho, že můj experiment vícerozměrnost úspěšně vyvrátil a potvrdil, že prostorová trojrozměrnost je opravdu hraniční...


Zbývá ještě vypořádat se s Vaším tvrzením, že „i neexistenci či nemožnost existence je třeba dokázat, což můj experiment také nečiní“.


Svůj experiment jsem uvedl slovy: „Kvantové hlavy nikdy nic ze svých teorií experimentálně neprokázaly. Proto ani my nemáme povinnost dokazovat, že nemají pravdu. Důkazní břemeno leží stále na nich...“


Tato slova korespondují se zásadou, že důkazní břemeno leží na tom, kdo tvrdí něco nového, nikoliv na tom, komu to tvrdí. Tvrdí-li tedy někdo, že mu dlužím 100 Kč, pak to nejsem já, kdo je povinen dokazovat, že to není pravda (presumpce neviny)...


Přesto jsem svůj experiment pojal jako důkaz nemožnosti existence více než trojrozměrnosti. Udělal jsem tedy pro veřejnost něco, co nejsem povinen dělat. Udělal jsem to, protože povinný své tvrzení dokazovat nechce, ale chce svou čtyřrozměrností veřejnost pouze ohlupovat. Kde tu vidíte „moji bezradnost, která vede ke zmatení“ mi opravdu uniká...


Pravíte: „maximálně bych mohl konstruovat průmět 4-rozměrna do 3-rozměrna či 2-rozměrna), ale odpustil bych si Vaše matení čtyřrozměrna s trojrozměrným kvádrem.“


Zde mi zase uniká, jak by jste „mohl konstruovat průmět 4-rozměrna do 3-rozměrna či 2-rozměrna“, když víte, že nijaké čtyřrozměrno k disposici nemáte a ani nemůžete mít?
zmp

ZMP VM
10.01.2013, 12:06:00
RE: RE: RE:
Reagovat

E-MAIL:
Cituji: "Máte naprostou pravdu v tom, že k dosažení čtyřrozměrnosti „musíme zkonstruovat takovou souřadnici, která bude kolmá na všechny tři souřadnice trojrozměrnosti“. To však na žádný způsob není možné."
Tvrzení "To však na žádný způsob není možné." je třeba dokázat. Než to dokážete, je to pouze váš názor...
REAKCE:


Začnu obecným:


„Zjevným dokazujeme skryté!“ (Aristoteles)


Čím bychom měli dokazovat zjevné? Ničím!


Zjevné se nedokazuje, protože je nade vší pochybnost evidentní!


Pokračuji konkrétně:


Tři souřadnice trojrozměrnosti, protažené na obě strany (+ -) bodu, v němž se vzájemně protínají, představují trojrozměrnou hvězdu, podobnou vertikálně probodenému řeckému kříži. Tato hvězda má šest paprsků, svírajících v párech celkem 12 pravých úhlů. Máme-li alespoň triviální pojem o pravém úhlu (90°), pak také víme, že se mezi jeho mantinely již žádný jiný pravý úhel nedostaneme. Lze tu jen vytyčovat relativní „diagonály“ pod některým z úhlů mezi 0° a 90°.


Z uvedeného je zřejmé, že k dosažení čtyřrozměrnosti „nelze zkonstruovat souřadnici, která by byla na všechny tři souřadnice trojrozměrnosti kolmá“. Tato skutečnost je tak evidentní, že ji musíme pokládat za zjevnou. Ač Vás nepodezřívám z vědomého ohlupování, přece se tu nevědomě něčeho takového dopouštíte požadavkem, abych dokázal zjevné.


Cituji: „Tvrzení, že to na žádný způsob není možné, je třeba dokázat.“


Varování: Nikdy se nenechejte podobnou sofistikou vmanipulovat do dokazování zjevného!


Dáte-li se strhnout například k dokazování, že bílý den není noc, budou Vás mít sofisté (teoretická věda) v hrsti a na věky Vás budou v bludných kruzích vodit za nos...


 


E-MAIL:


Cituji: "Abych přesto mohl demonstrovat, co z úsilí o čtyřrozměrnost vzejde, nemohl jsem jinak, než přiložit kolmici ke stěně trojrozměrné krychle, to je ke dvojrozměrnému čtverci. Výsledkem tu nemůže být nic jiného než opět jen trojrozměrný kvádr (krychle + krychle)."
Zde právě matete jablka s hruškama. Kolmici na krychli a kolmici na jednu ze stěn krychle nelze jen tak beze všeho pokládat za totéž. Principiálně je právě kolmice na krychli ve čtvrtém rozměru (tj. mimo 3D-prostor, jak ho znáte z reality).
Jde o následující logickou posloupnost:
1. kolmice na 1-rozměrnou úsečku leží ve 2. rozměru (tj. mimo 1-rozměrný prostor úsečky)
2. kolmice na 2-rozměrný čtverec leží ve 3. rozměru (tj. mimo 2-rozměrný prostor čtverce)
3. kolmice na 3-rozměrnou krychli leží ve 4. rozměru (tj. mimo 3-rozměrný prostor krychle)
atd.
REAKCE:


Jak jste ze slov: „nemohl jsem jinak, než přiložit kolmici ke stěně trojrozměrné krychle, to je ke dvojrozměrnému čtverci“ dokázal vyčíst, že „kolmici na krychli a kolmici na jednu ze stěn krychle... pokládám za totéž“? Halucinace?!


Také jsem mohl kolmici přiložit k hraně trojrozměrné krychle, to je k jednorozměrné úsečce, nebo k rohu trojrozměrné krychle, to je k bezrozměrnému bodu. Ve všech případech bych ve vytýčeném směru dosáhl opět jen prodloužení trojrozměrnosti, aniž bych cokoliv s čímkoliv mátl.


Vaše logická posloupnost je správná (1,2) s výjimkou bodu 3. Kolmice na krychli neleží ve 4. rozměru, protože mimo 3-rozměrný prostor nic takového neexistuje...


 


E-MAIL:
Cituji: "To, co tu správně nazýváte „vzdorosouřadnicí“ je tedy údajná souřadnice čtvrtého rozměru, která není mým výmyslem, ale nezbytným předpokladem údajné čtyřrozměrnosti. Stejně tak to musí dopadnout také s dalšími rádoby více-rozměrnostmi."
Toto je bohužel ryzí demagogie. Snažíte se experimentálně doložit nereálnost 4-rozměrnosti, a místo toho konstruujete něco, co s 4-rozměrností nijak nesouvisí (kvádr) a na základě tohoto irelevantního konstruování pak nespravedlivě soudíte o 4-rozměrnosti. Než si uděláte jasno v tom, co to vlastně je čtyřrozměrnost, nemá smysl polemizovat o prostorech vyšších řádů.
REAKCE:


Jak jsem již uvedl, nesnažím se doložit (dokázat) nereálnost 4-rozměrnosti, protože zjevné se nedokazuje. Snažím se jen o srozumitelný popis a názornou představu zjevného. Samozřejmě, že vůči nereálné iluzi 4-rozměrnosti je vše zjevné irelevantní. Jak v tom probůh můžete vidět demagogii, či nespravedlivý soud? Není demagogií spíše požadavek, abych si „udělal jasno v tom, co je to vlastně čtyřrozměrnost“, abych si udělal jasno v nereálném a proto nejasně temném nesmyslu? Proč bych měl trávit čas hloubáním o zcela evidentně nereálné pitomosti?...


