Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Filosofie + duchovní věda 27

19. 12. 2013

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: prý setkání s anthroposofií je osudové, karmické?

(zmp, 26. 9. 2014 11:32)

V naší diskusi jsme již řešili mylný názor, že karmické je vše, co děláme a že tedy žádná svoboda neexistuje. To by například znamenalo, že každé i letmé setkání z jiným člověkem je karmické. RS však mluvil o tom, že se dnes uzavírají i nekarmická manželství.
Názor který tu tlumočíte patří do kategorie pyšné domýšlivosti, před kterou RS každého esoterika důrazně varuje. Mezi anthroposofy je tato domýšlivost nejčastější právě mezi lidmi, kteří se nějak prodrali do vedení AS, jejích poboček, do tzv. sesterských iniciativ (např. do Waldorských škol, Obce křesťanů atp.), zkrátka mezi lidmi kteří se nadutě pokládají za „anthroposofické odborníky“. Je to v podstatě vlastnost každého nedouka, který nemá dost trpělivosti aby se řádně vyučil a předčasně (nedočkavě) se dere mezi Mistry. Odtud všechna závistivá protivenství hraničící s nenávistí, na něž si v AS stěžoval již samotný RS. Odtud požár prvního Goetheana, odtud všechny do nebe volající excesy, jichž se vedení na všech úrovních AS a jejích sesterských organizací dodnes opakovaně dopouští.
Tento stav, o němž řadoví anthroposofové často nemají ani potuchy a proto svým „svůdcům“ bezmezně věří, mi připomíná jeden příběh z Boccacciova Dekameronu:
Jeden spravedlivý Žid byl po léta svými přáteli i rodinou nabádán, aby konvertoval ke křesťanství. Když se konečně odhodlal, rozhodl se, že si kvalitu křesťanství ověří v jeho samotném centru, tj. v Římě. Všechny kolem sebe tím ovšem tak vyděsil, že nad jeho konverzí zlomili hůl. Věděli totiž, že právě v Římě a zejména ve Vatikánu je soustředěno vše, za co se musí poctivý křesťan stydět. Jaké však bylo jejich překvapení, když se jejich přítel a dědeček vrátil z Říma pokřtěný. Vysvětlil to těmito slovy: „Když jsem na vlastní oči viděl všechnu tu bídu, hanebnost a zločinnost v centru a na druhé straně kvetoucí křesťanství kolem, tu jsem si uvědomil, jak je ta křesťanská víra požehnaná, jak navzdory tak špatným vzorům a svodům plodí všude kolem tak nádherné povahy...“
Setkání s anthroposofií na žádný způsob není karmické, jako není karmické setkávání s lidmi. Karmický je trvalý vstup anthroposofie do lidského života. Karmická je věrnost anthroposofii, kterou zmínění nedouci nemají (ti chtějí být jen u všeho v čele).
Karma se však nezakládá v duchovních světech, jak tu tvrdíte, ale v předešlých pozemských životech. Karma nás vždy znovu přivádí k tomu, o co jsme usilovali, co jsme činili v předešlém životě, byť se to tehdy ještě nenazývalo anthroposofie a mělo to poněkud jinou podobu. Jen pozemsky založená karma nás může k anthroposofii přivést i v duchovních světech, například do michaelské školy přátel anthroposofie, nebo do ahrimanské školy nepřátel, kteří jsou infiltrováni i mezi anthroposofy. Právě tito infiltrovaní nepřátelé (zpravidla s akademickými tituly ahrimanské školy) mluví o své „anthroposofické“ vyvolenosti, nadřazenosti, domýšlivosti, a s touto pýchou vedou AS k sektářství a řadové anthroposofy, dle svého vzoru, k „učené nevědomosti“...

Re: Re: prý setkání s anthroposofií je osudové, karmické?

