Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Filosofie + duchovní věda 27

19. 12. 2013

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: jaký smysl měly křižácké výpravy?

(zmp, 9. 10. 2014 10:29)

Ochránit křesťanství před invazí islámu, bylo úkolem křesťanských panovníků (Karel Martel atp.) v bitvách na evropském kontinentě. Dobyvatelský fanatismus jinak zaostalých muslimů nestačil na dobývání tehdy známého světa, zejména ne křesťanského. Byly to systematické zrady, které tehdy pomocí peněz upravovaly cesty a otvíraly muslimům brány.
Cílem křížových výprav bylo navrácení božího hrobu do rukou křesťanů, tedy dobytí Jeruzaléma a jeho zázemí. Úspěch první křížové výpravy byl dán na jedné straně fanatismem a kořistnictvím křesťanských rytířů, zejména šlechty, na druhé straně stále ještě trvající zaostalostí (v té době zejména vojenské) muslimů, kteří se naučili válčit právě až v průběhu křížových výprav. Křesťanský rytíř v kroužkové zbroji byl pro jejich šípy a tenké šavle nedobytnou pevností. Jediný rytíř dokázal zvládnout celou četu muslimů. Neúspěch dalších křížových výprav, neméně kořistnických a fanatických, byl zapříčiněn obchodníky a finančníky vůbec. Těm vyhovovalo obchodování s muslimy a křižáky nenáviděli. Např. dobytí Konstantinopole křižáky, bylo ze strany benátského dóžete podmínkou k převezení křižáků benátským loďstvem do Palestiny. Tzv. „křižácká výprava dětí“ skončila jejich oklamáním obchodníky a prodáním do muslimského otroctví.
Křižácká obrana před muslimy mimo Evropu (v Levantu) vznikla založením Templářského řádu.
Následné dobytí Konstantinopole Osmany bylo způsobeno spíše naprosto neřestným, zločinným a věrolomným úpadkem tamního císařství než největším bombardonem.
Křesťanství navazovalo na judaismus (nikoliv na chazarismus) a mělo s ním tedy shodnou linii vývoje k individuální svobodě (vč. osvobození od Boha!). Naproti tomu vznik islámu nenavazoval na linii judaismus-křesťanství a působil tedy (a dodnes působí) opačně, v duchu nesvobodného „návratu k Bohu“. Judaisticko-křesťanský „návrat k Bohu“ je svobodný (srovnej biblický návrat marnotratného syna).
K tomu, aby se člověk stal svobodný (vnitřně i zevně) je třeba, aby on sám přiložil ruku k dílu. Islám nabízí pohodlným pohodlnější (byť nesvobodnou) cestu zpětného vývoje (muslim = otrok)...

duch, Kristus

(rebel, 5. 10. 2014 21:35)

V textech Obce křesťanů se praví: "...Kristus v nás,... a ducha svého naplniž..."
Je snad duch plný a duch prázdný?
Kdo naplní ducha? Kdo ho vyprázdní? A čím?
Jaký je vůbec duch? On jako mluví, myslí, má city, touží, je velký, malý, neviditelný, dobrý, zlý...je v duchovních světech, rozumí jim, vidí je, slyší je, nebo je více na Zemi? A on mluví se mnou nebo já s ním? Nebo já s Kristem? S kým vlastně mluvím? A kdo ve mně mluví s mým duchem nebo Kristem?
A to mluvím s tím Kristem vnitřním nebo vnějším? Protože uvnitř může být nejen ten vnitřní, ale i vnější, a to jako jeho průnik do mne z vnějšího světa.