 


E-MAIL:
Cituji: "Vy sám jste pak důkazem toho, že můj experiment vícerozměrnost úspěšně vyvrátil a potvrdil, že prostorová trojrozměrnost je opravdu hraniční..."
Pokud tomuto opravdu věříte, pak nemám nejmenších pochyb o tom, že jste sám sobě schopen "dokázat" cokoliv.
REAKCE:


Zde se potloukáme mimo jakoukoliv argumentaci, v pouhých emocích. Pro pořádek doplňuji: Samozřejmě, že při dokazování, musíme věc dokázat nejdříve sami sobě a teprve potom ostatním. V opačném případě ostatní oblbujeme...


 


E-MAIL:
Cituji: "Zbývá ještě vypořádat se s Vaším tvrzením, že „i neexistenci či nemožnost existence je třeba dokázat, což můj experiment také nečiní“.
Svůj experiment jsem uvedl slovy: „Kvantové hlavy nikdy nic ze svých teorií experimentálně neprokázaly. Proto ani my nemáme povinnost dokazovat, že nemají pravdu. Důkazní břemeno leží stále na nich...“"
Důkazní břemeno leží na každém, kdo něco tvrdí. Tvrdí-li teoretická věda, že prostory vyšších řádů (4-rozměrnost, a vyšší) jsou reálné, pak by to měla být schopna dokázat. Tvrdíte-li vy, že 4-rozměrnost na žádný způsob není reálně možná, pak byste i vy měl být schopen své tvrzení dokázat. Než tak učiníte (teoretická věda či vy), jediný možný spravedlivý soud je, že o 4-rozměrnosti nejsme schopni rozhodnout, zda je reálná či ne, pro nedostatek důkazů.
REAKCE:


Jak jsem již ukázal, tvrdíme-li zjevné, nemusíme, ba nesmíme nic dokazovat! Důkazní břemeno tedy neleží na každém, kdo něco tvrdí, jak zcela nepodloženě a evidentně nepravdivě tvrdíte.


Nemůže-li sofistika své nereálné tvrzení dokázat, například pro zjevnou nesmyslnost 4-rozměrnosti, snaží se alespoň přimět oponenta dokazovat zjevný opak. Tím chce dosáhnout alespoň jakéhosi kompromisu mezi reálným a nereálným. Cituji: „jediný možný spravedlivý soud je, že o 4-rozměrnosti nejsme schopni rozhodnout, zda je reálná či ne, pro nedostatek důkazů“. Taková slova jsou samozřejmě vychytralým oblbováním...


 


E-MAIL:
Cituji: "Tato slova korespondují se zásadou, že důkazní břemeno leží na tom, kdo tvrdí něco nového, nikoliv na tom, komu to tvrdí."
To "nového" do této zásady patří jen za předpokladu, že to staré bylo již dokázáno. Neboť i to, co je staré, bylo kdysi nové a bylo to tedy tehdy třeba dokázat.
REAKCE:


Stále dokola (tedy demagogicky) tatáž obehrná sofistická písnička! Nejstarší je přece to zjevné, které se nedokazuje...


 


E-MAIL:
Cituji: "Přesto jsem svůj experiment pojal jako důkaz nemožnosti existence více než trojrozměrnosti. Udělal jsem tedy pro veřejnost něco, co nejsem povinen dělat. Udělal jsem to, protože povinný své tvrzení dokazovat nechce, ale chce svou čtyřrozměrností veřejnost pouze ohlupovat."
Svůj experiment jste sice pojal jako důkaz, avšak neoprávněně, neboť důkazem není (viz poukaz na logickou chybu výše). V pravdě je to jen zmatené konstruování kvádrů a vyjádření názoru založeného na bezradnosti (něco jako: nevím jak zkonstruovat 4-rozměr, tak zkonstruuji alespoň kvádr, a pak prohlásím "a proto to nejde"). Bezelstně (jak pevně věřím) jste tak sám vystoupil v roli ohlupujícího veřejnost...


REAKCE:
Tady jste mě mohl nachytat na hruškách. Použil jsem tu totiž pojem „důkaz“ mylně (neoprávněně) na zjevné. Měl jsem tu správně říci: „jako demonstraci zjevného“.


Navíc se přiznávám, že při konstruování naprostých nesmyslů, jakým je například 4-rozměrnost, jsem naprosto bezradný. Protože při takové absurdní činnosti je nutně bezradný každý (včetně Vás), obviňujete mě neprávem z ohlupování veřejnosti, kterého se ve skutečnosti dopouštíte Vy...

 


E-MAIL:


Cituji: "Kde tu vidíte „moji bezradnost, která vede ke zmatení“ mi opravdu uniká..."
Kdyby vám to neunikalo, vůbec bychom tento rozhovor nevedli. Věřím, že při troše dobré vůle po této mé reakci v tomto ohledu pokročíte.


REAKCE:
To, co po mě žádáte jako projev „dobré vůle“, je jen krycí název pro „pokrok hlouposti“...


 


E-MAIL:
Cituji: "Pravíte: „maximálně bych mohl konstruovat průmět 4-rozměrna do 3-rozměrna či 2-rozměrna), ale odpustil bych si Vaše matení čtyřrozměrna s trojrozměrným kvádrem.“ Zde mi zase uniká, jak by jste „mohl konstruovat průmět 4-rozměrna do 3-rozměrna či 2-rozměrna“, když víte, že nijaké čtyřrozměrno k disposici nemáte a ani nemůžete mít?"
Ale čtyřrozměrný prostor (stejně tak prostory vyšších řádů) jakožto matematická idea samozřejmě možný je (tj. není na něm nic nelogického). A proto o něm mohu uvažovat a různě s ním matematicky pracovat (promítat ho do nižších rozměrností, atp.). Jiná otázka (tu kterou jste řešil vy) je, zda je také přítomný v naší fyzické realitě.


REAKCE:


Před ryze abstraktní matematikou, či logikou, zcela odtrženou od reality, v diskusích na našem webu neustále varuji. Jak je vidět, ani Vám plně konkrétní realita nevyhovuje a proto se mi z ní snažíte uniknout do abstraktní reality, která pro svou prázdnotu (nefyzičnost) umožňuje žonglovat (matematicky pracovat) i s naprostými iluzemi. Takto vyspekulované iluze se pak snaží, zpětně promítat do plné reality, z níž předtím utekla. Vnášení nereálného do plně reálného je právě metoda sofistiky (viz teoretická věda)...


zmp

 
Bob
19.12.2012, 20:19:22
kvantová fyzika
Reagovat

Kvantová fyzika prý už dávno potvrdila, že teprve fakt pozorování vytváří realitu.