(rebel, 29. 9. 2014 0:28)

Je karma - jako zákon odplaty dobrých a zlých činů - něco jako zákon příčiny a následku?
Že každá příčina má svůj následek - to uznává fyzika, biologie, historie, společenské vědy. Všude a ve všem uznáváme vztah příčiny a následku, jen v duchovních otázkách ne. Z toho důvodu se reinkarnace člověka vůbec neřeší.

Re: Re: Re: prý setkání s anthroposofií je osudové, karmické?

(zmp, 29. 9. 2014 9:53)

Vztah příčiny a následku (kauzalita) se sice v pozemských vědách „všude“ uznává, často se však příčina „nachází“ někde, kde není. Hodíte-li kamenem opakovaně za sebou, tu přece nebudete mít za to, že každý následující hod je následkem toho předcházejícího, ale budete hledat příčinu pohybu u každého kamene zvlášť, v síle svých paží a v síle gravitace, popřípadě ještě v odporu prostředí (vzduchu aj.). Darwinisté však mají za to, že ve vývojové řadě tvorů téhož druhu je předchozí tvor příčinou následujícího tvora. To je také důvod, proč přírodní věda neuznává reinkarnaci a karmu...
Karma není „zákonem odplaty“, ale „zákonem rovnováhy“. Je-li konání člověka v jednom životě příčinou vychýlení vah (nerovnováhy), karma v dalším životě vyvolá příčinu k narovnání vah (rovnováhy). Máme-li např. v bance dluh, pak tento dluh není příčinou jeho vyrovnání (dluhem nelz dluh splatit), ale příčinu splácení vyvolá. V daném případě tedy tou vyvolanou příčinou není dluh, ale donucovací prostředky věřitele...

Má Evropa povinnost přijímat přistěhovalce?

(rebel, 27. 9. 2014 23:48)

Jestliže dříve evropské země kolonizovali jiné země, např. v Africe, měly na to právo? Bylo to prospěšné pro ony země? Dá se říci, že to byly "zaostalejší" země? Jim vyhovovalo to, jak si tam žijí. Stejně tak oni se na Evropu mohli dívat jako na zaostalejší. Evropa kolonizovala země především pro nerostné zdroje a levnou pracovní sílu. Nebo to bylo organizované s jinými myšlenkami? Na budoucí rozvrat těch zemí a následně i Evropy?
Ocituji z jednoho článku:
Znáte to, řeči typu, že ,,Evropa je povinna pomoci imigrantům z Afriky, protože jim to dluží za koloniální minulost." Mají tito "pachatelé dobra" pravdu?
"Pachatelé dobra", často označováni i jako sluníčkáři a nezřídka přisáti na různé dotační penězovody a granty, se snaží v lidech vyvolat pocit viny. Namlouvají Evropanům pocit viny za jakýsi "prvotní hřích" související s kolonialismem. Kromě toho, že toto namlouvaní pocitu viny je neférová a velice manipulativní technika, je to taky argumentace plná polopravd a logických omylů...
1. Jestliže kolonialismus byl špatný v minulosti, pak je špatný i dnes. Dvě špatnosti neučiní dobro.
2. "Pachatelé dobra" odmítají uplatňování kolektivní viny, přitom argument, že ,,Evropa je povinna pomoci imigrantům z Afriky, protože jim to dluží za koloniální minulost" je snaha o vyvolání kolektivní viny non plus ultra...
Nutit jiné k sebevraždě za domnělé hříchy předků je nemorální, zvrhlé a nemají na to právo ani "pachatelé dobra"...
Nikdo nemá právo nutit jiného k sebevraždě. Ani té kulturní.

Re: Má Evropa povinnost přijímat přistěhovalce?