Re: duch, Kristus

(zmp, 6. 10. 2014 10:50)

V předchozím příspěvku jsme si řekli, že duch je ve spáře (/) mezi jeho vnějším/vnitřním projevem. Tak je tomu i s člověku darovaným vědomím duchovního Já. Protože tento lidský duch je božského původu, mohl být člověku darován jen v bohy opuštěném stavu. Ve spáře (/) mezi vnějším/vnitřním je tedy přítomno absolutní nic (obsah spáry je absolutně anulovaný). Tato spára je tedy místem absolutního nic, jež má člověk naplnit uvědoměním své vlastní přítomnosti („tady“) a odtud se pravdivě (jako duch) projevit vně i uvnitř („tam i tam“). Vnější uvědomění znamená ztotožnit se s vnějším Kristem (společným všem), vnitřní uvědomění znamená probodnout své srdce vnitřním Kristem (projevit se jako středobod nitra).
Jak bylo řečeno v předchozím příspěvku, lidský duch je vlastním člověkem, jenž je aktivně činný (projevuje se) i pasivně trpný (vnímá).
Zdravý lidský duch není blázen, jenž mluví sám se sebou, ale mj. se sám sobě projevuje a sám své vlastní projevy také vnímá. Jinak by sám o sobě nemohl vůbec vědět...

tělo, duše, duch

(rebel, 4. 10. 2014 15:35)

Původní křesťanská církev prý pojímala člověka jako tělo, duše a ducha. Na nějakém všeobecném sněmu, synodu prvotní křesťanské církve byl prý vyloučen názor, tzv. trichotomie z učení církve. Tedy že člověk nemá ducha. Sněm se tedy usnesl, že člověk bude bezduchý.
Dá se nějak logicky dokázat, že člověk má či nemá ducha, resp. duši?
Nebo mohu dospět k nějakému názoru ducha i cestou, že vím, že slovanské jazyky jsou jazyky Slova, Loga, Krista, a budeme-li naslouchat duchu řeči, potom nás toto může vést k nalezení pravdy.
Budu-li se snažit nějak „naslouchat“ duchu této slovanské řeči, češtině, potom zde mám slova jako duchaplný, bezduchý atp. To mi naznačuje, že člověk ducha má resp. nemá, opustí-li jej a je-li jako mrtvý.
Ale jsou zde i slova jako o-duševnělý, o-duchovnělý.
Tedy jako by duše i duch byli o-kolo. Tedy potom by trichotomie neplatila. Kdyby duch byl okolo. Dokonce by neplatila ani dichotomie, protože i duše je okolo. Takže člověk by neměl ani duši. Zbylo by mu jen tělo. Monotomie.... ? Cožpak člověk je snad jen tělo?
Myslím, že uvnitř člověka je já. Já myslím v sobě. Nebo myslím snad vedle sebe?
Je snad moje já mimo?
Co je ale pak uvnitř, jestliže tam není ani duše, ani duch, ani já?
Kdo tam je? Kristus?
Zase jsem se úplně ztratil a nevím, co ještě je realita a co moje úvahy či moje fantasmagorie.

Re: tělo, duše, duch

(zmp, 5. 10. 2014 10:19)