To mi ale připadá divné.


Nebo snad vnímající subjekt nevnímá realitu, ale ji vytváří?


Vím, že se říká, že při pozorování nějakých malých částic již samotné pozorování jevu jej ovlivňuje.


Ale to by potom vylučovalo možnost vůbec něco pozorovat pravdivě, protože jestliže v jednom případě pozorování realitu ovlivňuje, ve druhém ji dokonce vytváří - potom by - z hlediska takové kvantové fyziky - nebylo možné realitu snad ani pozorovat. Musel by tu být jiný děj, proces pro pozorování reality.


Můžete mi vysvětlit tuto záhadu, jestli na to máte nějaký názor?

ZMP VM
20.12.2012, 10:52:03
RE:
Reagovat

Britská BBC natočila poměrně nedávno pořad pod názvem „jak je provázek dlouhý?“ V tomto pořadu je selský rozum moderátora voděn od jednoho učence kvantové fyziky k druhému a pořad končí konstatováním úplně zblbnutého moderátora, že délku provázku vlastně vůbec změřit nelze...


Anglikánský biskup George Berkeley (1685-1734) vyjádřil svůj světový názor jedinou větou:


„Existovat znamená být vnímán!“


Materialističtí učenci toto Berkeleyho, logicky velmi dobře podložené učení označili za tzv. „subjektivní idealismus“.


Roku 1899 přinesl německý fyzik Max Planck tzv. „kvantovou hypotézu“, z níž se vyvinula tzv. „kvantová fyzika“, která jinou cestou dospěla k témuž učení, jako George Berkeley.


Můžeme tedy mezi obě učení položit rovnítko:


SUBJEKTIVNÍ IDEALISMUS = OBJEKTIVNÍ MATERIALISMUS (kvantová fyzika)


Tato rovnice má stejnou hodnotu, jako rovnice: NE = ANO, černé = bílé atp...


Nuže, jak mohly obě strany dospět k úplně stejné, do nebe volající pitomosti?


Jak mohla kvantová fyzika dospět k názoru, že „při pozorování částic již samotné pozorování pozorovaný jev ovlivňuje“?


Nejnázornějším příkladem nám tu budiž jeden z vrcholů soudobé techniky, tak zvaný urychlovač částic. Urychlovač částic je několik kilometrů dlouhý tunel, uzavřený do kruhového obvodu. Na povrchu tunelu jsou v určitých intervalech rozmístěny elektromagnety, které jsou postupně a stále rychleji aktivovány tak, aby si předávali a urychlovali štvanou částici, kterou prý na startovní pásce do tunelu hodí „učený kvantový topič lopatou“.


Samozřejmě tam nikdo nic nehodí, neboť tzv. „kvanty“ (částice) vůbec neexistují. To, co se v miliardovém tunelu měří jako zrychlování částice, není nic jiného, než zrychlování postupné aktivace elektromagnetů. Odtud: „při pozorování částic již samotné pozorování pozorovaný jev ovlivňuje“...


Samozřejmě, že kdyby Berkeley a kvantová fyzika měli pravdu, jakékoliv pravdivé poznání (pozorování, uvažování, usuzování) by bylo zcela vyloučeno.


Pravdu máte také v tom, že by tu „musel by být jiný děj, proces pro pozorování reality“. A ten tu také je, například v podobě již zmíněného miliardového „urychlovače částic“. Protože takový urychlovač, či jinou pouťovou atrakci nemůže mít každý, kvantová fyzika odnímá možnost poznání zdravému lidskému rozumu (srovnej „jak je provázek dlouhý?“), a vyhrazuje ho pouze akademickým odborníkům na urychlovače částic a podobné podvody, vyhrazuje ho pouze tzv. „teoretické vědě“. Těmto akademickým „odborníkům“ samozřejmě nestačí, že je musíme nadstandardně živit, oni trvají také na tom, že jim musíme bezvýhradně věřit.


Nejlepší odbornou literaturou na tuto „záhadu“ je pohádka „Císařovy nové šaty“ od Hanze Christiána Andersena...


zmp

Bob
20.12.2012, 23:05:36
RE: RE:
Reagovat

Takže: ... Na povrchu tunelu jsou v určitých intervalech rozmístěny elektromagnety, které jsou postupně a stále rychleji aktivovány tak, aby si předávali a urychlovali štvanou částici, kterou prý na startovní pásce do tunelu hodí „učený kvantový topič lopatou“....dobrý...


Mně se zdá!... helejte... že Vy si z této kvantové fyziky děláte legraci?:-)


Jenže ona je to vážná věc. Hýbe to přece celým vývojem vědy, biologie, astronomie, v konečném důsledku to hýbe celou společností.


Jak můžete tvrdit, že "Samozřejmě tam nikdo nic nehodí, neboť tzv. „kvanty“ (částice) vůbec neexistují. To, co se v miliardovém tunelu měří jako zrychlování částice, není nic jiného, než zrychlování postupné aktivace elektromagnetů."


Co se dějě v urychlovači je snad spiknutí vědců? Nějaká konspirace?


Vy víte, jak a co tam měří? Jak víte, že částice neexistují? Nebo máte lepší nápad, jak zjistit vznik vesmíru, atomu, času atd?

ZMP VM
21.12.2012, 13:40:19
RE:
Reagovat

Vaše reakce mě opravdu překvapuje. Nejdříve mluvíte o tom, že závěry kvantové fyziky vylučují, aby mohla cokoliv pravdivého vědět a vzápětí horlíte proti mému souhlasu s Vámi. Obdivuhodné...


Ano zdá se Vám to správně. Dělám si z této „pseudo-vědy“ leglaci, neboť ji opravdu nelze brát vážně...


Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že celou společností hýbou různá spiknutí, lži, podvody a zločiny všeho druhu vůbec. Každý ví, že jejich strůjci jsou bankéři, politici a tak zvané společenské elity vůbec. Na základě čeho máte za to, že se toto spiknutí netýká tzv. „teoretické vědy“, jejíž představitelé jsou přece nedílnou součástí společenských elit?...


Ano, to, co se děje v urychlovači je podvod spiklenců, kteří si nezasluhují název „vědec“! Ani zdaleka však nejde o urychlovače. Podíváte-li se do původních debat o „teoretické vědě“ na stránkách obnoveného fóra, naleznete tam mnoho dalších prokazatelných podvodů teoretické vědy.


Zde je třeba opět zdůraznit, že tím nemá být řečeno nic, proti poctivé (ale ušlápnuté) praktické vědě...