(zmp, 28. 9. 2014 10:42)

Zasahování jedné kultury do druhé může být prospěšné nebo zhoubné. Posoudit to může jen ten, kdo rozumí vývoji lidstva a jednotlivých národů. V dnešní době vývoje ke svobodě je takové zasahování přípustné jen tam, kde si to místní sami přejí.

svědomí

(rebel, 27. 9. 2014 11:14)

Dá se říci, že svědomí je hlas Krista v nás?
Nebo je to hlas duchovních svtěů? Nějaký mravní přesah. Člověk ví, že něco nemá dělat. Hlodá v něm hlas svědomí. Nedá mu spát.
Co to je?
Je svědomí pouze věcí citu = srdce nebo i rozumu?
Vnímám, že mne hryže svědomí.
To je vnímání srdce, citu.
Ale to, že to vím a vrtá mi to v hlavě, to je svědomí v rozumu?
Jak se to tak stane, že začnu svědomí hodnotit? ¨
Mají svědomí všichni lidé?
A co zvířata?

Re: svědomí

(zmp, 27. 9. 2014 12:50)

V duchu výroku sv. Pavla: „Ne já, ale Kristus ve mně!“ je svědomí hlasem Krista v nás, hlasem našeho vyššího Já.
Svědomí není hlasem duchovních světů, resp. je hlasem duchovního světa jenž sestoupil na Zem.
Hlas svědomí se v nás projevuje (ozývá) jako „matematický rozdíl“ mezi tím, co činíme a tím, co (ve smyslu svého vývoje) činit máme.
Hlas svědomí je tedy vyšší vývojovou (duchovní) obdobou pozemského pocitu lidské spokojenosti či nespokojenosti.
Míra očekávání – míra naplnění = spokojenost (0 či +)
Míra očekávání – míra naplnění = nespokojenost (-)
Hlas svědomí pociťujeme (vnímáme), vůlí a rozumem se mu snažíme vyhovět. Lidé bez vyššího Já (primitivové), zvířata, rostliny a nerosty svědomí nemají.
Proti hlasu svědomí lze také zcela vědomě (vůlí a rozumem) jednat (viz satanistická výchova).

podaná ruka

(rebel, 27. 9. 2014 11:21)

Když člověk dává, tak má ruku hřbetem nahoru. Tedy symbolicky. Samozřejmě jde dávat i tak, že mám dar na dlani.
Ale když beru, tak mám ruku dlaní nahoru.
Když podávám někomu ruku, tak někdo má ruku tak, že ji má tak, jako by dával. Podaná ruka se dává, tak by měla být dlaní nahoru? Proto k ženám patří mít ruku jako že ona dává? = Tedy hřbetem ruky nahoru? Nebo je to jedno?
Má to nějaký esoterní smysl? Co je v tomto ohledu správně, co je slušnost?

Re: podaná ruka

(zmp, 27. 9. 2014 12:29)

Dáváme-li či bereme, máme dlaň nahoře nebo dole.
Hřbet ruky = tvar (tvor) = mužský princip
Dlaň ruky = forma (otvor) = ženský princip
Při aktu podávání rukou mají být dlaně i hřbety rukou ve vertikálním postavení!
Ten kdo se snaží mít při podávání rukou hřbet ruky nahoře, nám arogantně naznačuje svoji nadřazenost, převahu. Odtud také vnucené líbání hřbetu ruky nadřazeného.
Zvyk líbat hřbet ruky ženám, je výrazem dobrovolného podřízení, uctívání krásnějšího pohlaví.
Existuje také líbání dlaně ruky, naznačující povznesení líbaného na úroveň líbajícího. Je to polibek lásky, spontánně nejčastěji při líbání vroucně milovaného dítěte.
To, co tu popisuji nelze „vědecky dokázat“. Je pravdivé poznání intuice...

ohrožuje náboženství svobodu?

(rebel, 16. 9. 2014 0:13)

Zní to divně, ale ohrožuje náboženství svobodu?

Re: ohrožuje náboženství svobodu?

(zmp, 16. 9. 2014 8:56)

Této otázce nerozumím.

Re: Re: ohrožuje náboženství svobodu?