Učení původní křesťanské církve vycházelo z Judaismu, a obsahovalo tedy také trichotomii. Ve středověku však byl církevním koncilem duch z trojice „tělo, duše, duch“ vyloučen. Je to jen logický důsledek koncilního vyloučení reinkarnace (6. st.).
Trichotomie se dá reálně logicky dokázat a v podstatě jsme to tady na našich stránkách mimochodem učinili, v diskusi o Steinerově pojetí čtvrtého, pátého a šestého rozměru.
Díky teoretické vědě však mají lidé o realitě netolik iluzorní představy, že použité důkazy (axiomy) nepřijímají.
Ve slovanských jazycích se trichotomie dá nalézt intuitivně, nikoliv dokazováním. O intuici však mají lidé (zejména přírodní a teoretická věda) rovněž velmi zkreslené představy, takže je tím opět nelze oslovit...
Základem světa relativních projevů, v němž žijeme, je dualismus opaků, zejména opaky „vnější/vnitřní“. Tyto opaky jsou však jiné na úrovni tělesné a jiné na úrovni duševně-duchovní. Schematicky řečeno, tam, kde je mezi vnějším a vnitřním zlomková čára, tam je třeba hledat ducha. Duši pak nalezneme ve formě otvoru v okolí (nikoli v samotném děravém okolí), zatímco tělo musíme hledat v lůně (ve formě) duše, jako tvar (tvora) vnitřního obsahu.
V dějinách věd, zejména v dějinách filosofie se však nikdy nenašel myslitel, který by formu od tvaru vůbec nějak rozlišoval. Tak mají lidé obojí totálně zmateno, jakoby šlo o jedno a totéž. Totální zmatení naznačených a dalších základních principů má však za následek, že lidem nelze ukázat nic duševně-duchovního, přičemž i o tom tělesném mají v podstatě jen samé iluze. Je tedy třeba začít s vysvětlováním základních principů, což ovšem akademická teoretická věda a jí sloužící stát, do státních škol nikdy nepřipustí.
Nuže: Já člověka není uvnitř člověka, neboť vlastní člověk je právě toto duchovní Já (duch), které je vně lidského těla. Do nitra těla promítá jen svůj obraz v podobě centrálního ega. Od tohoto ega musí člověk vystoupit k duchovnímu Já, které se silovým mechanismem tohoto výstupu stává „pravým Já“ nesmrtelného duchovního těla. Dokud však lidé nepochopí zmíněné základní principy, mluví můj výklad jen k hluchým uším...
Vaše otázka: „Co je ale pak uvnitř, jestliže tam není ani duše, ani duch, ani já? Kdo tam je? Kristus?“ byla již zodpovězena ve Vašem předchozím příspěvku (Kristus v nás). Sám tedy vidíte, že bez pochopení základních principů, vysvětluji věc zcela marně...

Re: Re: tělo, duše, duch

(rebel, 5. 10. 2014 21:26)

Píšete: Od tohoto ega musí člověk vystoupit k duchovnímu Já, které se silovým mechanismem tohoto výstupu stává „pravým Já“ nesmrtelného duchovního těla.....
1. Co je to tedy "člověk", když "člověk" ještě usí vystoupit od ega ...
a není ještě ani duchovním já, ani pravým já?
2. Píšete-li, že člověk vystoupá ....potom uvnitř nemůže být "pravé já"

Je-li Kristus, duch, pravé já člověka, potom by měl být tak vně, jak píšete, nebo ne? Proč je Kristus uvnitř?

Navíc v předchozím příspěvku píšete, že Kristus je vně a uvnitř a v posledním příspěvku zase píšete, že mezi vnějším a vnitřním, tam, kde je zlomková čára = tedy spára mezi vnitřním a vnějším, tam je tedy duch.
Je-li i Kristus duch, pak Kristus musí být i tam. Takže kde všude je?
Zdá se mi, že právě všude jinde, jen ne v nás....

Re: Re: Re: tělo, duše, duch

(zmp, 6. 10. 2014 9:59)

Nečtete pozorně. V předchozí reakci jsem výslovně uvedl, že „vlastní člověk je právě duchovní Já“. Vědomí tohoto duchovního Já je však božského původu a je tedy darem člověku, který ho ještě neumí plně aktivně činně využívat. Člověk je v darovaném vědomí pasivně trpný, zpočátku pouze vnímající obrazy (vjemy), jako narozené dítě.
Známe to z vlastní zkušenosti. Naše smyslové vnímání je obráceno na vnější svět, v jehož obrazech si samo sebe vůbec neuvědomuje. Odtud lidské popírání existence ducha. Aby mohlo poznat sebe sama, musí si o sobě učinit vnitřní obraz. Tím obrazem je ego, od něhož pak postupuje k poznání duchovního Já (sebe sama).
Že duchovní Já není uvnitř, jsem již řekl. Stane-li se člověk mechanismem svého výstupu pravým Já v nesmrtelném těle, pak je evidentní, že síly, které si člověk ve svém výstupu osvojil, mu trvale zůstávají. Vystoupil-li tedy od vnitřního ega k vnějšímu duchovnímu Já, pak je jeho pravé Já současně vně i uvnitř. Odtud také vnější Kristus (pro všechny lidi společný) a vnitřní Kristus v každém člověku zvlášť.
Je-li zlomková čára mezi vnějším/vnitřním, pak není ani vně, ani uvnitř, ale projevuje se (tvoří a vnímá) na obě strany. Smyslem stvoření a vývoje je nejen uvědomit si (poznat) ducha „tady“ ve spáře (/) mezi vnějším/vnitřním, ale také učinit věčnými jeho projevy „tam“ vně i „tam“ uvnitř. Jinak by se duch nemohl stát trvale individuálním a následkem karmy by se jeho osobní projev musel časem zase rozplynout ve všeobecném absolutnu (v návratu k Bohu)...