V kolonce „FILANTHROPOSOFIE“ pak naleznete rozpracované řešení Sedmi aporií Zénóna z Eleje, jehož aporie již více než 2500 let zcela jednoznačně dokazují, že svět, jak nám ho sugeruje dnešní teoretická věda, není vůbec možný. Najdete tam také další a další prokazatelné podvody teoretické vědy. Najdete tam také nástin jedině možného vzniku vesmíru, to je nástin vzniku prostoru a času, nikoliv však vzniku tak zvaného „sférického atomu“, který rovněž neexistuje. Na konečné verzi těchto nástinů se ještě pracuje...


zmp

Bob
22.12.2012, 09:22:36
reakce
Reagovat

To byla reakce úsměvná, pobavil jste mne a tak jsem si po svém zaironizoval na strunu kvantové teorie jako celku.


Ale sám jiné řešení neznám, tak jsem se zeptal, když už jste nynější vědeckou teorii odmítl, zda-li znáte jiný koncept vesmíru. Určitě je zajímavý pohled, že neexistuje sférický atom. Snad nějaký plochý?

ZMP VM
22.12.2012, 11:18:04
RE:
Reagovat

Omlouvám se, že jsem si ironii vyložil jako rozhořčení, jehož se při takovýchto tématech dočkáte zpravidla vždy namísto jakékoliv argumentace...


Patrně víte, že pojem „atom“ pochází od řeckého filosofa Démokrita (5. st. pnl.), který pokládal atom za nejmenší a dále již nedělitelnou částečku hmoty, neboť hmotu, navzdory učení dnešní teoretické vědy, nelze dělit donekonečna .


Je to jen jeden z mnohých příkladů schizofrenie teoretické vědy, která na jedné straně tvrdí, že hmotu lze dělit do nekonečna (teorie množin), na druhé straně tvrdí, že na konci určité fáze nekonečného dělení dostaneme sférický atom, podobný jaksi rozházené planetární soustavě. Kvantová fyzika pak pokračuje v dělení domnělého sférického atomu, na tak zvané částice (kvanty) a ty opět na menší a menší částice, takže se zvolna vrací zase k nekonečnému dělení.


Jsou to jen nereálné spekulace (sférický atom) a nereálné abstrakce (nekonečné dělení), které teoretická věda svými výklady implantuje do fyzické reality. Něco z těchto abstraktních nesmyslů jsme probírali již ve zmíněné diskusi obnoveného fóra.


Zatímco abstraktně matematické dělení zlomků jednotky (1 = 1/1) nemá žádné teoretické omezení, reálné dělení, například provázku, hranice má. Tou hranicí je samotný dělící nástroj, například ostří nože, které je v určité fázi dělení širší než díl, který chce rozdělit. Kvantová fyzika nemá k dělení kvant (částice) žádný jiný nástroj, než zase jen kvanty (částice). Jistě si dovedete představit, kde by byly její hranice, kdyby byla reálná.


To, co tu uvádím o Demokritovi, to se dnes můžete dočíst i na Wikipedii. Ta však jaksi kulantně pomíjí, že Demokritův atom není jen dále již nedělitelnou částečkou hmoty, ale že nutně souvisí s okolní prázdnotou. Protože pro materialistickou teoretickou vědu je všechno hmota, o Demokritově prázdnotě se raději nezmiňuje, neboť ji, ani její původ, bez ohrožení svých teorií, nedokáže nijak vysvětlit.


Demokritos ovšem také určitým způsobem vnáší prázdnou abstrakci do plné reality. Na jedné straně mluví o získání atomu dělením hmoty, na druhé straně tvrdí, že vše hmotné je složeno z atomů.


Tím nastoluje nevyřčenou otázku: Co bylo dřív? Dělení nebo skládání?


Vyjádřena matematicky, zní tato otázka následovně:


Co je prvotní?


1/ jednota (X) složená z mnohosti jednotek?


2/ jednotka (1) jako atom získaný rozložením (dělením) jednoty (X)?


3/ zlomek (1/x) jako atom získaný rozložením (dělením) jednotky (1)?


Velmi názorně tuto otázku nastoluje Zénón z Eleje, aporií o měřici, zrnku a dílu zrnka prosa.


Teoretická věda se této otázce vyhýbá jako Demokritově prázdnotě. Z hafolu jejích spekulací však vyplývá, že z nekonečného skládání a rozkládání uzavírá bludný kruh...


Jaký div, že svým bludným učením, neumí změřit ani pitomý provázek...


zmp

 
ZMP VM
30.06.2011, 21:45:44
reakce na Emo Smal: Chcete SuperEinsteina, nebo "jen" Maxwella?
Reagovat

Přiznám se, že nerozumím následující poznámce:


"V tomto webu ale je určitě více těch, kteří by chtěli tleskat ... dalšímu pustému žvanilovi - fantastovi, tedy "SuperEinsteinovi".


SuperEinsteinem je tu míněn odpůrce nebo vyznavač Einsteinovy "Teorie relativity"?


zmp

 
Emo Smal
29.06.2011, 22:13:20
Chcete SuperEinsteina, nebo "jen" Maxwella?
Reagovat

V době Einsteina znal každý Nietscheho výrok "Spisovatel, který by svým dílem nechtěl překonat vše, co bylo do toho okamžiku napsáno, nestojí za nic". Čím větší šílenosti napsal Albík, tím více si prospěl, stal se pověstnější. Osobně bych si myslel, že návrat k Maxwellově genialitě spojené s racionalitou by třeba vyřešil náš problém s arabským světem, lidstvu by přinesl vynález čisté energie. Patrně jsme hodně blízko.


 


V tomto webu ale je určitě více těch, kteří by chtěli tleskat někomu, kdo by spirálu vývoje posunul o další otočku stále stejným směrem, dalšímu pustému žvanilovi - fantastovi, tedy "SuperEinsteinovi".


 


Kolega Bláhový neuvedl fakta, která by situaci ujasňovala, třeba Hafele 1971. Nebo termín vektor rychlosti světla. Do které kategorie patříte, pane kolego?

 
B. Bláhový
14.11.2010, 20:46:13
příspěvek z 18. 5. 2010
Reagovat

 


Disidentský pohled na teorii relativity


 


Disidenti


Vyzvedněme si teď některá experimentální fakta, která do teorie relativity nezapadají. Rozebereme si logické nesrovnalosti a nabídneme k úvaze alternativní vysvětlení. Podíváme se i na rozpory, týkající se několika Einsteinových myšlenek, a z čeho pramení. Jako vždy je cílem poskytnout životaschopné a věrohodné alternativy k udržovaným a chráněným dogmatům fyziky hlavního proudu v oblastech, kde teorie nesouhlasí s experimentálními fakty.


 


Je bezpochyby pravda, že teorie relativity měla v průběhu 20. století na fyziky hluboký dopad. Celosvětově oslavovaná Einsteinova teorie prý má na kontě řadu brilantních úspěchů. Je zde nicméně početná komunita disidentských vědců, která ji zcela odmítá a ještě mnohem větší počet těch, kteří k ní vyjadřují nechuť, aniž by si však byli vědomi alternativy. Vědcům se nelíbí fakt, že si Einstein vypůjčil matematiku Lorentze a Poincarého, což mu umožnilo modifikovat délku a měření času k prosazení závěru, že rychlost světla je pro všechny pozorovatele konstantní. Kdyby byla k dispozici jasná alternativní základní teorie, většina racionálních myslitelů by využila šance a nahradila Einsteinovu novou.