(rebel, 16. 9. 2014 20:07)

Myslím, že víte, co myslím,... tak to řeknu přímo:
Jestliže v evropských zemích začne třeba ideologie islámu chybně zvaná náboženství převažovat, skončí to, co nazýváme západní svobodou.

Re: Re: Re: ohrožuje náboženství svobodu?

(zmp, 17. 9. 2014 7:43)

Náboženství se zakládá na víře, nikoliv na vědění. Proto nemůže ohrožovat svobodu, ale samo je nesvobodou. Naprosto stejně je nesvobodné veškeré naše vnímání, a to tak dlouho, dokud podstatu vnímaného nepochopíme.
Poznání je cesta ke svobodě. Víra ve vnímané stojí na jejím počátku (na počátku poznávání).

Re: Re: Re: Re: ohrožuje náboženství svobodu?

(rebel, 19. 9. 2014 21:39)

Tvrdíte, že náboženství je nesvobodou. Jak to můžete tvrdit?
Kolik lidí právě kvůli své víře dokázalo obstát ve velkých životních zkouškách.
Mnohdy je to jen víra, která lidi drží při životě. Víra v dobro, Krista, pravdu je nesvobodné? Jak pak to? Právě naopak, víra nese člověka, jeho život a tedy i jeho atributy, mezi něž patří i svoboda.
Navíc stavíte víru proti vědění.
Naopak, víra je tou, která vědění potvrzuje. Člověk musí uvěřit, věřit tomu, co poznal. Poznal třeba, že tento systém je zločinný. Ale nevěří tomu. Nevěří nejen vlastnímu vnímání (očím), ale nevěří ani vlastnímu zdravému rozumu.
Myslím si, že lidé současnosti mají málo víry. Nechtějí uvěřit tomu, že žijí pod vládou elit, zločinců. Raději věří elitám, pánům, než ve vlastní poznání, které utvrzuje elity, pány ze zločinů proti vlastním poddaným občanům.

Re: Re: Re: Re: Re: ohrožuje náboženství svobodu?

(zmp, 20. 9. 2014 10:54)

Říkáte: „Člověk musí uvěřit, věřit tomu, co poznal.“ To je pravda! Co nad to říkáte je s touto pravdou v rozporu. Vaše pravda dokazuje, že vědění potvrzuje víru, nikoliv naopak.
Vědění můžeme mít až jako dospělí. Víru musíme mít už jako děti. Aby se dítě mohlo učit, musí věřit svým učitelům. Slova „musí věřit“ praví, že víra je nesvobodná. Také učení a poznávání je nesvobodné, neboť se při tom musíme přísně řídit poznávaným předmětem. Díky této víře může učedník obstát před „velkými životními zkouškami“ (např. při zkoušce z matematiky).
Jakmile se dokonaným poznáním, od nesvobodného poznávání osvobodíme, není nám již třeba nijakých zkoušek.
Nesvobodné drží při životě víra, svobodné jejich vědění.
Svoboda není atribut, ale stav. Atributem nesvobody je víra v autoritu (učitele). Atributem bláznů je nevíra, která je vlastně „vírou“ bláznů.
Nevěřící praví: Nevěřím, že 1 + 1 = 2
Věřící praví: Věřím, že 1 + 1 = 2
Vědoucí praví: Věřím, že 1 + 1 = 2, protože to Vím
Je tedy zcela evidentní, že proti vědění nestavím víru, jak tvrdíte, ale nevíru (víru bláznů).
Pravíte: „Myslím si, že lidé současnosti mají málo víry... věří elitám, pánům, ne ve vlastní poznání.“
Jednoduše řečeno: Lidé současnosti mají málo víry, protože mají málo vědění.
To budiž moje odpověď na Vaši úvodní otázku: „Tvrdíte, že náboženství je nesvobodou. Jak to můžete tvrdit?“

Re: Re: Re: Re: Re: Re: ohrožuje náboženství svobodu?