Kristus v nás

(rebel, 3. 10. 2014 12:23)

V proslovech občas slyším, že každý člověk má možnost následovat Krista. Každý se s ním prý může setkat ve svém nitru.
Dá se říci, že se setkáváme všichni s týmž jediným Kristem, jako s jednou individualitou, nebo má každý v sobě svého Krista?
V případě jednoho Krista potom nerozumím tomu, jak může být jedna bytost ve všech lidech?
Jestli není jeden, kolik je tedy Kristů?

Re: Kristus v nás

(zmp, 4. 10. 2014 9:51)

Existuje absolutno a mnohost světů jeho relativních projevů.
Relace = vztah mezi duálními opaky
Základem dualismu všech relativních projevů (ve všech relativních světech) je vztah: „vnější/vnitřní“...
Událostmi na Golgotě přešel Kristus z duchovního světa na fyzický svět Země. A protože i ve světě Země platí základní relace dualismu „vnější/vnitřní“, musíme rozlišovat dvojího Krista:
Kristus vnějšího světa Země je jediný, všem lidem společný
Kristus vnitřního světa Země je individuálním pravým Já člověka, který se k němu vlastním úsilím vyvinul...

největší radost

(rebel, 3. 10. 2014 13:06)

Každému člověku asi dělá radost něco jiné. Je správně řečeno, že radost je nebo byla velká či největší?
Co bylo, již není. Největší radost může být jen přítomná radost, ne?
Radost, která byla, zůstala jen ve vzpomínce. Může to dělat dojem, že byla největší, ale ve skutečnosti je radost pouze v přítomnosti....tedy je-li vůbec jaká. Ano?
A navíc, třeba později zjistíme, že jsem v minulosti sice měli radost, ale z dnešního hlediska vidíme, že to bylo díky klamu, iluzi, kdy jsme se domnívali a někomu třeba věřili. Třeba novomanželé...obrovská, největší radost, že budou spolu po celý zbytek života...a pak, ejhle..problém, jeden, druhý, x ...a dojde třeba k rozpadu. Jaká to byla potom radost? Největší? Nebo iluze největší? Naděje největší? Ale nevyšla....? Nevím... ptám se...

Re: největší radost

(zmp, 4. 10. 2014 9:23)

Radost je ryze subjektivní pocit, podnět k ní (nejčastěji iluze) je u každého jiný. Subjektivní je i stupňování její míry:
„nejmenší-menší- malá/velká-větší největší“
Míra radosti je taková, jakou pociťujeme právě v okamžiku radosti a rádi na ni vzpomínáme tak, jak jsme ji aktuálně prožívali, pokud nám pozdějším zklamáním nezhořkne.
Jsou optimistické povahy, které mají radost téměř ze všeho. Těm můžeme jen závidět.
Jsou pesimistické povahy, které nemají radost téměř z ničeho. Ty se zbytečně trápí.
Oboje povahy mohou prožívat tytéž události s naprosto opačnými pocity.
Jedna věc je však pociťovat radost (nebo žal) a jiná věc je dávat ji najevo. Nedávat najevo neznamená potlačovat radost, ale její projev. V míře potlačení projevu získáváme odpovídající duševní síly sebeovládání...