 


Proč však odmítat údajně úspěšnou teorii? Jsou pro to dva velmi dobré důvody. Zaprvé, skutečně pochopit a pravdivě popsat jak funguje příroda, a zadruhé přístup k novým objevům jakmile odvalíme tento kámen, neúmyslně položený na cestě k pokroku.


 


Živě si vzpomínám, jak jsem coby vysokoškolský student před téměř třiceti lety studoval předmět teorie relativity. Uprostřed jedné přednášky se do sálu náhodou zatoulal nějaký cizí člověk a usadil se vzadu. Domníval jsem se, že by to mohl být bývalý absolvent univerzity. Vypadal jako vystřižený z 60. let, sandály, korálky a bujné kudrnaté vlasy. Jak profesor pokračoval v přednášce, projevoval hipík nesouhlas tím, že hlučně svačil z hnědého papírového sáčku. Pamatuji si na zvuky otvírání sáčku, rozbalování sendviče a jeho přežvykování. Celou dobu přihlížel jak profesor čmáral křídou po tabuli. Na konci přednášky se Mr. Hippie postavil a v rychlém sledu zasypal dr. Establishmenta otázkami a protesty. Žhavá diskuze se týkala Lorentzovy transformace, porušení třetího Newtonova zákona a odmítání vyučovat alternativní teorie. Seděl jsem v němém úžasu. Zdálo se, že Mr. Hippie měl v diskuzi převahu, načež dost naštvaně odešel. Myslím, že až dočtete tento článek budete lépe chápat jeho pocity.


 


 


Řádně definovaná teorie


Ještě než prozkoumáme alternativy k teorii relativity, dohodněme se na tom, co se skrývá pod pojmem řádná vědecká teorie. Odpověď na tuto otázku kupodivu není tak jasná, jak bývala. Jistě se shodneme na tom, že teorie by měla popisovat jak příroda skutečně funguje. Měla by být ověřitelná a nabídnout přesné předpovědi výsledků experimentů. Řádná teorie nesmí být neustále měněna a záplatována, aby jí bylo možné vysvětlit nová pozorování. Musí být vyvratitelná, tj. nesmí být chráněna před vyvrácením pomocí vlastní konstrukce.


 


To ovšem v žádném případě není univerzálně přijímaný názor. David L. Goodstein, profesor na CalTech, učinil ve své jinak vynikající videopřednášce prohlášení, při němž člověku poklesne čelist:


 


… existuje názor, který říká, že jediný způsob jak zajistit pokrok ve vědě spočívá v tom, že prokážeme, že teorie jsou špatné. Jinak řečeno, je nemožné prokázat, že nějaká teorie je správná bez ohledu na to, kolik experimentů s ní je v souladu. Naproti tomu, když s ní nebude souhlasit byť jediný experiment, pak tato teorie musí být špatná.


 


Správně. Jenže hned nato říká:


Tato teorie poznání je však špatná sama o sobě, protože ve vědě existují teorie, které jsou natolik dobře ověřeny zkušenostmi, že byly přijaty za nezvratný fakt. Příkladem je speciální teorie relativity. I když je z historických důvodů dosud nazývána teorií, ve skutečnosti jde o jednoduchý inženýrský fakt rutinně používaný při konstrukci obřích strojů, jako třeba urychlovačů jaderných částic, které jsou vždy dokonale funkční…


 


V tom je zásadní metafyzický nesouhlas; obrovský filozofický rozpor, co se týče základních pravidel hry. Směrodatné poučky vydávající vědecká komunita hlavního proudu prostě povýšila některé teorie do jakési vyšší roviny, kde získaly status nezpochybnitelné víry.


 


Abychom ilustrovali důležitost možnosti odmítnout libovolnou teorii, zvažme následující hypotézu: Země má druhý měsíc ze speciálního, dokonale průhledného zeleného sýra. To je sice evidentní nesmysl, ale kvůli jeho konstrukci nelze toto tvrzení vyvrátit experimentem. S podobným výrokem se setkáme i při studiu Einsteinovy relativity. Řada disidentů argumentuje tím, že tato teorie je logicky nekonzistentní, jelikož předpokládá konstantní rychlost světla, a pak se tento předpoklad snaží dokázat. Teorie relativity je tedy na striktně teoretickém základě nevyvratitelná, protože ji před odmítnutím bezděčně chrání vlastní integrovaná kruhová logika.


 


 


Speciální relativita


Speciální teorie relativity (STR) obsahuje dva postuláty (předpoklady). První postulát byl převzat z Galileova principu relativity, který říká, že zákony fyziky platí stejně dobře pro všechny setrvačné soustavy, ať už jsou v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu (bez zrychlení). Druhý postulát říká, že rychlost světla je nezávislá na rychlosti jeho zdroje; že je konstantní pro všechny pozorovatele, ať už se zdroj pohybuje či ne. Tento postulát sám o sobě není podivný nebo neočekávaný. Rychlost zvuku také nezávisí na rychlosti houkajícího vlaku, ale to už neplatí pro rychlost větru, který zvuk nese k pozorovateli. Médium přenášející zvuk, molekuly vzduchu, zde hrají stejnou roli jako éter v elektromagnetizmu. Podle teorie relativity ovšem žádný éter neexistuje.


 


Druhý postulát je interpretován ve smyslu, že všichni pozorovatelé, bez ohledu na jejich vlastní rychlost, vidí světlo šířící se vždy stejnou rychlostí (ve vakuu). Délky se zkracují a čas se zpomaluje, aby vypočtená rychlost (tj. délka dělená časem) byla vždy konstantní. Paradoxů a problémů vytvořených tímto malým chytrým trikem je nekonečné množství.


 


 


Kontrakce délky


Původcem myšlenky o kontrakcích délek je G. F. Fitzgerald. Původně navrhl možnost aplikace Lorentzova deformačního modelu5 pohybujícího se elektronu na „makrosvět“, aby tak vysvětlil nulový výsledek Michelson-Morleyova pokusu. A právě tato myšlenka, čistě ad hoc, odstartovala celý problém. Fyzikové v první polovině 20. století chtěli vyzkoušet, zda k této kontrakci délky skutečně dochází. Bylo provedeno několik experimentů6-8, ale žádná změna délky nebyla pozorována. Renshaw9 sice navrhl moderní test založený na prostoru, ale relativistická kontrakce délky dodnes nebyla experimentálně potvrzena.