(rebel, 27. 9. 2014 11:07)

Mám tu malý problém. Jaksi jsem se ztratil.
Zkusil bych to shrnout:
1. Víra je na počátku (dětská víra v rodiče, víra = důvěra v učitele, v dospělosti je to třeba všem nám dobře známá dětinská naivní víra voličů v elity, politiky, v autority a odborníky a zastupitele lidu atp.)
2. Poznání = vědění
3. Víra v to, co jsem se dozvěděl. Víra v poznatek.

Jak ale se z ničeho nic vedel víry objeví zcela jiná kvalita = vědění.
To je něco úplně jiné. S tím prostě ani víra sama o sobě nemůže počítat.
Jaký je vztah víry a poznání? Jako v mozku, nebo v duši? Co to je za jinší rozměr vědomí? Proč třeba si lidé málo věří? Proč si nechají vnutit jiný názor? Nevzdorují. Zlomí se.

Co je vlastně nevíra?
Je to víra, že neexistuje nic, v co je hodno věřit?

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: ohrožuje náboženství svobodu?

(zmp, 27. 9. 2014 12:09)

1/ Víra na počátku = víra ve smyslový vjem, víra chovance v autoritu vychovatele, víra v odborníka (skutečného či domnělého) = nevědění
2/ Víra na konci = víra v pravdivě poznané = vědění
Je-li na počátku (1) naše víra správná, je-li správný předmět naší víry (nenamlouváme-li si o vjemu sugesce teoretické vědy, není-li vychovatelem, či odborníkem teoretický podvodník), pak v rámci naší víry postupně narůstá naše zkušenost a osvojujeme si pravdivé poznání. Probíhající poznávání je stále ještě předmětem víry (nevěděním). V okamžiku dokonání probíhajícího poznávání pravdivým poznáním, dochází k překonání nevědění (1) věděním (2)...
Nevíra je naprostý opak (negace) víry = NE+víra
Nevíra je dvojí:
nevědomá = NE+víra (1) = nevíra bláznů
vědomá = NE+víra (2) = nevíra lhářů

Je skutečně úplně jadno, jak se napíše (řekne) důležitá věc?

(rebel, 22. 9. 2014 16:59)

Kdesi jsem kdysi slyšel, když se radil nějaký zoufalec s jiným člověkem a dotaz zněl zhruba následovně: Píšu důležitý dopis, nevím, jak ho mám napsat, co by tam mělo být a co ne? Poradíte mi?
Odpověď zněla: Je úplně jedno, jak to napíšeš nebo řekneš.
Jestli ten, koho žádáš chce a má dobrou vůli, tak je úplně jedno, jak to napíšeš. A když je proti tobě, tak ti určitě nevyhoví a a je také zcela jedno, jak to napíšeš.
Je tomu skutečně tak?
Jsou přece i lidé, kteří váhají, nejsou ještě úplně rozhodlí, přemýšlejí, a těm, když sdělíš nějaké argumenty, tak to s nimi třeba pohne, nebo ne?

Také se říká: Můžeš říci vše, ale jde o to, jak to řekneš....

Re: Je skutečně úplně jadno, jak se napíše (řekne) důležitá věc?

(zmp, 23. 9. 2014 8:22)

Je důležité, aby v dopise bylo zmíněno to, co ho dělá důležitým. Nejedná-li se o dokazování, pak je v podstatě jedno, jak to důležité sepíšeme, zda neobratně či slohově perfektně.
Jak co řekneme je důležité ve vztahu k osobě, kterou oslovujeme, zda ji chceme či nechceme naštvat (urazit, pohoršit atp.).

spasení x vykoupení

(rebel, 19. 9. 2014 21:42)

Jaký je rozdíl mezi spasením a vykoupením?
Jaký význam má pro člověka příslib spasení Spasitelem?
Jak může někdo někoho spasit? Jak to uděla? Vždyť to je v rozporu se svobodnou vůlí člověka.


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18

následující »