elity nám zmarnili naše životy

(rebel, 30. 9. 2014 13:12)

Dá se říci, že jsme promarnili své životy s těmi xx yy ...jak se všichni ti papaláši jmenují. Zmarnili nám elity naše životy? Žijeme jejich životy, jen ne svoje.
Oni nám dělají starosti, hážou na nás svoje problémy, lumpárny, jho otroctví a jejich uzákoněné svévole a nesvobody vydávající se za zákonnost atp.
Jak krásně, svobodně a lidsky důstojně by mohli lidé žít, kdyby elity nedřeli s opovržením své otroky z kůže, nedělali jim války, krize...
Tak jsme donuceni jejich zákony žít jejich zvratky a sračky...

Re: elity nám zmarnili naše životy

(zmp, 1. 10. 2014 11:03)

Jak ohavně, svévolně a lidsky nedůstojně žijí lidské housenky, žijí-li život elit, nechtějí-li se vyvinout v motýly...

dá se říci, nežijeme svůj život, ale žijeme jejich životy?

(rebel, 30. 9. 2014 11:35)

Právě to, že nežijeme svůj život, ale žijeme jejich životy (život vnucený elitami)dělá v lidech něco, co lze naznačit jako beznaděj, atmosféra ponurosti...
Lidé si to sice asi nepouštějí do vědomí, někteří to ani netuší...ale přesto to - že nežijeme své životy - pracuje, naše vyšší podstata v nás trpí. A to se pak projevuje třeba jako pocit marnosti...že si pak říkají "ztracená generace".
Pokud vím, tak každá generace se nazývala jako ztracená...nebo třeba Generation identitiere....na jméně nezáleží. Ale všichni tito cítí tu marnost. Vzdor marný, vše marnost...to je cítit z celé společnosti. Toto dýchá ze všech vyjádření, myšlenek snad všech lidí...
Co to dělá s lidským nitrem (nevědomý či vědomý pocit zrady), zde asi musí být nějaká zákonitost vývoje, toto přeci má účel...toto (společnost elitami řízená do bezmoci) nějak musí v lidech pracovat (ať už vědomě či nevědomě)... v nitru člověka jsou nějaké soustavy, mechanismy, nebo jak to nazvat?
K čemu to má vést, toto biblické: Vše je marnost, nic než marnost...

Re: dá se říci, nežijeme svůj život, ale žijeme jejich životy?

(zmp, 1. 10. 2014 10:55)

„Marnost nad marnost, vše je marnost!“ (Šalamoun, nebo Přísloví).
Tato slova jsou určena žravým housenkám, nikoliv zakukleným motýlům, kteří mají v duchu „zákonitosti vývoje“ vyvíjet také kusadla...

dá se říci, nežijeme svůj život, ale žijeme jejich životy?

(rebel, 30. 9. 2014 10:58)

Jakási opuštěnost, pusto a prázdno, beznaděj, která svírá lidská srdce, jak mnozí lidé dnes hovoří....jako by poukazovala na něco jiné, někam jinam...
Kromě nějaké nejvnitřnější práce se člověk vlastně ve vnější společnosti nemůže realizovat.... může sice jezdit na výlety, k vodě, na hrady a zámky...přesto je to jen jakýsi obvaz, překrytí, chvilkové zapomenutí, náplast na bolest, kterou jde vnímat ve tvářích lidí...tupost...jako otupení, bez jiskry...rezignace...
Právě toto vše přičítám zastupitelskému systému. Lidé si stále volí nové zastupitele, nové elity, nové strany, nové programy, nové ksichtíky..a výsledk...hrůza hrůz...
Elity o nás rozhodují, elity udělali svoje zákony, kterými se my musíme řídit a musíme dělat jen to, co elity chtějí a určují. To, že nemůžeme nic dělat a žít tak, jak chceme, ve svobodě, to lidé nemají ve vědomí, nebo to bagatelizují.
Domnívají se dokonce, že mohou dělat, co chtějí. Ale jsou zmanipulovaní a dělají jen to, co jim někdo předem naplánoval jako koleje, kudy pojede jejich vlak života...
Dá se říci, nežijeme svůj život, ale žijeme jejich životy?
Jejich ekonomiku (spíše tedy elitářsky zločinnou ekonomiku), jejich politiku (elitářsky zločineckou), jejich kulturu (tedy spíše barbarskou pakulturu tzv. elit).
Co pouze smíme, je oblast našeho vnitřního života... není tak zasvěcenci, Stvořitelem naplánován růst a vývoj člověka, jeho duše a ducha? Vně je člověk ubit, sešrotován jejich systémem.
Nebo nevymkl se systém náhodou Stvořiteli nebo zasvěcencům z rukou?