 


 


Dilatace času


Neexistuje absolutně žádný argument k podpoře tvrzení, že se mechanismus udržující čas u tělesa pohybujícího se vysokou rychlostí zpomaluje, a že pro ně platí vzorec Lorentze a Poincarého pro časovou dilataci. (Je to znásilnění pravdy, jak podotkl Jefimenko10.) Měli bychom rozlišovat mezi univerzálním, absolutním a neměnným časem a gravitačními efekty působícími na mechanizmy pro podchycení běhu času, jako jsou vodní hodiny, dědečkovy cibule i digitální náramkové hodinky, poločasy rozpadu radioaktivních látek, jako cesiové atomové hodiny, abychom vyjmenovali alespoň některé.


 


Všechny přírodní zdroje oscilací jsou ovlivněny změnou gravitačního potenciálu. Chceme-li postavit hodiny, nemáme jinou možnost než využít těchto zdrojů oscilací. Bohužel nemůžeme zkonstruovat ideální hodiny, a to ani použitím atomů cesia. To správně demonstroval slavný Häfele-Keatingův experiment11,12, při němž byly letadly kolem světa přepravovány cesiové hodiny. Atomové hodiny ve stroji letícím východním směrem se v porovnání se stacionárním laboratorním standardem opozdily o 59 ns, zatímco identické hodiny dopravované na západ 273 ns získaly.


 


Když jsou urychlovány, zpomalovány nebo se přímočaře pohybují měnícím se gravitačním potenciálem jsou veškeré fyzické přístroje užívané k měření času náchylné k chybě. Jestliže tedy Häfele-Keatingův experiment nenaměřil odchylku kvůli teorii relativity, měli bychom si položit otázku: došlo skutečně k dilataci samotného času, nebo se změnily pouze vnitřní procesy v hodinách vlivem pohybu v gravitačním poli?


 


 


Současnost


Další problém s teorií relativity se týká sledu událostí a současnosti. Jestliže stojící pozorovatel vidí (v jednom okamžiku) ve stejné vzdálenosti dva blesky A a B, nezamýšlený důsledek Einsteinovy teorie požaduje, aby se blesk A pro některé pohybující se pozorovatele musel přihodit před bleskem B a pro jiné pohybující se pozorovatele musí blesk B přijít před bleskem A. Oba scénáře jednoduše nemohou být pravdivé. Nejde jen vizuální vnímání, protože pro různé pozorovatele se údajně různě mění i samotný čas. Podle Minkovského diagramu jde o pravdivý sled událostí! To je logický rozpor.


 


 


Newtonův třetí pohybový zákon


V Einsteinově teorii jsou skryty i další neúmyslné důsledky. Je tiše akceptováno porušení třetího Newtonova zákona, přestože to nikdy nebylo laboratorně prokázáno. Podle moderní fyziky již neplatí, že každá akce vyvolá stejnou opačnou reakci! To má poněkud trapné důsledky, protože normálně vyrovnané síly, které jsou stejně velké a působí opačnými směry, jsou za jistých situací najednou v mírné nerovnováze. Když dvě síly nepůsobí na přímce vytvářejí krouticí moment. V rámci teorie relativity mohou setrvačné soustavy začít záhadně rotovat. Tento efekt už má i jméno, Thomasova rotace, a dostalo se mu určitého stupně uznání. Věrní relativisté nezaváhali: provedli experiment, který měl zjistit, zda se Thomasova rotace projevuje u makroskopických objektů. Pokus měl nulový výsledek13,14. Existuje také teoretický základ pro odmítnutí Thomasovy rotace15. (Otázka Newtonova třetího zákona je pro oblast elektrodynamiky natolik zásadní, že jsme se rozhodli jedno z příštích čísel IE věnovat podélným Ampérovým silám a Weberově elektrodynamice.) Fyzik z hlavního proudu řekne: „Newtonův třetí zákon nelze rozšířit do relativistického režimu. Co když je teorie relativity neurovnaná? Pravda o přírodě nemusí být pěkná. Dokonce nemusí být pochopitelná.“ Možná…


 


 


Teorie založené na éteru


Ale co alternativní teorie? Jsou lepší? A co teorie založené na éteru? Akademičtí studenti přírodních věd jsou pečlivě zpracováváni k zesměšňování představy o všudypřítomném éteru z 19. století. Ale je to v porovnání s „novou a vylepšenou“ terminologií gravitačních hmot, „zakřivujících“ strukturu „časoprostoru“, skutečně tak zavrženíhodná myšlenka? Uvedený popis zní jako éter v přestrojení. Jestliže je nicota dokonalého vakua obdařena fyzikálními vlastnostmi jako permitivitou, o=8.854 pF/m,  x 10-7 H/m, a charakteristickouo=4permeabilitou,  impedancí 377 ohmů, je koncept éteru skutečně tak fantastický?


 


 


Nehybný éter


Dříve než pojem „éter“ úplně zavrhneme, podívejme se blíže na tuto zlomyslnou látku, jejíž historický význam souvisí s otázkou rychlosti šíření světla. Abychom byli konkrétní, představu o nehybném éteru vyvrátil negativní výsledek Michelson-Morleyova pokusu (MMX) v roce 1887. Na nehybný éter by vůbec nepůsobilo gravitační pole. Země by jím bez odporu prolétala a neunášela ho vlastní gravitační silou s sebou. Z vědeckého hlediska by stojatý éter dul laboratořemi jako hurikán – rychlostí, jíž obíhá Země kolem Slunce (30 km/sec). Tento hurikán by navíc dvakrát denně měnil směr, protože Země rotuje kolem své osy. M-M experiment byl při 0,01% rychlosti světla ve vakuu c dostatečně citlivý, aby tento éterický vítr detekoval. Byl sice naměřen malý nenulový rozdíl, ale očekávaný výsledek prokazující přítomnost nehybného éteru se nedostavil.


 


 


Částečně vlečený éter


V textech o fyzice proponovaných hlavním proudem o nich nenajdete zmínku, ale přesto existují teorie éteru dokonale ladící s (téměř) nulovým výsledkem MM experimentu. Předpokládejme, že éter je částečně unášen Zemí. Taková látka by byla přitahována jejím gravitačním polem a byla by tudíž u zemského povrchu hustší, než ve větších výškách nad zemí. Tento éter by měl s výškou podobné rozložení hustoty jako zemská atmosféra. Za těchto okolností by částečně unášený éter měl téměř stejně velkou rychlost jako Země obletující Slunce. Z perspektivy pozemské laboratoře by relativní rychlost mezi Zemí a éterem byla velmi malá. A jestliže je rychlost světla vzhledem k médiu jako je éter konstantní, nelze při omezené citlivosti MMX nic jiného než nulový výsledek očekávat.


 


Tento částečně strhávaný éter by byl vlečen Zemí jako jakýsi neviditelný atmosférický obal, ale nerotoval by spolu se Zemí kolem její osy (rotační rychlost Země na rovníku je cca 0,35 km/sec). Řečeno jinak, Země rotuje uvnitř slupky z éteru. Proč však éter nerotuje se Zemí? Naše planeta rotuje ve vlastním gravitačním a magnetickém poli, ale tato pole ve skutečnosti nerotují spolu s ní. Podobně se neotáčí ani magnetické pole kolem osy rotujícího válcového tyčového magnetu. Demonstrace Faradayova unipolárního generátoru studentům je vždy zdrojem mnohého úžasu a zábavy. Přestože detekoval nepatrný posun, MM experiment nebyl vzdor všem učebnicovým tvrzením dostatečně citlivý, aby mohl koncept částečně vlečeného éteru prokázat či vyvrátit.


 


K určení vlivu rotace (na rychlost šíření světla) bylo nutné uskutečnit citlivější verzi experimentu. Toto úsilí vyústilo v roce 1925 v Michelson-Galeho (a Pearsonův) experiment užívající masivního interferometru, jenž se rozkládal na více než padesátiakrovém pozemku na předměstí Chicaga16. Tento experiment v souladu s teorií éteru detekoval posun okraje způsobeného zemskou rotací o hodnotě 0,236, a to i po zohlednění chyby v pozorování. Tento úspěšný výsledek pro teorii založenou na éteru ovšem nebyl považován za selhání Einsteinovy relativity, jelikož tato nepovažuje rotující Zemi za setrvačnou vztažnou soustavu. Zde se speciální teorie relativity neuplatňuje. Musela být přezkoumána obecná relativita a analýza není bez rozporů. Relativisté tento pokus považují za experiment Sagnycova typu17 v rotující (nikoli setrvačné) vztažné soustavě. (Viz také IE #39, str. 24.)


 


Dosud tedy máme nejméně dvě konkurenční teorie: částečně strhávaný éter a Einsteinovu relativitu. Obě mohou vysvětlit výsledky Michelson-Morleyho a Michelson-Galeova experimentu, Sagnacova efektu i Häfele-Keatingova experimentu. Ale co potřebujeme je rozhodující experiment, protože přijít pouze s alternativní teorií nestačí. Potřebujeme něco, co přinese rozhodující průlom.


 


 


Galaktický posun


Kromě oběhu rotující Země kolem Slunce má celá naše sluneční soustava galaktickou složku rychlosti. Velmi citlivý a přesný experiment s posunem éteru může tuto složku detekovat, pokud bude prováděn ve větších výškách, aby byl oslaben vliv částečně strhávaného éteru. Přestože se o tom v učebnicích nepíše, experiment tohoto druhu prováděl v polovině 20. let (20. století) na vrcholu hory nedaleko observatoře Mt. Wilson fyzik Dayton Miller18. Jeho experiment představoval úplný zázrak vědy, prováděný s neobyčejnou péčí a přesností v průběhu několika let. (Viz vynikající článek v IE č. 38, v němž James DeMeo popisuje Millerův experiment s interferometrem.)


 


Miller dospěl k závěru, že se Země posunuje směrem k vrcholu jižní nebeské polokoule, směrem k Doradu, Mečounu, při stoupání 4 hod. 54 min a deklinaci –70° 33’, uprostřed Velkého Magellanova mračna a 7° od jižního pólu ekliptiky. V místě umístění svého interferometru naměřil posun éteru rychlostí kolem 10 km/sec. Z tohoto výsledku usoudil, že se Země pohybuje spolu s částečně strhávaným éterem, který poblíž povrchu redukuje svou rychlost z 200 km/sec na zhruba 10 km/sec. Tento výsledek experimentu je v souladu s představou částečně strhávaného éteru. Kromě toho, což je důležitější, jde o průlomový experiment jehož výsledek nelze vysvětlit podle teorie relativity.


 


Má se za to, že Millerova pečlivá, téměř dvanáctiletá práce, vrhla na Einsteinovu teorii relativity stín pochybností a zabránila v udělení Nobelovy ceny Einsteinovi za jeho práci o relativitě. (Einstein sice Nobelovu cenu dostal, ale ta byla za práci o fotoelektrickém efektu.)


 


Byl Millerův experiment správný? Byly jeho výsledky v poslední době zopakovány? Odpověď na obě otázky zní ano i ne. Experimenty od roku 1985 prováděl Silvertooth19-21. Poukázal na fakt, že experimenty s interferometrem rychlost světla průměrují – neměří rychlost světla jedním směrem. Když je rychlost světla v jednom směru (c + v) a v druhém směru (c – v), průměrná hodnota jednoduše opět bude c. To se děje bez ohledu na orientaci interferometru a my, konec konců, potřebujeme znát rychlost světla pouze v jednom směru.


 


Silvertooth měřil stojaté vlny vytvořené dvěma paprsky světla opačných směrů za použití dvou laserů. Jeden z nich byl vzhledem k druhému fázově modulovaný, což vytvářelo jisté fázové efekty měřitelné pomocí speciálního fotonásobiče. Silvertooth zjistil jednoznačně převládající směr pohybu k souhvězdí Lva rychlostí 378 km/sec, bez ohledu na denní hodinu a roční období. Manning22 Silvertoothův přístup nezávisle analyzoval a vyslovil s ním souhlas, až na pár drobných chyb. Manning připustil, že je zde „něco, co lze velmi obtížně vysvětlit“. Později Silvertooth a Whitney23 tyto výsledky potvrdili v jiném experimentu, který se konal v roce 1992.


 


To není potvrzení Millerova experimentu, protože Silvertoothův vektor rychlosti ukazuje jiným směrem než Millerův. Silvertooth také vypočítal rychlost 378 km/sec, zatímco Miller odhadoval rychlost 200 km/sec. Pokud by v Silvertoothově nebo Millerově práci byla skrytá chyba, bylo by velmi zvláštní, že přístroje nezávisle na denní hodině a ročním období udávaly stále stejný směr na obloze. Je to velmi zajímavý experiment, ať už je příčinou těchto výsledků cokoli.


 


Roku 1991 byl proveden další experiment, který měl potvrdit galaktickou složku rychlosti éteru. Roland DeWitte provedl v Belgii experiment, který zahrnoval dvoje cesiové hodiny, vzájemně vzdálené o 1,5 kilometru podél poledníku. Každá z cesiových časových základen generovala RF signál na frekvenci 5 MHz. Takto byly vytvořeny dva nezávislé identické signály v rámci přesnosti cesiových hodin. K zaslání jednoho RF signálu k druhému, k porovnání pomocí fázového detektoru, byl použit dlouhý, do země zakopaný koaxiální kabel. DeWitteho experiment probíhal 178 dní.


 


Výsledky ukázaly anomální fázový posun v souvislosti s hvězdným, nikoli civilním časem. Při periodě 23 hodin, 56 minut a ± 25 sekund (jeden hvězdný den) bylo prokázáno, že účinek zodpovědný za fázový posun je galaktického, nikoli lidského původu. Bylo by velmi zajímavé zopakovat tento experiment a zahrnout do něj i měření zakřivení dráhy, aby se ukázalo, zda by poté nebyl dosažen nulový výsledek.