Re: dá se říci, nežijeme svůj život, ale žijeme jejich životy?

(zmp, 1. 10. 2014 10:48)

Motýl je na tom hůř. Housenka ho uvěznila do kukly.
Elity jsou jako housenky, které se odmítly zakuklit a pokračovat ve vývoji, protože se jim zalíbil parazitní život. Jsou to housenky které již dávno nepatří do tohoto světa, kde sežerou vše živé, vše rašící, budící, vše šťavnaté. Elity jsou lidé opoždění ve vývoji, přináležící minulým stavům Země. Jsou jako učedníci, kteří nedospěli k absolvování učňovské zkoušky, nestaly se řádnými tovaryši, ale domýšlivě se pokládají za mistry. Tito falešní mistři se snaží udržet motýly v kuklách, aby se z nich nikdy nedostali ven.
Nestačí tedy vyvinout se v motýla, ale musíme si v kukle vyvinout také kusadla!
Nežijeme parazitní život elit (housenek), ale život uvězněných motýlů.
„Zlo na svět musí přijít, ale běda tomu, skrze koho přijde“.

reinkarnace

(rebel, 29. 9. 2014 0:31)

Co se u člověka reinkarnuje - duše nebo duch?

Re: reinkarnace

(zmp, 29. 9. 2014 10:18)

Reinkarnuje se obojí. Duch je však kapkou všeobecného ducha a to, co ho činí kapkou (individuálním duchem) je tím, co souvisí s karmou, je extraktem toho, co si duch osvojil v pozemském životě, co lze vnést jako duchovní kvalitu (+ -) do duchovního světa. Duše se změnám duchovních kvalit přizpůsobuje, jako „otisk“ ducha do okolí...

prý setkání s anthroposofií je osudové, karmické?

(rebel, 26. 9. 2014 8:34)

Slyšel jsem názor:
Setkání s anthroposofií je osudové, karmické...

Tomu ale moc nevěřím.
To by potom člověk nemohl být osloven informací jinou, než tou, kterou si jeho duše či duch naplánoval v duchovních světech.
Jak se to potom slučuje se svobodnou vůlí člověka nebo s tím, že se někdo může snažit o pochopení života atp. a setká se s dílem Rudolfa Steinera?
To by potom měli šanci setkat se s křesťanstvím na úrovni doby jen ti vyvolení, co by se k tomu dostali v duchovních světech před narozením?
To je potom nějaká spravedlnost?
Jak k tomu přijdou ti, kterým byla odňata možnost být na úrovni doby...
Proč je to tak nespravedlivé? Za co pyká duše, která se sotva rozkoukala...

Kdo je tam vybíral? Je také nějaké kritérium vyvolenosti v duchovních světech? Když zde na zemi se odkazujeme na duchovní světy....
Proč se "tam" jeden k anthroposofii dostane a druhý ne?
Prý šlo otzv. michaelskou školu, kde archanděl Michael připravoval "své"? žáky, kteří po sestoupení, inkarnaci na zemi ponesou jeho impulsy...


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18

následující »