 


Méně přesná měření prováděli Torr a Kolen v NIST24 pomocí 500 metrů dlouhého kabelu a rubidiových hodin. Přitom pozorovali nevysvětlený jednosměrný fázový posun nezávislý na úplném měření zakřivené dráhy. Tyto jednosměrné výsledky Einsteinova teorie nepředvídá a je těžké si představit, že by výsledek pozorovaný DeWittem, mohl způsobit nějaký jiný mechanismus či lidský výtvor – zcela jistě nešlo o tepelné vyzařování nebo lidskou činnost, která by měla vztah k střednímu slunečnímu dni (24 hodin).


 


 


Teorie založená na gravitaci


Abychom byli poctiví, musíme hrát ďáblova advokáta Beckmannovy teorie. K popírání alternativních teorií jako je tato je často používán důkaz dvojhvězd. Uvažujme binární hvězdný systém otáčející se kolem svého těžiště, umístěný ve značné vzdálenosti od Země. Podle Beckmannovy teorie emituje každá z jeho hvězd světlo rychlostí c vzhledem k vlastnímu zdroji gravitačního pole. Za předpokladu vhodné orientace ekliptiky vzhledem k těžišti je světlo zpočátku emitováno rychlostí c + v z jedné hvězdy a rychlostí c – v z druhé hvězdy (předpokládáme-li, že v je tečná rychlost rotace obou hvězd). Během rotace se role obou hvězd střídají a rychlost v se mění podle sinusové funkce. Tyto změny rychlosti světla by měly vyvolat neobvyklé světelné efekty – neobvyklý Dopplerův posun a další anomálie, jenomže tyto zvláštní světelné efekty astronomové prostě nepozorují.


 


Ale Beckmannova teorie toho říká víc. Gravitační pole dvou hvězd se v určité vzdálenosti od jejich těžiště samozřejmě spojí do jednoho sloučeného pole a rychlost světla se od těchto hvězd bude šířit běžnou rychlostí c. To však není konec příběhu. Světlo cestující z těchto hvězd po nebi se zrychluje a zpomaluje, aby se vždy šířilo rychlostí světla vzhledem k jakémukoli zdroji gravitačního pole, s nímž se setká. Po vstupu do naší sluneční soustavy světlo z hvězd přejde do heliocentrické vztažné soustavy a po dosažení gravitačního pole Země bude mít opět rychlost c vzhledem k její vztažné soustavě. To je rozhodně hereze – dvě světla z hvězdných zdrojů budou zprvu cestovat rozdílnými rychlostmi a poté se jejich rychlost stabilizuje na běžnou rychlost. A tato rychlost se změní, když světlo z hvězd vstoupí do naší sluneční soustavy a opět poté, když se dostane do dosahu gravitačního pole Země. Rychlost světla se bude pochopitelně měnit v závislosti na tom, jestli je nablízku nějaký zdroj gravitačního pole. To je zajímavá teorie, která „dává smysl“ nejen proto, že nahrazuje teorii částečně vlečeného éteru, ale také proto, že je v souladu s radiovými daty sond Pioneer 10 a 11 z dalekého vesmíru (a pravděpodobně s radarovými daty z Venuše z 60. let).


 


 


Modifikovaná Lorentzova teorie éteru


Vědecké autority z hlavního proudu rády říkají, že kdyby nebylo Einsteinovy relativity nefungoval by GPS. Clifford Will z Washingtonské univerzity řekl31:


 


SR (Speciální teorie relativity) byla experimentálně potvrzena tolikrát, že prohlašovat, že s ní něco není v pořádku hraničí s šílenstvím. Byly provedeny experimenty, které měly SR přímo otestovat. Kdyby nebylo SR nefungovaly by na světě žádné urychlovače částic., Kdyby speciální teorie relativity nefungovala tak, jak si myslíme, nefungoval by ani systém globální navigace.


 


Opravdu? Co o teorii relativity a systému globální navigace říká jeden z nejpřednějších světových odborníků na GPS? Ronald R. Hatch je ředitel navigačních systémů v NavCom Technology a bývalý předseda Institute of Navigation. Ten naopak ve svém článku píše, že GPS prostě Einsteinově teorii relativity odporuje. A co víc: jako alternativu k Einsteinově relativitě navrhuje používat modifikovanou Lorentzovu teorii éteru32. V prvním řádu s relativitou souhlasí, ale upřesňuje ji pro jisté astronomické anomálie, které teorie relativity nevysvětluje.


Žádný princip relativity?


 


Přestože Newton měl s pojmem „absolutní prostor“ své problémy, týká se jeho první zákon (zákon o setrvačnosti) absolutního prostoru či jiné vztažné soustavy, pohybující se vůči absolutnímu prostoru konstantní rychlostí. Ernst Mach navrhl, aby byl pojem absolutní prostor vztažen k „vzdáleným pevným hvězdám“. V podobném duchu jako některé Machem navržené ideje, vyslovil Lévy předpoklad33, že princip relativity je nesprávný, a že ve vesmíru může existovat nějaká základní vztažná soustava, v níž je rychlost světla konstantní. Pokud je to pravda, pak nejsou všechny vztažné soustavy rovnocenné. Lévy navrhuje za základ zvolit univerzální vztažnou soustavu v níž je éter v klidu. To je ve skutečnosti antiteze k Einsteinovu prvnímu postulátu.


 


 


Balistická teorie


Z dobrého důvodu jsme se nezmínili o balistické teorii Waltra Ritze, v níž je rychlost světla konstantní vzhledem k rychlosti emitujícího zdroje (vs + c). Ve volbách by si tuto možnost s největší pravděpodobností vybral „člověk z ulice“ a předpokládal, že se rychlost světla chová jako rychlost odpáleného baseballového míčku nebo projektilu vystřelenému z tanku. Ritzova úvaha je rovněž antitezí k Einsteinovu druhému postulátu.


Přestože je balistická teorie v souladu s nulovým výsledkem M-M experimentu a důkazem o dvojhvězdě, byla vyvrácena dalšími experimenty (viz odkazy 34 a 35). Tyto pečlivě naplánované experimenty byly provedeny ve vakuu, pouze se zrcadly a bez jakýchkoli čoček. Důvodem bylo zabránit absorpci fotonu a regeneraci od „nulování“ nějaké další udělené rychlosti k rychlosti paprsku odraženého zrcadlem.


Cestování časem?


Několik příliš horlivých stoupenců Einsteinovy teorie zašlo až tak daleko, že navrhovali při překročení rychlosti světla možnost cestovat časem. Kéž by to byla pravda. Vrátil bych se v čase a připjal medaili na hruď „Mr. Hippie“…


 


 


NEVĚŘTE VŠEMU A KAŽDÉMU, VĚŘTRE SVÉMU ZDRAVÉMU ROZUMU !


DILETACE A DALSÍ HOVADINY JSOU PRO scifi..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář